Skotsko 2003

Ve Skotsku je každý kopec Ben, každé údolí Glen, každé jezero Loch a každý člověk Mac.

(To není z mé hlavy, ale od Čapka).

1. den

Takže je to konečně tady. Dočkala jsem se a dnes odjíždím do svého vysněného Skotska. Nemohla jsem dospat. Doufám, že mám všechno sbaleno a nic mi nebude chybět.

Po snídani odjíždíme do Orlové. Nahlásila jsem sice odjezd z Ostravy, ale myslím si, že je to jedno. Dojíždíme asi 20 minut před plánovaným odjezdem, ale autobus už je nastartovaný a připravený k odjezdu. Takže na poslední chvíli naskakuju a ani se nedívám, jestli mám naložená zavazadla. Pak celou cestu až do Belgie, kdy jsem je poprvé viděla trnu, jestli tam jsou. Další perlička je ze zastávky před Olomoucí, kdy mi na záchodě vypadl pas. Naštěstí ho našla průvodkyně Hanka, takže jsem zachráněna. Mám z toho ale asi ještě týden trauma, protože při představě, že bych ho neměla a nedostala se nikam, o penězích, které to stálo nemluvě…

V Olomouci je autobus skoro zaplněný. Jenom doufám, že zůstanu sedět sama, ať mám pohodlí. Přes uličku sedí dvě ženy (ze kterých se později vyklubaly "holky"  - Majka a Kája. Zaujaly mě už při nástupu tím, že vybalily ohromnou spoustu jídla a celou dobu kecaly. Tipovala jsem je na učitelky. Chvíli jsem měla strach, že budou kecat celou noc a že nepůjde spát. Když jsme vzali poslední pasažéry v Praze, dostali jsme na uvítanou panáka Becherovky.

Poslední otravná přestávka je za Prahou ve Stříbře, kde se máme možnost naposledy najíst v restauraci. Pak už německé hranice, free shop a konečně asi v 20.00 vyjíždíme z Česka.

2. den

Po celonočním přejezdu Německa jsme se za svítání ocitli ani nevím jak v Belgii – žádná celnice, kontrola apod. Belgie se pozná podle toho, že všude svítí světla, podél celé dálnice. Prý je to vidět i z vesmíru - takové plýtvání se jednou lidstvu vymstí. Vzala jsem si na noc acylpyrin ze strachu, abych nedostala embolii a šíleně mě bolel až do rána žaludek. Takže příště raději nebrat. Přijíždíme do Bruselu. Docela se těším. Po společném dojití na Markt Platz dostáváme rozchod.Protože nikoho ještě neznám, jdu si po svých. Mám možnost si prověřit své orientační schopnosti při hledání Manneken pis – čurajícího chlapečka. Očekávala jsem, že bude nahatý, ale je oblečený do slavnostní uniformy – má jich prý několik desítek. Všude je plno vlajek a výzdoba, protože zrovna dnes je desáté výročí panování belgického krále. Poprvé zkouším angličtinu v turistcentru – hurá, rozumí mi a já rozumím jim. Ptám se na Janneke pis – čurající holčičku. Jdu si ji najít a vyfotit. Přitom narazím na senzační bageterii. Tady si zase vyzkouším svoji zapomenutou francouzštinu a kupuju si bagetu s tuňákem – ňam ňam. Jdu si ji sníst na Markt Platz na schody. Když jsem asi v půlce bagety, začínají s na náměstí sjíždět policejní obrněná auta a všude se míhá plno policajtů. Vypadá to dost akčně a já už se těším, že bude nějaký atentát nebo něco a chystám si foťák, abych měla co prodat Blesku. Nakonec z toho nic nebylo, zase odjeli. Jinak v Bruselu  na chodnících je plno modelů krav v životní velikosti z umělé hmoty, každá je jinak pomalovaná, Je to úžasné – bylo to i v Berlíně. Tipuju, že je to reakce na nemoc šílených krav, asi aby lidi zase dostali chuť na hovězí :-).

Odpoledne jedeme k Atomiu a k MiniEurope. Na Atomium jsem se těšila, vypadá fakt úžasně a neobvykle a je to zajímavý pocit stát pod ním. Je to zvětšený model molekuly železa.

 

Pod Atomiem je MiniEurope, 25x zmenšené významné budovy a zvláštnosti ze všech členských států EU. Vstupné 8 euro je sice dost, ale myslím, že to stojí za to. Nejúžasnější je zmenšenina Vesuvu, který po zmáčknutí tlačítka chrlí kouř a duní. V malé Itálii jsem se seznámila s Kájou. Požádala jsem ji, ať mě vyfotí, když budu podpírat šikmou věž v Pise. Nevšimla jsem si, že je nablízku hlídač a vlezla jsem za špagát. Za chvíli byl u mě a měla jsem možnost znova si procvičit angličtinu (jak věděl, že má na mně mluvit anglicky?) – ptal se "did you hear me?". Tak jsem mu řekla, že ne a že už to víckrát neudělám:-). Však co, fotka už byla hotová. Tak jsem se seznámila s holkama (Kája, Majka a paní H. z Valmezu) a od té doby pokračovala naše cesta společně. Později odpoledne jsme se přesunuli na první nocleh do Bruggy. Po ubytování jsme šli prozkoumat město – údajné Benátky severu. Je fakt pěkné, samá voda, krásné náměstí.

 

Po návratu nás čekala první večeře vařená v polní kuchyni u autobusu, na to jsem byla fakt zvědavá, jak to bude probíhat. Myslím, že byl guláš  s knedlíkem a nějaká polívka. Maruška se ukázala jako dobrá kuchařka. Byli jsme na pokoji 4, bylo to fajn. Byla jsem trochu na rozpacích,ke komu se přidám, většina mladších holek nevypadala moc družně ani příliš inteligentně, takže jsem byla ráda, že jsem narazila na ty tři. Od té doby tam, kde jsme se vyskytly, bylo hned veselo. A to přitom byly holky nejstarší účastnice – Majka s Kájou měly okolo 60 a paní H. dokonce přes 70. A díky nim jsem se přestala mít trauma z toho, že jsem moc ulítlá. Naopak, mám značné, ale opravdu značné rezervy. 

3. den

Snídaně byla v ceně pokoje, nic moc. Toast, máslo a marmeláda. Ale po snídani už nás čekal přesun do Anglie. Už jsem se začínala klepat nedočkavostí. Přejeli jsme do Francie do oblasti Dunkerque – ty duny v dálce by stálo zato prozkoumat. V Calais jsme se nalodili na trajekt P and O a čekala nás asi hodinová plavba.

 

Vydaly jsme se na průzkum lodi, bylo tam několik pater. Po průzkumu jsem šla vyhlížet "bílé útesy Albionu", protože to mi přece nemohlo utéct. Když jsme přistáli v Doveru, v autobusu jsme měli vyplnit kartičku a byli jsme nasměrováni k přepážkám pro návštěvníky z východu. Návštěvníci z EU mohli procházet bez jakékoliv kontroly, to je binec. Byla nás tam šílená fronta, vypadalo to na půl dne čekání. Každý zvlášť přistupoval k customerovi – pokud neuměl anglicky, dostal razítko a šel, pokud frajeřil – jako já, byl podroben výslechu: odkud jsem, kam jedu, s kým jedu, co tam budu dělat, co dělám doma, co budu dělat po návratu – patrně jsem u výslechu uspěla, dostala razítko a uslyšela "Welcome to Dover". Ale ta radost, zase jsem rozuměla. Drobná humorná příhodka nastala s tím, že někteří důchodci, kterým Hanka nařídila vyplnit na kartičce, že jsou "retired" asi špatně rozuměli na napsali tam "rentier". Důstojnice se poněkud  podivovala, kolik že to rentiérů v autobuse máme:-)))). V hale jsem ještě nasbírala prospekty a už se jelo. Tentokrát vlevo směrem na London orbital. Konečně jsem viděla anglickou placatou krajinu a anglické nápisy. Naše první zastávka byla v Cambridge. Ne, že bych to musela, ale co se dá dělat, když řidiči potřebují každou chvíli přestávku.Samozřejmě, že Cambridge byl krásný, ale je to město, a já už se těším na Highlands. První nocleh v Anglii měl být někde u Yorku, ale byla změna. Proto pokračujeme na sever do oblasti Peak´s District. Je to krásná vrchovina u Manchesteru s úžasnými kamennými vesničkami. Jsme varováni, že večeře bude asi dost pozdě, protože je to daleko. Nikdo není proti, až na paní doktorku, která sedí za holkama, a která chce pravidelnou stravu. Kvůli ní zastavujeme na dost hnusném parkovišti a Maruška začíná vařit. My si zatím chystáme posezení z palet, které tu jsou naskládané. Řekla bych, že to toto parkoviště ještě nezažilo. Kamioňáci se dost podivovali. Po večeři tedy pokračujeme. Asi kolem 22 hodin přijíždíme do Hartingtonu, kde budeme nocovat v panském sídle Hartington Hall ze 17. století, které je přebudováno na Youth hostel. Vesnička vypadá jako z filmu o Draculovi, je z šedého kamene a vypadá opuštěně a tmavě. Na pokoji jsme my 4 a dvě holky - důchodkyně z Petřvaldu – vůbec jsme se neznaly, a to bydlíme kilometr od sebe – bývalá učitelka a kuchařka ze školy u kostela. Na pokoji máme konvici na čaj včetně čaje, kávy,cukru i smetany. Přepych.

 

 

4. den

V ceně pokoje je snídaně – typická anglická. Je tady všechno – slanina, vajíčka,párky, vločky, cosi bramborového, ovoce, zelenina, fazolky atd. – no super!!! Každý si může dát všechno. Opravdový zážitek. Kromě toho prostředí Hartington Hall je jako z anglických filmů – jídelna i s krbem. Po snídani ještě rychle letím dolů do vesnice si vyfotit pár domků a úžasný kostel s hřbitovem. Znovu trénink angličtiny s typickou anglickou lady, jejíž barák si fotím. Pochválila jsem jí zahradu, řekla odkud jsem a kam jedu a vyslechla si poprvé  větu "your english is very good", kterou mají zřejmě všichni Angláni zafixovanou jako součást dobrého vychování:-)

Pak už zase pokračujeme na sever, ale čeká nás ještě York, ach jo. Další zdržovačka. Prošli jsme se po hradbách, navštívili světoznámou katedrálu – měli tu dokonce letáček v češtině.  Konečně jedeme dál – tentokrát už bez zastávek na sever krajinou, kudy vede Hadriánův val. Začíná se zatahovat a foukat – to už asi budeme ve Skotsku. Taky že jo! Už je tady hraniční kámen v Cheviot Hills, který mám okoukaný z internetu.

 

Fotíme se ze všech stran a pokračujeme do opatství Jedburgh. Fakt dobrá zřícenina. Měli jsme navštívit ještě Melrose a Dryburgh, ale protože cesta z Peaks District byla delší, nevyšlo to. Paní doktorka to opět nemůže unést a protestuje. Večeříme na anglickém trávníku pod opatstvím.

x

Super. Dnes máme bavorskou sekanou a kaši. Zpočátku nechci, protože takové blafy nejím, ale kupodivu ta sekaná je doopravdy dobrá. A není to hladem. Patrně to tedy bude chemickými dochucovadly. V průběhu večeře začíná mžít, takže to urychlíme a jedeme na první nocleh ve Skotsku do Stirling. Jedeme krajinou, kde lítali William Walace a Robert Bruce v Statečném srdci a kolem Wallace Monument. V Stirlingu je hostel hned vedle hradu a taky vypadá jako hrad, což ostatně skoro všechny hostely ve Skotsku. Je to neuvěřitelné. Uvnitř jsou sice jen jednoduše vybavené pokoje a koupelny většinou na chodbě, ale zvenčí je to neskutečně historické a vznešené. Na pokoji zjišťujeme, že jsme nafasovali asi použitá  prostěradla (prostěradla se vždy nafasují, jinak je na postelích polštář a deka a do prostěradla se má člověk omotat). Rozhodly jsme se poté, co jsme na prostěradlech objevily flek "spermatického vzhledu" a další  "jako by někomu teklo z huby", že je vyměníme. Jdeme dolů a poté, co jsem pikolíkovi v recepci řekla, že "this sheets are dirty", dosala jsem novou várku. Ta vypadala ještě použitěji, ale pikolík tvrdil, že jsou čistá. No dobře, je vidět, že  čistota je pojem relativní. Rozhodly jsme se tedy přizpůsobit anglickému pojetí čistoty. Vyskytly se i  jakési úvahy, že pod tím spal možná černoch, ale co, copak jsme rasisti? :-)

5. den

Dnes máme na programu jezera. Jedeme oblastí Trossachs, krajem Roba Roye přes Callander do Aberfoyle, kde máme přestávku. Mimochodem, chci vidět znova film Rob Roy. Ačkoliv z něj udělali místního hrdinu, ve skutečnosti prý to byl obyčejný místní zločinec. V Aberfoyle je pěkný obchod se suvenýry. Cestou k Loch Katrine vidíme u cesty prvního Skota v tradičním oděvu, který se zrovna převléká. Bývá tu prý zvykem, že v úplné pustině stojí u cesty Skot v kroji a hraje na dudy . Ovšem když vezmu v úvahu příšerný zvuk dud, není divu, že se vyskytují v pustině....

Ještě se musím zmínit o našem cynickém řidiči Robertovi. Poté, co mi ukáply asi 2 kapky čaje na podlahu autobusu, mě zařadil na černou listinu a sdělil, že žádnou možnost nápravy u mne nevidí, a proto budu na severu shozena z útesu, neb kulky je prý pro mě škoda. Je fakt, že na černou listinu jsem se nedostala jen díky tomu čaji, ale hlavně poté, co jsem Hance řekla vtip o emancipované princezně – viz "závěr". Robert naše tzv. "emancipované" řeči dost těžce snášel a každou chvíli jsme některá dostala "černý puntík" :-)

U jezera Loch Katrine, zvaného Jezerní dáma máme rozchod, takže se vydáváme na procházku okolo. Je tu úžasně zeleno, jako ostatně v celém Skotsku. Okolo jezera ochutnáváme lesní plody – borůvky, jahodky, maliny, brusinky a údajně byl spatřen i hřib. V místním obchůdku se suvenýry šaškujeme s typickou skotskou čepicí, ke které jsou přidělané umělé rezaté vlasy. Majce opravdu sluší. Uvažujeme, jestli si ji koupíme. Nakonec zdravý rozum zvítězí a raději šetříme libry na pivo. Před obchůdkem je půjčovna kol a dvojkol, rozhodly jsme se však pro vlastní nohy.

Dále pokračujeme směrem k Loch Lomond do rozkošné vesničky Luss.

Sotva vylezeme z autobusu – už je to tady. Konečně vidíme dva opravdové Skoty v kiltech. Je to nejspíš zdejší atrakce pro turisty. Jsou to skutečně ukázkové exempláře typu Seana Conneryho. Okamžitě je popadneme a fotíme se s nimi. Majka se jim chce dokonce podívat pod kilt, protože jsme se rozhodly, že musíme zjistit, cože to pod ním ti Skoti nosí. Nenašla však odvahu, neboť pánové byli opravdu distingovaní a mohlo by je to třeba  uvést do rozpaků:-)

 

Vesnička Luss je nádherná, vypadá historicky, jsou tu malé dokonale upravené domečky a krásné květinové zahrady. Jdeme se podívat i do místního kostela a na hřbitov. Voda v Lommondu je docela teplá. Na ty dva Skoty narazíme během procházky ještě několikrát. Všude jsou středem pozornosti a každý se s nimi fotí. V turistcentru si konečně za 2 libry kupuju "skotský pas", po kterém jsem toužila a začínám si připadat, že jsem zdejší.

Později pokračujeme na západ přes Arrocharské Alpy. Začíná docela pršet. Zastavujeme u hradu Inveraray u jezera Fyne, ale vzhledem k výši vstupného a celkem nic moc k vidění a dešti jedeme dál údolím Glen Croe do cíle dnešního dne Obanu.

 

Oban je parádní malé městečko u Atlantiku, jeho dominantou je cosi jako Koloseum v Římě, které dal postavit zdejší zbohatlík. Bylo zamýšleno jako hrobka pro jeho rodinu, ale především se stavělo proto, aby zdejší lidé měli práci. Po ubytování v hostelu, kterému předcházela humorná epizodka s Maruš, která s přepravkou jídla vlezla do místního kina místo do hostelu, vyrážíme na procházku před večeří. Rozhodly jsme se vylézt na kopec ke Koloseu, je to docela vysoko. Cestou obdivujeme krásné domky s ještě krásnějšími zahrádkami. Místní pěstují hlavně kytky netradičních rozměrů, které tady rozhodně netrpí nedostatkem zálivky. Po večeři – vepřo,knedlo,zelo dostáváme zdravotního panáka whisky od jednoho pána ze zájezdu, který má narozeniny a vydáváme se na pivo. Je docela chladno, takže zalezeme do hospody, která není nic moc a ochutnáváme místní mok (taky nic moc). Pak se vracíme na hostel . Ještě se musím zmínit o našich večerech na pokoji, které k mému pobavení probíhají ve znamení mohutného přebalování zavazadel. Poté, co vždy vytaháme naše bágly do pokojů, které jsou minimálně v prvním, ale častěji v druhém i třetím patře, nastává u holek chvíle hledání toho či onoho. Poté co není věc nenalezena, nastává obviňování, že "tady se krade", které většinou vede k nalezení hledaného. Pak nastává chvíle, kdy se paní H. omlouvá, že věta "tady se krade" není myšlena nijak konkrétně. Pak se přebaluje. Za baliče zájezdu bych vyhlásila Káju a v těsném závěsu za ní paní H. Závěr této činnosti vede většinou k tomu, že si musíme dát zdravotního panáka. Pak holky vaří čaj na druhý den. Docela mě pobavilo, že zpočátku převařovaly anglickou vodu z vodovodu (mimochodem snad nejčistější vodu na světě). Následovalo nastavování budíku na ráno – většinou na půl šestou. Vzhledem k tomu, že jsme zalehávaly až po dlouhém chechtání a probírání zážitků uplynulého dne dlouho po půlnoci, náš spánkový deficit byl značný. Kája ho řešila tak, že po nástupu do autobusu usínala v půli slova. Já jsem si nechtěla nechat nic ujít, proto jsem oči držela téměř násilím otevřené.

6. den

Následující den je určen pro výstup zájemců na nejvyšší horu Skotska Ben Nevis. Z Obanu jedeme nejznámějším a nejkrásnějším skotským údolím Glen Coe, kde byla kdysi dávno vyvražděna skoro celá rodina Mac Donaldů. Je to nejtragičtější místo skotských dějin.

 

Nezalesněné hory kolem údolí jsou tak zvláštní, až z nich jde závrať. Jsou celé zelené a teče z nich spousta potoků. Na několika místech máme vyhlídkovou zastávku. Bylo by lepší projet si cca 30 km údolí na kole nebo projít pěšky. Má opravdu zvláštní atmosféru. Údolím se dostaneme do přístavu Fort William u úpatí Bena Nevise, což je dnešní zlatý hřeb. Jde nás asi 17. Je dobré počasí, docela zima a pod mrakem. Počáteční stoupání  je docela  strmé, s Lysou horou, která je zhruba stejně vysoká to nemá nic společného. Nemluvě o tom, že se jde prakticky od hladiny moře, takže těch 1344 m je poctivých. Převýšení je na těch cca 9 km docela velké. Nálada je však výborná, s Hankou jsme v čele. Asi v půlce hory jsou dvě plesa a docela velký potok s vodopádem, který musíme přeskákat. Pak už vejdeme do hustého mraku, takže není vidět nahoru ani dolů. Čím výše jsme, tím hůř se v kamenitém suťovisku hledají orientační body, takže je určitě možné tu i zabloudit. Potkáváme lidi, co už se vracejí a ti nám potvrzují, že vrchol je už blízko. Je kosa a začíná poprchávat a posněžovat. Ale vrchol už je před námi. Za chvíli jsme tam, pořizujeme vrcholové fotografie a hurá dolů. Dolů jdeme už v hustém dešti, který přestává v půlce hory. Než dojdeme dolů, jsme suché. Zvládli jsme to nahoru za 3,5  a dolů za 2,5 hodiny, což je snad úplně nejlepší čas soudě podle různých popisů na internetu, které jsem předtím i potom studovala. Musím říci, že cesta dolů byla mnohem horší – hlavně kolena dostala zabrat. Jeden z účastníků (ten mladý právník , který seděl s panem S.) je druhý den úplně vyřízený a cpe se Ibuprofenem. Chlapi zkrátka nic nevydrží, hlavně ti mladí....

Asi v 17 hodin už pro nás přijel autobus s ostatními, kteří zatím byli v distilerce whisky a na Neptunových schodech, což jsou zdymadla, kterými začíná Kaledonský kanál, který spojuje Atlantik a Severní moře. Docela mi vadilo, že jsem je neviděla. Kája koupila  čepici s rezatými chlupy a večer jsme s ní šaškovaly na pokoji. Majka si ji dokonce chtěla vzít na večeři.

Pro dnešek už toho bylo dost, takže jedeme na nocleh, který máme na ostrově Skye. Cestou jedem kolem rozkošného hrádku Eileen Donan, který hrál v Highlanderovi a přes most v Kyle of Lochalsh s mýtným vjíždíme na ostrov. Pro mě je to nejočekávanější část zájezdu, protože vím, že příroda je tam úplně jiná, hory jsou kamenité a vypadají jako Alpy. Spíme v Broadfordu, a tentokrát dvě noci. Před večeří jdeme na procházku do okolí a uvažujeme o koupání v moři. Zůstane jen u úvah, protože je tu plno řas a jiného bordelu včetně medúz. Dávám se do řeči s místním rybářem nebo lépe řečeno se do řeči dává on. Je mu sem tam i rozumět – když nám vysvětluje, na co jsou ty koše, čí je ta loď atd. Zároveň nástává i první setkání s midgies – místní specialitou. Jsou to miniaturní silně kousavé a otravné mušky.

Na pokoji je nás zase naše známá šestice. Fotíme se s čepicí a Majka přemlouvá, ať si ji vezmeme na večeři. Nic proti, ale zbytek zájezdu neměl moc smyslu pro humor, takže jsme to raději neriskovaly, už tak naše čtverka budila pohoršení některých zapšklých bab. Vzhledem k pokročilé hodině jdeme na kutě a těšíme se na další den.

7. den

Dnes máme na programu okružní jízdu okolo ostrova. Naše první zastávka u Old Man of Storr. Je to skalní útvar, ke kterému vede strmá cesta. Má to být vycházka, ale ve skutečnosti je to docela dlouhý výstup, což po včerejším Ben Nevisovi dá dost zabrat. Ale stojí to zato, je tu krajina jako z Vinnetoua a krásný výhled. Starý muž ze Storru vypadá, jako že už co nevidět spadne. Vedle něj je další podobný menší útvar – Old Woman of Storr. Opodál je jezírko s labutí. Prostě idylka. Ani se nám nechce zpátky do autobusu. Ale další jízda kouzelnou krajinou, která není podobná zatím ničemu, co jsem viděla, nám nabízí krásné výhledy. Cesta je tu tak úzká, že jí projede jen jedno auto, proto jsou tu každou chvíli uhýbací  plácky (crossing place). Provoz je ale minimální, stejně jako v celém Skotsku – s výjimkou hlavních tras. Další zastávka je u  vodopádu Kilt Rock. Je krásný, ale shora není moc dobře vidět. Lepší pohled by byl z lodi z moře. Po další vyhlídkové jízdě kolem skalních útvarů pohoří Quirang přijíždíme k malebné zřícenině hradu MacDonaldů. Teď jsem už najisto rozhodnuta, že tady zůstanu a budu chovat ovce. Až po dlouhém přemlouvání jsem ochotna pokračovat dál.

Zlatým hřebem dne je návštěva hradu Dunveagan na břehu Atlantiku. Abychom se dostali do areálu, musíme si koupit vstupenku, v jejíž ceně je i projížďka loďkou k živým tuleňům. Čekáme dost dlouhou frontu, je slunečno, ale větrno, takže jsou dost velké vlnky. Paní H. s námi odmítla jet a přišla tím o další zážitek. Když jsme se konečně dostali na řadu, s velkým povykem jsme nastoupili do loďky. Byla to malá motorová kocábka pro 5 lidí. Dostali jsme nafukovací záchranné vesty a námořnické bundy na přikrytí kolen. Jak už jsem říkala, docela foukalo a tím pádem i občas cákalo. Po prohlídce tuleňů, kterých v zátoce bydlí asi 200 a jsou miloučcí, nás čekala zpáteční cesta. Náš průvodce se zřejmě rozhodl pobavit a najížděl na vlny tak, že na nás cákalo ze všech stran. Dojeli jsme úplně promočení – jako jediná posádka, ostatní přijeli v původním suchém stavu. Tak jak jsme vylezly promočené na kůži jsme se šli podívat do hradu. Průvodkyně zachovala typicky anglický klid i přesto, že z nás kapalo. Ale jak známo, nejlépe schne mokré prádlo na těle, po prohlídce hradu a zahrad jsme už byly suché.

Po návratu na hostel nás už čekala večeře a pak jsme se rozhodly jít na pivo. Sotva jsme vyšly, už jsme narazily na mladíka v skotském kroji. Okamžitě jsme ho obklíčily a pořídily interview a fotodokumentaci. Byl opravdu ochotný, takže jsem se zeptala, co nosí Skoti pod kiltem. Řekl, že jak kdo, někdo trenky, někdo slipy, někdo nic. Po otázce, co nosí on odpověděl, že boxerky:-). Vzhledem k jeho distingovanosti jsem nenašla odvahu ho vyzvat, ať ukáže.

 

Nejlepší zážitek na nás ale teprve čekal. Nejdřív jsme zapadly do hospody, kde jsme si daly typické skyeské pivo – nic moc, od té doby už jsme pily jen irský Guiness. Hospoda byla přeplněná a byl tam děsný kravál, takže jsme se dlouho nezdržovaly a vydaly se na další průzkum. V další hospodě byla nějaká soukromá oslava. Chvíli jsme se tam ochomejtaly a pozorovaly, jak se baví Skoti, když vtom vyšel mladík typu"Robbie Williams" v tričku a kiltu. Okamžitě jsem ho otipovala na vhodný objekt k zjištění, cože je to pod kiltem. Dal se do řeči, takže jsem začala zeširoka otázkou, jestli ten nůž v podkolence je pravý. Byl. Pak došlo na otázku, co nosí pod kiltem. Nezdržoval vysvětlováním a rovnou ukázal. Samozřejmě jsem to nestačila vyfotit, takže jsem požádala, ať ukáže ještě jednou a chvíli podrží – a povedlo se. Mám Skota s holým zadkem :-). Už jsem ho stačila rozšířit po netu - dokonce se mi i "vrátil" v jakési prezentaci holých skotských zadků:-).

 

 

Poté, co jsme celé rozchechtané odcházely, všimly jsme si, že ve vchodu stojí další, tentokrát opravdu vyšňořený Skot a pobaveně nás pozoruje. Za trest jsem si ho vyfotila taky. Dále jsme za zvýšeného hluku pokračovaly dále a došly jsme k další budově, odkud se ozývala typická skotská hudba. Samozřejmě jsme tam vlezly. Probíhala zde výuka skotských tanců, takže jsme chvíli pozorovaly. Pak se uvaděčka začala domáhat vstupného, proto jsme se rozhodly vrátit.  Zážitků v ten den bylo požehnaně. Ještě jsme navštívily zdejší supermarket a šlo se domů.

 

 

8. den

Dnes se vracíme ze Skye zpět na pevninu (no, na hlavní ostrov). Jedem zase přes Kyle of Lochalsh a tentokrát zastavujeme u hrádku Eileen Donan, který "hrál" v Highlanderovi. Je to údajně nejfotografovanější místo Skotska a na seznamu míst světa, která se už nedoporučují fotit z důvodu úplné profláklosti  je na prvním místě. Ale kdo by odolal, když je na tak romantickém místě. Takže všichni fotíme o stošest. Vzhledem k tomu, že bylo teprve devět hodin a nikdo tam nebyl, jsem se dostali až na ostrůvek k samotnému hradu bez vstupného a celý ho prolezli. Hrad je soukromý a obydlený, jako ostatně většina skotských hradů. Hradní pan žije mimo jiné ze vstupného a z výnosu svého suvenýrového obchodu kousek od hradu.

 

Dále pokračujeme nejužším místem směrem k Loch Ness. Ještě předtím zastavujeme u peřejí a krásného kamenného mostu na řece Morriston a pak už nás čeká Loch Ness. Těsně předtím mi přišla SMS od Táni, že prý v televizi hlásili, že v jezeře žádná příšera není. Docela mě to zklamalo:-). Těsně u jezera je hrad Urquhart, jedno z míst ze kterých  se dá sestoupit přímo k jezeru. Je to pěkná načervenalá zřícenina a turistickým centrem. Po prolezení zbytků hradu si jdeme šáhnout na vodu, sebrat nějaké šutry a vyhlížíme, jestli fakt není nějaká příšera v dohledu. Pak jdeme navštívit suvenýrový obchod. Kupuju si tu historickou mapu Skotska (už ji mám zarámovanou) za 4.99 liber.

 

Teď bych něco řekla k turistobchodům ve Skotsku. Jsou všechny hezké,vkusné a i když jsou určeny turistům, nejsou tu žádné vyložené kýče. Jsou tady především typické místní výrobky, v tomto případě z vlny a dřeva, tartany, místní máslové sušenky a sladkosti a samozřejmě všudypřítomná whisky. Skoti ji prý pijou málo, raději mají pivo. Taky pokud jde o prospekty, je Británie doslova zlatý důl. U každé pumpy, všude kde jen se turista může vyskytnou, jsou spousty dokonale zpracovaných propagačních materiálů na křídovém papíře. Jsem tím naprosto unešena a domů jsem toho dotáhla přes 10 kg a za dlouhých zimních večerů je pročítám.

Po  prohlídce hradu a jezera jdeme kus dál do Loch Ness centra, kde si děláme piknik u jezírka s umělou lochneskou. Odmítám sedět s holkama u jednoho stolečku, protože vytáhly hermelín, který jsme fasovaly k snídani a který už byl hodně jetý a téměř tekl. Ten smrad byl fakt neskutečný. A to měli někteří odvahu jíst ho v autobuse (paní doktorka). Však se taky Robert díval hodně škaredě a znechuceně větřil.

Dále pokračujeme směrem na Inverness. Máme na programu vodopád Falls of Divach. Po dvoukilometrové procházce zjišťujeme, že se jedná o docela malý čuránek. Je sice dost vysoký, ale vody nic moc. Ale ve Skotsku bylo toto léto taky dost suché.

Do Inverness přijíždíme dost brzy odpoledne, takže než Maruš uvaří večeři jdeme do města. Město je krásné, má asi 65.000 obyvatel. Jdeme upravenými uličkami a nahlížíme do oken. Zvlášť pěkné pohledy jsou do typických britských suterénních bytů, do kterých se sestupuje z ulice. Zdejší lidi zřejmě nemají co skrývat, takže jim můžeme nakukovat v podstatě do postelí. Chceme se dostat do centra, takže opět dochází ke konverzaci. Došly jsme do centra, poseděly na lavičce nad řekou a zašly jsem si na Guiness. Tentokrát i s paní H. Na zpáteční cestě jsme narazily na místní Burger king, kde měli ceduli jak vrata, že ihned přijmou pracovníky za 4 – 4,5 liber na hodinu. Poté, co jsem projevila zájem, mě místní manažer chtěl ihned zaměstnat, a to i bez povolení. Prý se to dá zařídit dodatečně. Skoti údajně nechtějí moc pracovat. Opět uvažuju, že tu zůstanu.

Na pokoji jsme opět v šesti. Tentokrát je hostel normální moderní budova, takový panelák. Jako obvykle nastává přebalování zavazadel a revize zásob. Je pro mě nepochopitelné, co všechno ty holky mají. Celou dobu se vzájemně  trumfujeme, kdo co má neobvyklejšího a nepochopitelnějšího a nejzbytečnějšího. Dlouho jsem vedla s lakem na nehty a odlakovačem. Kája je však nepřekonatelná. Má dokonce i ruční  minivětráček na baterky. A pokud jde o jídlo, nemám slov. Jejich zásoby jsou jako pro rotu vojáků na 2 měsíce. A to máme vydatnou polopenzi:-).

9. den

Hurá, jedeme na sever. Robert nechápe proč se těším, když prý budu shozena z útesu (to aby ušetřil tu kulku). Pořád doufám, že se mi podaří alespoň na otočku zajet na Orkneje. Po vyjetí z Inverness zajíždíme ještě k zálivu Moray Firth, kde je nejsevernější místo v Evropě, kde žijí delfíni. Jsou prý vidět hlavně při přílivu. Je sice zrovna odliv, ale máme zase štěstí. Chvíli je pozorujeme jak skáčou a dovádějí.

Přes most Kessock Bridge jedeme dál. Na chvíli zastavujeme u hradu Dunrobin, který má nádhernou polohu u moře.  Jdu se přivítat se Severním mořem, je stříbrné. Samozřejmě, že do něho vlezu. Pak pokračujeme pobřežní cestou na sever. Cesta je úzká, pod námi jsou útesy a místy visí půl autobusu ve vzduchu. Chci jít pěšky, mám závrať. Robert se pochechtává, neboť mě konečně na něčem nachytal. Míjíme ropnou plošinu, která je úplně u břehu a další, která je vidět na obzoru, a kterou chvíli považujeme za loď.

Přes Helmsdale a Wick dojedeme do poslední vesnice ve Skotsku John O´Groats pojmenované po holandském obchodníkovi. Fotíme se u "klacku" se směrovkami, jak je kde daleko a u posledního (nebo prvního?) domu ve Skotsku.

 

Máme rozchod, takže jdeme na průzkum. Z místního turist shopu mám nejvíc prospektů. Poté, co jsem zjistila, že z Orknejí nic nebude (a to jsou jen 6 mil daleko a jsou dobře vidět), jdeme s holkama na průzkum pobřeží. Je krásné počasí, modrá obloha a teplo, což využíváme ke smočení. Při prolézaní kamenitých mělčin našla Majka živého obrovského kraba. Asi 20 cm. A vzala ho do ruky, fuj.

 

Dále pokračujeme v procházce k skalním útvarům Duncansby Head. Cestou míjíme útesy s ptačí kolonií, pozorujeme tuleně a maják a potkáváme se s všudypřítomnými ovcemi. Na produktu jejich trávení (těch ovcí) se mi podaří uklouznout a spadnout. Naštěstí jsem si sedla do čisté trávy, jinak by mě Robert do autobusu asi nevzal. Při návratu se začíná zatahovat. Ještě se jedeme podívat na nejsevernější místo Skotska Dunnet Head s krásnou vyhlídkou. A pak už jedeme na dnešní nocleh. Tentokrát budeme v opravdovém hradu Carbisdale Castle, který nechal pro svoji milenku postavit jakýsi zbohatlík cca ve 30. letech. Je to v úplné pustině uprostřed rašelinišť a vřesovišť. Chybí jen pes baskervillský. Příjezd k zámku je přes park po úzkých cestičkách lemovaných stromy. Musíme jet pomalu, aby si Robert neodřel autobus o větve:-).  Zámek je opravdu zvenčí úchvatný, zevnitř je to bludiště. Jsme na pokoji s "bratr+sestra". Není kam jít na pivo, protože nejbližší vesnice je 5 mil daleko a okolní krajina je opravdu strašidelná. Jdeme aspoň na průzkum zámku a okolní zahrady.

10. den

Dnes se vracíme na jih. Z útesu jsem shozena nebyla, nenašel odvahu, zbabělec. Jedeme stejnou pobřežní cestou, opět chci jít pěšky. Dnes máme na programu Edinburgh. Ještě předtím se zastavujeme v rozkošném městečku Pitlochry. Jdeme si s holkama dát fish and chips. Z porce za 3,65 libry jsem přejedená až do večera.

Po příjezdu do Edinburghu začíná pršet a konečně si užíváme typické skotské počasí. Ale v dešti mi to připadá ještě hezčí. Máme jít na prohlídku hradu, ale po zjištění, že vstupné je 8 liber a k vidění je jen  nádvoří, vzdáváme to a raději jdeme na pivo do nejstarší zdejší hospody (zapomněla jsem jméno). Po posilnění jdeme na průzkum města. Cestou jsme narazili na dalšího dudáka – typického ryšavého Skota. Hodili jsme mu pár drobných do čepice.

 

Procházíme celou Royal Mile, která opravdu měří míli a vede od hradu dolů k sídlu královny Hollyrood.. Když dojdeme až k němu, vidíme zelený vysoký kopec, který zničehonic vyrůstá uprostřed města. Edinburgh je opravdu krásný a věřím tomu, že je podle nějkých výzkumů považován za nejlepší místo pro život na světě. Navštívili jsme předražený shop pro turisty, který patří královně. Dále jsme se šli podívat na Princess Street, což je hlavní obchodní tepna města.

Na Royal Mile jsem si popovídala s milou paní prodavačkou v gift shopu. Asi se tam nudila, protože chtěla vědět všechno možné.  Zase mi pochválila angličtinu (ale to je asi běžná fráze Angličanů). A věděla, kde je Czech republic. Já jsem jí zase pochválila Skotsko a koupila jsem tričko, keksíky a whiskové karamely.

V Edinburghu jsme měli poslední nocleh před zpáteční cestou. Bylo to ve čtvrti  s úplně stejnými domy, takže když jsme šly večer na pivo, musely jsme si dávat pozor, abychom nezabloudily.

11. den

Dnes bohužel opouštíme Skotsko a nastává návrat domů. Máme na programu Lake District. Těším se, protože jak jsem zjistila až teď na stará kolena, je to kraj Artura Ransoma a právě tady se odehrává děj jeho knížek Vlaštovky a Amazonky, Boj o ostrov, Zamrzlá loď kapitána Flinta atd. V dětství to byla moje oblíbená četba (mimochodem hned po návratu jsem si přečetla Boj o ostrov). Po přejezdu z východu opět na západ přijíždíme po břehu jezera  Ullswater do srdce Lake Districtu. Jsem překvapená, jak je tu hezky. Jsou tu hory jako ve Skotsku – okolo 800 -1000 metrů. Mezi horami je spousta vody. Naše první zastávka je vodopád Ayra Force. Konečně pořádný vodopád – je asi 60 m vysoký a fakt vydatný. Voda je žlutohnědá, zabarvená od rašeliny.

Měli jsme naplánovaný výstup na dalšího z Old manů – Old Man of Conniston. Bohužel počasí je nejisté, každou chvíli prší, takže se koná náhradní program. Jedeme k dalšímu, myslím že největšímu jezeru Windermere do městečka Ambleside, kde máme rozchod. Městečko je to kouzelné, z šedé břidlice. Jeho největší atrakcí je "dům na mostě". Je opravdu na mostě a postavil si ho jakýsi šetrný Skot, který si zjistil, že tak nebude platit daně. Dnes je tam maličké turistcentrum – bylo bohužel zavřeno.

 

Mezitím se jak naschvál umoudřilo počasí, ale na hory už je pozdě. V Ambleside se u mně projevil čokoládkový absťák poté, co jsem v obchůdku uviděla moji oblíbenou Ritterku. Ač jsem celou dobu vydržela nemlsat, to byl konec.

Po návratu k autobusu jsme dostali poslední večeři – zelňačku (fakt dobrý nápad před celonoční cestou autobusem....) a vyjelo se směrem na Londýn. Ach jo

12. den

Přes noc jsme se přesunuli na jih k Londýnu. Na dálnici byla asi malý provoz, takže jsme se dostali před Londýn už asi ve 2 ráno. Před šestou byl budíček. Nedaleko byl Heathrow a každé dvě minuty jsme viděli skoro na dosah přistávat letadlo, bylo to fakt působivé. Méně působivé bylo, že Service, u kterého jsme stáli, se otvíral až v 7 hodin, to je v době, kdy jsme už museli vyjet, abychom dodrželi časový plán. Takže celý autobus se musel vystřídat na jednom záchodě a jednom miniumývadle na benzince. Nicméně se to zvládlo a podle plánu jsme vyjeli do Londýna. Poblíž centra jsme byli vyhozeni u Trafalgar Square a dostali jsme na 8 hodin rozchod. Samozřejmě se nejdříve hledalo WC, abychom se zkulturnili před návštěvou hlavního města.

Pak jsme absolvovali procházku po tradičních památkách, jako je Parlament s Big Benem, jakési kostely, Buckinghamský palác atd. V Hyde parku jsme se rozhodly udělat si piknik, což nebyl žádný problém vzhledem ke spoustě sedacího nábytku a volnému přístupu na anglický trávník. Poté jsem si ještě zařečnila na Corner Speaker, kde prý může kdokoliv říkat cokoliv, jen nesmí nadávat na královskou rodinu. Poté jsme se ještě prošli zpět do centra. Holky chtěly jít odpočívat k Temži a já jsem se rozhodla navštívit Sherlocka Holmese v Baker Street. Bylo to docela blízko, ale jen na mapě. Ve skutečnosti to byla pěkná štreka, navíc nejrušnějšími ulicemi Londýna – Regent Street a Oxford Street. Když jsem konečně Baker Street našla, šokovalo mě, že je to široká čtyřproudovka s velkým provozem. Představovala jsem si úzkou historickou uličku. Poté, co jsem ušla si kilometr a domek SH pořád nikde, zeptala jsem se místního obchodníka. Na dotaz, kde je dům Sherlocka Holmese mi odpověděl  "I'm sorry, I don´t know anyone like“!!  Neskutečné. Nakonec, asi po dvou kilometrech, skoro na konci Baker Street jsem ho našla. Dokonce dva. V jednom bylo muzeum SH a obchod se suvenýry a naproti sídlila Společnost SH. Docela mě to zklamalo.Na zpáteční cestě jsem navštívila staré známé TESCO a nakoupila proviant na cestu domů.

 

Asi v 5 hodin byl odjezd. Ještě cesta přes Tower Bridge a jedeme směr Dover, tentokrát bez toužebného očekávání. V Doveru jsme tentokrát odbaveni bez jakýchkoliv problémů a dokonce jsme se dostali na dřívější trajekt. Ještě předtím se nám podařilo se osprchovat (všechny tři na jednu vstupenku- ach jak se stydím:-)), což byla poslední možnost před dlouhou cestou domů. Maruška nám ještě uvařila k večeři klobásky z posledních zásob (byly dobré).

Z lodi jsme ještě hodili do vody penci, abychom se vrátili a pak jsme šli navštívit lodní bary a free shop. Dali jsme si na rozloučenou černé irské Murphy´s a šli jsme utratit poslední libry za kokinka. Pak už bylo jen Calais, opět duny, tentokrát při západu slunce a do Belgie jsme vjížděli už za tmy. Z Německa samozřejmě nebylo vidět vůbec nic. Cesta domů byla: strašná, otravná, nepohodlná, dlouhá..... Měla jsem pocit, že nedojedeme. Nejvíc se samozřejmě táhla cesta Českem, samá přestávka. Navíc bylo horko, což po osvěžujícím Skotsku bylo nepříjemné i v klimatizovaném autobuse. Nevěděla jsem už jak si sednout.

Ale všechno má svůj konec, nakonec jsem se dočkala. A dočkala jsem se i rozluštění hádanky, kterou nám celou cestu nechtěl prozradit Robert a sice – proč mají ledovcové řeky i v suchém létě dost vody (protože taje ledovec, ne ?).

V pondělí začíná zase „normální“ život, ale pro mně už normální nebude. Normální je totiž žít ve Skotsku. To je ráj na zemi

Co ještě?

Jídlo

Jakožto vybíravec nejvyšší kategorie jsem se těšila, že aspoň zhubnu a po návratu se budu věnovat jídelním orgiím. Chyba – kuchařka Maruš se projevila jako šikovná, hbitá a zdatná kuchařka, která navíc dokázala uvařit tak chutně, že ani já jsem neodolala. K snídani byly obložené talířky – salám, sýry, džem, máslo, zelenina a toastový chleba. K tomu bych měla jednu výhradu, asi po týdnu už začínal místy plesnivět. Kupodivu to vadilo jen mi. V hostelech byly kuchyně vybavené i toastery. Jinak – bylo tu i nádobí a příbory, takže vlastní jsme používali jen velmi zřídka. Ale  „žábu“ jsem nechytla. Večeře byly teplé, většinou i s polévkou. Vzhledem k tomu, že Maruš měla předvařeno a jen dodělávala přílohy nečekali jsme nikdy na jídlo moc dlouho. V hostelech mě nadchlo ještě zařízení, ve kterém byla pořád vařící voda na čaj nebo kafe. Ačkoliv jsem žravec a jím normálně si 6x denně, stačila mi jen snídaně a večeře. Zážitky mě stačily nasytit. A taky mě pořád dokrmovaly holky, které při každém usednutí do autobusu vytahovaly proviant.

Ubytování

Hostely jsou většinou hromadné ubytovny určené pro méně náročné cestovatele. Jsou tu poschoďové postele a sociální zařízení je na chodbě. I když výjimky se taky našly, např. v Hartingtonu, kde jsme měly vlastní sociálky.  Nikdy nedošla horká voda a nikdy se nemuselo dlouho čekat na volnou sprchu nebo záchod. Bylo to v pohodě.

Ve Skotsku je ve všech hostelech v recepci na zemi koberec s tartanovým vzorem, moc pěkné...

Ostatní:

Británie je bohatá a drahá. A umí se postarat o turisty. Ve všech turist centrech jsou tuny barevných prospektů  na křídovém papíře. Dovezla jsem jich asi 10 kg. Na dálnicích nejsou benzinky tak často jak u nás, ale čas od času jsou tam Services, což je pumpa a barák s občerstvením,  a dalšími službami. Jsou většinou typizované a mají luxusně vybavené WC (dokonce s živými květinami). Tipovali jsme vždycky, jaký odstín budou mít další záchodky. Britové jsou taky ochotní a milí a fakt dovedou ocenit, když se na ně promluví jejich jazykem (viz „your English is very good“), vždycky se snažili pomoci a hlavně mluvili pomalu, takže jim bylo rozumět – a to i ve Skotsku. A taky ocení, když člověk není Němec, ty tam nemají rádi. Kromě toho nás fascinovaly anglické zahrádky. U každého domu byla spousta květin nevídaných barev i rozměrů. A žádná zelenina. Všechno bylo svěží a barvy zářivé díky anglickému deštíčku.

Nyní pár slov k personálu:

Průvodkyně Hanka z Opavy, 33 let, asi 150 cm, učitelka AJ. Někteří ji kritizovali, že dostatečně „neprovází“. Nám, co nastudovali  cestu do detailu to nevadilo. Fantastické bylo, že v průběhu přesunů nám četla z Čapkových Anglických listů povídky, které se vztahovaly k místům, kterým jsme projížděli nebo k zvláštnostem. Moc dobré.....

Kuchařka Maruška, 110 kg velmi aerodynamických tvarů, jak už jsem řekla, vařila dobře a byla s ní sranda. Zvlášť se vyznačovala velmi hlasitým hýkavým smíchem.

1. řidič Robert – asi 3x rozvedený playboy s 4 dětmi – tzn. co najezdí, to dá patrně za alimenty. Zvláštní znamení – i přesto (nebo právě proto?) smysl pro humor -  ale pro sarkastický a cynický humor. Miluje svůj autobus, běda, kdo ukápne:-)

2. řidič Lumír – důchodce. Taky dobrý.

Další účastníci zájezdu:

Většinou jsme si vystačily s holkama samy. Některé „kousky“ však nešly minout. Například paní doktorka, kterou jsem už zmiňovala. Dále pan S. lékárník z Rychvaldu, se kterým si rozuměla paní Hrubá. Pak manželé M. z Dětmarovic, kteří seděli za mnou a  kteří mě zaujali hned na začátku orlovským přízvukem (strašné). M. byl těžce pod pantoflem a bylo mu vyčteno i to, že dýchá. Prý pořád jenom žere a pak funí (fakt funěl :-)).

Cesta:

Strašně dlouhá, což nevadilo směrem tam. Autobus byl pohodlný, klimatizovaný. Nejlepší na tom bylo, že jsem měla dvojsedadlo pro sebe. I když většinu cesty seděl se mnou ještě Majčin baťoh, ten mi ale nevadil, neroztahoval se. A je dobré sedět vepředu, je tam lepší vzduch. Ale ke konci už nebylo útěchou ani to.

A na úplný konec:

Feministická pohádka (za kterou jsem se dotala na Robertovu černou listinu:-))

Žila byla v jednom království princezna, která měla velmi feministické názory. Jednoho dne seděla na břehu rybníčka, četla si Cosmopolitan a přemítala o svém životě. Zničehonic k ní přiskákal žabák a promluvil lidským hlasem: „Zlá čarodejnice mě začarovala a když mě políbíš, proměním se v krásného prince. Pak budeme spolu s mou matkou žít u tebe na hradě, budeš vychovávat moje děti, budeš mi vařit a zašívat košile a budeme spolu šťastni až do smrti“.

„To víš, že jo, blbečku“, pomyslila si princezna, když si večer pochutnávala na žabích stehýnkách ve vinné omáčce.