DÁNSKO 2016
Po loňské přestávce, způsobené mým Islandem, bylo Dánsko jasná volba. Už nám chybělo. Je to zkrátka návyková země. Letos byl stanoven cíl – dovézt kamení na budoucí střechu (případně na jiné použití). S ohledem na vývoj počasí a předpovídaný „Red allert wind“ jsme vyrazili o dva dny dříve, abych si ho náležitě užila. Letos jsem poprvé zvolila jako zpestření cesty audioknihu Jussiho Adlera Olssena – Složka 64, kterou Rosťa ještě nečetl, resp. ani neviděl film podle ní natočený. Naprosto nečekaně nám zpříjemnila cestu, dělali jsme jen minimum přestávek a zcela odpadly hlášky „už tam budem?“ apod. Skoro jsme spolu nepromluvili :-). Po půldenní jízdě Polskem a Německem jsme večer dorazili na naše oblíbené místo Nr. Lyngvig. Na recepci kempu už samozřejmě nikdo nebyl, s čímž jsme ovšem počítali. Měli jsme sebou 2 stany, takže malý jsme si postavili na paloučku před recepcí, abychom nemuseli nocovat v autě. Dalo nám to docela zabrat, protože vítr byl fakt silný. Aspoň jsme na to viděli, protože díky polárnímu dni je tady vidno skoro celou noc. Bohužel jsme se nevyspali, protože nám vítr lomcoval stanem a rval kolíky, které bohužel nešly pořádně do tvrdého podloží zatlouct.
Ráno jsem nás šla přihlásit na recepci. Letos tam sloužil krásný mladý Viking, který byl samozřejmě udiven, že jsem mu „vyskočila“ v databázi. Kemp byl obsazen jenom mírně – v dunách jsme si našli krásné místečko chráněné před větrem. Přesně tam jsme stanovali i před dvěma lety a měli jsme naprosté soukromí. A vedle kvetl obrovský keř divoké růže….. Velký stan nám při stavbě chtěl několikrát uletět, protože vítr fučel mohutně. Vlny na moři bych očekávala větší, ale i tak vypadaly dost divoce.
Vypravili jsme se do městečka Hvide Sande na obhlídku novinek. Za ty dva roky, co jsme tu nebyli, toho přibylo dost – hlavně byl rozšířen přístav a s tím související infrastruktura. Největší překvápko bylo „něco se 4 obrovskými komíny“ zaparkované u mola, co jsem tipovala na ropnou plošinu. Po návratu domů jsem zjistila, že to byl Sea Installer – plošina na výstavbu větrných elektráren v moři www.a2sea.com/fleet/sea-installer/.
Chodila jsem to okukovat zbytek týdne. Taky jsme zažili zvedání mostu na jediné silnici přes průliv , aby mohla proplout loď z fjordu do moře. Tentokrát jsme viděli i zvedací mechanismus v akci.
Zásoby jsme doplnili ve Faktě – zdejším nejlevnějším supermarketu, kde dokonce měli Jägermeistera v akci – byl levnější než u nás :-). Opět jsme si chvilku postáli na 56. rovnoběžce, která přístavem prochází.
Pak už Rosťa odjel rybařit a já jsem se vydala na potulky po pobřeží, kde jsem objevila dva mrtvé tuleně a neuvěřitelné množství vyvržených medúz – tolik jich nikdy nebylo. Ryby nebraly, tak nám nezbylo nic jiného než k večeři sníst návnadu – krevetky. Další dny to bylo podobné
- bylo docela chladno a poprchávalo, takže jsme se ve větší míře než jindy povalovali ve stanu, přečetla jsem 3 knížky od Karin Fossum stažené těsně před odjezdem, jejichž děj, i když se odehrává v Norsku, se do zdejšího teritoria pocitově hodí. Bohužel jsem neměla žádnou novou dánskou knížku, posledního Adlera Olssena (Nesmírný) jsem dočetla před odjezdem
- Rosťa se potýkal s boreliózou, bylo mu pořád zima, byl naštvaný, že ryby neberou a celý týden mi vyčítal, že jsem mu nezabalila dlouhé kalhoty (bylo mu pro příště důrazně doporučeno, ať se balí sám)
- navštívili jsme místní bleší trh, kde se prodává všechno možné - od keramiky, starožitného porcelánu, válečných relikvií a jiných starých žďorbů. Byla jsem chvíli v pokušení koupiti jídelní sadu ze starého anglického porcelánu, ale odolala jsem a koupila jen salátovou mísu
- Ryby nebraly ani v Thorsminde, kde jsme se vypravili asi třetí den. Navštěvovali jsme tedy skvěle zásobenou rybí prodejnu a testovali jsme nám dosud neznámé druhy platýsovitých, vlkouše, uzené ryby všeho druhu, a samozřejmě krevetky
- I přesto, že letos nebylo moc teplo, nemohla jsem si odpustit koupání v úžasném Severním moři. Voda vůbec nebyla studená a dalo se v ní vydržet dlouho
- Na nekonečné pláži jsme sbírali krásné kameny, které budeme dávat na zelenou střechu, dovezli jsme jich asi metrák, což je sotva desetina - má to spíš symbolický význam (ale určitě se tu budeme vracet znovu a znovu)
- Letos jsme ani nevylezli na maják – na protest proti tomu, že „odstranili“ úžasné a milé důchodkyně, které tady prodávaly lístky – místo nich naistalovali turniket…. Naproti tomu rozšířili zdejší muzeum, hlavně jeho interaktivní část, takže jsme si poseděli před monitory a dověděli jsme se, co jsme ještě nevěděli
- Pomohli jsme německé soudružce z Hamburku, která se vydala stanovat sama, vytlačit její VW, se kterým se zahrabala do písku poblíž našeho stanu :-). Jo, jo parkování v dunách má svá úskalí, už mockrát jsme tady viděli v akci bagr, vyhrabávající zapadlá obytná auta :-). Naštěstí ho mají vždy v pohotovosti
Letos jsem měla naplánováno se konečně podívat i do Kodaně. V Dánsku už jsem byla snad desetkrát, ale na hlavní město nikdy nedošlo, případně jen tak okrajem, když jsme jeli do Švédska přes Øresund. A to jsem měla malou mořskou vílu snad odjakživa na „seznamu snů“.
Z Hvide Sande je do Kodaně 350 km. Trasa vedla přes můj další „sen“ –18kilometový most Storebaelt https://www.storebaelt.dk/english spojujícím ostrovy Fyn a Sjælland, Ty skandinávské mosty jsou prostě úžasné. Pod mostem se nachází ostrov Sprogø, na kterém se odehrává část děje knihy Složka 64, kterou jsme během jízdy doposlouchávali. Na konci jsme se dali pauzu a okolí mostu důkladně prozkoumali. Je tady i kemp – ale asi nejškaredší v Dánsku – karavany jsou na sobě namačkané a blízkost dálnice, která přes most vede, není zrovna to nejlepší. Přírody kolem zrovna moc není, pláž je docela krátká a zdaleka ne tak velkolepá, jako v Jutsku…. Akorát ten výhled na most je krásný.
Protože jsme Kodani chtěli věnovat celý den, ubytovali jsme se v kempu, který mi připadal atraktivní – vybírali jsme ho až tady z nabídky v katalogu tak, aby nebyl úplně u města a aby v okolí bylo co k vidění. Nakonec to vyšlo úplně dokonale. Kemp byl asi 70 km od Kodaně, v městečku Rødvig na břehu Baltu. Správce byl sice poněkud nerudný dědek, ale přidělil nám skvělý plácek č. 52, kde sice stály 2 velké stany, ale nikdo v nich nebydlel, byly k pronájmu.
Jednotlivá místa byla oddělena vzrostlým živým plotem, takže soukromí dokonalé. I sociálky a kuchyň byly v minimální vzdálenosti. Rychle jsme postavili stan a vyrazili k zdejší nedaleké atraktivitě – vápencovému útesu Stevns Klint https://www.stevnsklint.dk/ , který je zapsán na seznam památek UNESCO. Útes je asi 40 m vysoký a k moři se dá sestoupit po cca 70 schůdcích. Pláž je asi jen 100 m dlouhá. Přímo na hraně útesu stojí starý kostel z 13. století, jehož část se už zřítila do moře. Délka útesu je okolo 15 km. Část, kterou jsme prošli, vede upraveným lesoparkem se sochami a informačními tabulkami. Je to hodně podobné jako u Møns Klint https://www.moensklint.dk/ , daleko velkolepějším útesu na vedlejším ostrově Møn, kde jsme byli před 5 lety. Ten byl ostatně vidět v dálce.
Další den jsme se tedy vypravili do Kodaně. Měli jsme v úmyslu někde na kraji odstavit auto a jezdit hromadnou dopravou. Nakonec jsme skončili až v centru u Tivoli, kde je možno si na parkovacích automatech zaplatit požadovaný čas. Mimochodem – zábavní park Tivoli je přímo před okny radnice, v tom kraválu a jekotu z atrakcí se musí úředníkům fakt skvěle pracovat…. Historické centrum je docela malé a všechno, co jsme chtěli vidět, jsme obešli pěšky. Radnici, Christiansborg, Glyptotéku, Národní muzeum, sochu Hanse Christiana Andersena …
Hlavně nás však zajímala Christiania – a nezklamala. Opravdu je zde příjemně uvolněná pohodová atmosféra a není to jen marjánkou a hašišem, které tady snědí hoši s maskovanými obličeji volně prodávají (joint za cenu kafe).
.JPG)
Dalším cílem byla Rundetaarn, kruhová věž s observatoří, na kterou se nestoupá schody, ale širokou chodbou, kterou mohli jezdit i na koních. Z vrcholku je parádní výhled na celé město a hlavně - je odsud vidět i Øresundský most.
Za malou mořskou vílou jsme se opět vypravili autem na konec přístavu. Je překvapivě maličká a na fotkách na internetu vypadá opuštěně – málokdo totiž zachytí ty davy turistů snažících se o co nejlepší záběr.
¨
Poté jsme se přesunuli na Amager, konkrétně ke kavárně Café Sylten, což je nejlepší místo, odkud se dá pozorovat Øresundský most https://www.oresundsbron.com/sv/start , jak jsem si předem zjistila na netu. Ostatně, to byl pro mě jeden z hlavních cílů výletu do Kodaně – můj nejmilejší most, který navíc hrál hlavní roli v úžasném seriálu Brœn. Takže jsme si dali pivko a pozorovali…..
Za den se toho více stihnout nedalo, nachodili jsme toho tolik, že jsem prošlapala sandálky a vyrobila si puchýř na patě :-). Kodaň nezklamala, je pohodová a není přecpaná turisty, jako jiné metropole. Rozhodně nepůsobí ponurým dojmem, jaký se podařilo vyyvolat tvůrcům úžasných seriálů Zločin a Most. Koneckonců, je to hlavní město nejšťastnějšího národa na světě. Jen nás poněkud udivilo množství ordinací psychiatrů (na 100 metrech jsme napočítali 3). Že by to štěstí bylo tak trochu podpořeno antidepresivy??? V každém případě - nám depresi způsobovaly agresivní smečky kolařů, kterých je tady mnohem více než aut i chodců, najíždějí z naprosto nečekaných stran a chovají se jako predátoři. Necítili jsme se před nimi bezpečně ani v autě ani na chodnících, pořád jsme museli být ve střehu :-)
Pak už nás čekala jen poslední noc v kempu a přesun domů. Jediným zpestřením byla cesta trajektem Rödby – Puttgarten.
Pokaždé, když se z Dánska vracíme, si říkáme, že už tady nepojedeme – nikdy jsme neměli v úmyslu se pořád vracet na stejná místa a už vůbec ne na tak placatá. Ale fakt je, že když člověk najde jakýsi ten ráj, je těžké odolat. A západní Jutsko ráj opravdu je.
P.S. Před pár dny jsem objevila na rubu zbylé dánské padesátikoruny další most, který fakt nutně potřebuju vidět – Sallingsundgrœn https://da.wikipedia.org/wiki/Sallingsundbroen A taky jsem nestačila nakoupit všechno, co jsem měla v plánu – více vřesového medu, ubrousky s majákem, zásoby krevetek a sleďů, lékořicový čaj….