Skandinávie 2011
Fotogalerie: https://paber.rajce.idnes.cz/SEVER_2011/
Letos jsme se opět vypravili na daleký sever – tentokrát přes Dánsko a Švédsko až na Lofoty. Tahle cesta mi měla zajistit odškrtnutí dalších cestovatelských snů z mého imaginárního seznamu - Øresundský most, Botnický záliv, severní polární kruh, Laponsko, Lofoty, Malström, Saltstraumen, Atlanterhavsveien a Møns Klint.
Humorné je, že když někomu řeknu, kam že to jezdím, málokdo mi to "závidí". U většiny se jakási závist či obdiv projevuje při vyslovení trapných destinací jako Řecko, Turecko, Kypr, Egypt...... - do kterýchžto by mě už nikdo nedostal. Ale to vůbec nevadí - já si to "závidím" sama sobě:-)
1.den
Vyrazili jsme okolo 6.00 přes Polsko, okolo desáté jsme překračovali hranice s Německem a čekala nás cesta na nejkratší, asi hodinový německo-dánský trajekt Puttgarten-Rødby. Protože však byla u Berlína kolona, Rosťa navrhnul zkratku podle mapy, která se však ukázala dle Murphyho zákonů jako nejhorší volba. A kromě toho je nám souzeno vždy se nějakým způsobem ocitnout v blízkosti obce Pűttelkow, které se stalo naší noční můrou, ale zároveň neustálým zdrojem nejapných vtípků. V podvečer jsme nakonec šťastně dorazili do Puttgartenu, a protože jsme neměli trajekt rezervovaný, zařadili jsme se do příslušné řady a čekali na odbavení. Naštěstí to nebyl žádný problém a asi po hodinové plavbě jsme se vylodili v Dánsku. Současně s námi však cestovalo i černé mračno, takže příjezd do Dánska byl ve znamení šíleného lijáku, ve kterém se skoro nedalo jet. Proto jsme raději vyhledali úkryt na parkovišti u benzinky a přečkali jsme noc v autě. I mě se v bubnování deště podařilo na několik hodin usnout, na chrápající osobu vedle mě jsem už po deseti minutách musela mlaskat:-).
2.den
Ráno bylo po dešti. Na benzince byly dobře vybavené a čisté sociálky, takže mohla proběhnout i očista. Brzy jsme vyjeli a kousek před Kodaní jsme si na odpočívadle další pumpy dali kávičku a snídani, abychom byli v plné síle a dobré náladě připraveni na Øresundský most mezi Kodaní a Malmö. Ten jsem doposud vždy obdivovala jen zdálky z dálnice z Malmø do Ystadu a toužila jsem se po něm projet. Letos se nám to mělo vyplnit hned dvakrát :-)
Z Malmø jsme zamířili na Stockholm po E4. Na skvostném odpočivadle jsme poobědvali zbytek miniřízečků s okurkami. Dálnice byla většinou pustá, lemovaná kvetoucím vřesem a hlubokými jedlovými lesy a cesta bezproblémově ubíhala. Pouze u Motaly jsme se chvíli motali díky tomu, že jsme poněkud nepochopili místní značení objížděk. Taky jsme poprvé tankovali u samoobslužných stojanů benzín. Měla jsem z toho trochu obavy, protože návod byl jen ve švédštině a chlapík, kterého jsem žádala o radu kupodivu neuměl anglicky. Nakonec jsme to nějak zvládli, ale až po několika pokusech. Celou dobu jsem pak trnula, aby mi to z karty neodečetli víckrát. Po návratu jsem měla doma dopis od banky, že se mám s nimi ihned spojit – moje opakované pokusy jim připadaly podezřelé a neměli na mě telefon, takže mi nemohli zavolat. Občas je tedy třeba překonat nechuť k rozdávání telefonních čísel institucím, někdy se to vyplatí. Naštěstí mi ale kartu nezablokovali, to bychom pak asi měli poněkud problémek.
Stockholm jsme pro tentokrát vynechali (i když projít se „naučnou stezkou“ dle Milénia Stiega Larssona bylo lákavé) a podél Botnického zálivu jsme v podvečer dojeli do dnešního cíle - kempu Bönan u Gävle. Protože ve Švédsku končí sezóna v půlce srpna, byly tam jen obytné vozy a my jsme měli pro náš stan celou rozlehlou loučku a sociálky jen pro sebe. A to vše jen za pouhých 100 SEK. Večer Rosťa poprvé rybařil v mořském zálivu – marná snaha. V noci trochu pršelo, což nám však vůbec nevadilo, dospávali jsme minulou nepohodlnou noc v autě. A bubnování deště na stan je jedním z nejpříjemnějších zvuků, jaké znám.....
3.den
Po vydatné snídani jsme stále jeli na sever okolo Botnického zálivu. Skvělé cesty, skoro všude něco jako dálnice, ale rozdělená nesympatickými drátěnými svodidly, takže chvíli jsme měli ve směru dva pruhy, chvíli zase jeden. Místy jsme se setkávali s růžovým asfaltem - asi pro radost švédským blondýnám. I já jsem z toho měla radost :-)
V podvečer, asi 30 km za Skälefteå jsme odbočili po lesní šotolinové cestě ke kempu Fiske ve vesnici Jävrebodarna, který měl poutač u cesty a Rosťa tam za každou cenu chtěl, protože už se nemohl dočkat rybaření. Měl být vzdálený tři kilometry. Jeli jsme pustým borovicovo-březovým lesem, který, jak se zdálo neměl konce, ale nakonec se kemp trochu nečekaně objevil – krásné, zašité místečko u moře v borovém lesíku. V recepci nikdo nebyl, tak jsme se ubytovali na písčitém plácku pod stromy s výhledem na moře s tím, že počkáme, až někdo přijde. Ale nikdo se neukázal. Po postavení stanu jsme se vydali na průzkum. Kemp je určen hlavně rybářům, kteří vyjíždějí lovit na moře. Byla tu spousta karavanů, které vypadaly, že jsou tu celoročně, nebo aspoň celosezónně. Byly ale tak krásně rozmístěny v lesíku, že je skoro nebylo vidět a kemp byl rozlehlý, nesetkali jsme se tam skoro s žádnými lidmi. Zřejmě pro neúspěšné rybáře bylo v ohraničené tůňce u mola nachytáno asi 50 velkých duhových lososových pstruhů, které bylo možné si vylovit, resp. vyndat. Založeno na vzájemné důvěře – stačilo zaplatit posléze na recepci. Nedovedu si představit něco takového u nás, asi by byli do hodiny rozkradení:-(. Kemp měl jednoduché, ale naprosto vyhovující vybavení s neomezenou teplou vodou a ohromně jsme si to užívali, stejně jako růžový soumrak. To jsme ještě doufali, že tento jev, naznačující hezké počasí pro příští den funguje.
4. den
Ráno jsme potřebovali brzy vyrazit, ale recepce měla otvírat až v devět. Klidně jsme mohli odjet bez placení, rozhodli jsme se však šířit "dobré" jméno naší zkorumpované vytunelované vlasti, takže jsem napsala na kus papíru naše údaje a přidala všechnu naši švédskou hotovost do sáčku a pověsila na kliku dveří u recepce. Jedna noc stála 160 SEK. Protože nám chybělo pět SEK, přidala jsem místo nich plechovku Radegasta jako omluvu. Snad jim chutnalo:-).
Dnes jsme měli v plánu navštívit vodopád Storfossen, takže u města Piteå jsem odbočili na severozápad a asi po 75 km podél toku řeky Piteålven jsme je už zdálky uviděli. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti a asi dvoukilometrová stezka nás dovedla k mohutným peřejím. Okolí je krásně upravené, okolo vody vedou dřevěné lávky s popiskami flóry, fauny a zvláštností tohoto místa (naštěstí i v angličtině). Prolezli jsme i místní turistinfo a obchod se suvenýry, zkoukli jsme zprávy na internetu. Na památku jsem si vzala kus švédské růžové žuly.
Pak jsme pokračovali v cestě za dnešním hlavním cílem – severním polárním kruhem. Ten byl slavnostně dobyt ve 14 hodin u města Jokkmokk. Kvůli toho jsme vezli sekt i se skleničkami, abychom to mohli opravdu stylově oslavit. Nechali jsme se vyfotit ostatními turisty a v místním shopu jsme si koupili certifikáty, neboť takové blbosti sbírám.
Celý den poprchávalo, bylo okolo 10 stupňů, takže jsme se nezdržovali a pokračovali dál Laponskem a užívali si tundru kolem aspoň z auta. Projeli jsme Kirunu – mimochodem asi nejškaredší místo s haldami silně připomínajícími naši rodnou hroudu. Konečně jsme taky uviděli stádečko pasoucích se sobů.
K večeru – aspoň podle času, protože i když už byla půlka srpna pryč, pořád se nestmívalo, jsme dorazili k jezeru Torneträsk, kde jsme se rozhodli na jednom opuštěném odpočivadle přenocovat nadivoko. Byl s tím spojen jeden problém – kam postavit stan - kde se člověk podíval, tam rostly křemenáče i jiné hřiby. Takže jsme si museli nejprve doslova vysbírat prostor:-). Při večerní procházce jsme jich našli tolik, že jsme se museli těžce ovládat, to by se fakt nedalo sníst. Hřiby jsme ostatně jedli celou dovolenou – někdy i 2x denně. Měla jsem trochu obavy, co to s námi udělá – ale kromě dobrého zažívání se nic dramatického nedělo (maximálně jsme se předávkovali cesiem z Černobylu, což se možná projeví až později). Rosťa opět rybařil z mola – navíc bez rybářského lístku…. Ale stejně nic nechytil, možná právě proto. Takže k večeři byly hřiby.
Na odpočivadle byly jen jednoduché dřevěné kadibudky, ale i tady - jako ostatně v celé Skandinávii, bylo několik rolí luxusního hedvábného toaletního papíru:-)
5.den
Od jezera už to nebylo daleko do NP Abisko, kde jsme chtěli konečně už trochu trekovat a hlavně uvidět Laponskou bránu. Po příjezdu jsme se rozhodli využít toho, že se počasí trochu umoudřilo a začali stoupat na vyhlídkovou horu Njulju, odkud jsme chtěli Lapporten pozorovat. Vyjet tam lanovkou bylo pochopitelně pod naší úroveň. Asi v půlce hory nám však došlo, že viditelnost je mizerná, čím dál víc se zatahuje, asi nic neuvidíme a ještě k tomu zmokneme, takže jsme to vzali zpět a prošli aspoň okolí krásné divoké říčky. Když začalo lít, prolezli jsme turistcentrum, zjistili, že předpověď je opravdu špatná, tak jsme se rozhodli upustit od plánovaného noclehu a neuspokojeni jsme pokračovali dál na západ.
Norská hranice už nebyla daleko. Když jsme ji přejeli, už tak krásná krajina se skoro okamžitě dramaticky změnila – k ještě mnohem lepšímu samozřejmě. I když celé pobřeží Švédska je krásné, i vnitrozemí a tundra mají svůj půvab, Norsko je prostě nepřekonatelné. To, že jsme Švédsko vzali v podstatě jako tranzitní zemi určitě souvisí s tím, že jsme se nemohli dočkat Norska - má pro nás zvláštní přitažlivost. Postupně jsme se dostali k nejsevernějšímu bodu naší cesty – mostu, který spojuje pevninu s nejsevernějším lofotenským ostrovem Hinnoya. Během deštivého dne jsme projeli po celé řadě mostů a přes nepočítaně tunelů až na nejjižnější ostrov Moskenesøya, kde jsme se na dvě noci ubytovali v kempu Moskenes s krásným výhledem na moře. Ani tady už nebylo moc turistů, takže jsme si vybrali dobrý plácek a zabrali jsme si pro sebe stůl s lavicí. Potkali jsme se tu s dvěma kluky z Opavy, kteří přiletěli letadlem do Bodø a pak trajektem a měli v plánu Lofoty projet autobusem. Až tady na místě zjistili, že už je po sezóně a autobusy skoro nejezdí, takže s tím budou mít trochu problém:-). Po pozdní večeři začalo pršet, takže jsme zalehli a doufali, že další dny budou lepší, protože by přece nebylo fér, kdybychom Lofoty zažili jen v dešti.
6.den
Ráno bylo po dešti, ale zůstalo zataženo. To nám však nebránilo v dalších plánech. Byla jsem na dosah od svého dalšího snu. Povídka E. A. Poea Pád do malströmu mě dostala už ve 12 letech, kdy jsem ji poprvé četla a když jsem později zjistila, že to místo opravdu existuje, tak je mám na svém imaginárním seznamu snů. Dojeli jsme až na konec ostrova – do městečka s kouzelným názvem Å – u cedule jsme se pochopitelně museli vyfotit, stejně jako všichni turisté.
Po prozkoumání městečka, kouzelných chatek rorbu, sušáků na tresky a smradlavého skladiště sušených tresek jsme došli až na konec útesu, odkud se malstrøm dal pozorovat aspoň z dálky. Ostrov je turisticky neschůdný, takže dojít až na horu Helsøggen, odkud pozoroval vír literární hrdina a odkud by byl výhled nejlepší, není možné. Ale i tak to byl zážitek z nejlepších. V turistcentru sice inzerovali možnost „malstrøm safari“ na lodi, ale pokud se něco jmenuje „safari“, mám k tomu podvědomý odpor. K večeru šel Rosťa rybařit z obrovských kamenů pod kempem a chytil dvě makrely, které jsme si dali k večeři. Při krkolomném přeskakování šutrů si "hnul" kolenem a ještě po půl roce se s toho nevzpamatoval :-)
7. den
Další den konečně vysvitlo slunce a my jsme se vydali objevovat další krásy Lofot – např. vesničku Reine s dramatickým okolím.
Později jsme se přemístili na další ostrov Flakstadøya, kde jsme chtěli navštívit údajně nejkrásnější lofotenskou pláž Ramberg. Byla hezká, ale naprosto zodpovědně můžeme prohlásit, že asi o tři kilometry dál za ní je mnohem krásnější bílá pláž u kempu Skagen, kde jsme se ubytovali na dvě noci. Zase jsme tam byli skoro sami.
Byl krásný slunečný den. Prošli jsme kus pobřeží a Rosťa rybařil neúspěšně z mostu. Z tohoto ostrova se dá nejlépe pozorovat půlnoční nezapadající slunce. V tuto roční dobu se sice slunce na chvíli ponořilo do moře, ale úplná tma skoro nikdy nebyla. Asi s pěti dalšími turisty jsme západ slunce s úžasem a sklenkou suchého červeného pozorovali – a můj manžel přitom s naprostým nepochopením genia loci chrápal ve stanu, jako by se nic nedělo (prý byl unavený...…). Za toto ignorantství má pochopitelně udělený největší „černý puntík“ celé dovolené:-).
8.den
Další den jsme se opalovala na pláži (ani ne 1500 km od severního pólu:-),
různě jsme se poflakovali a později jsme se vydali do vesničky Nusfjord – památky UNESCO, kterou jsme si důkladně prolezli, vzdělali se v oblasti lovu tresek a výroby tresčího oleje a prošli i okolí. Pozorovali jsme nálety racků na lososí sádky, kde chytali drobné rybky a užírali je tak lososům.
Odpoledne se začalo zase zatahovat a poprchávat a protože předpověď na další dny vypadala mizerně, rozhodli jsme se pro předčasný odjezd z ostrovů a vydali jsme se do hlavního města Svolvaeru k trajektu do Skutviku. Po příjezdu na terminál jsme zjišťovali odjezd – nebyl tam však nikdo, kdo by nám mohl něco říct a obsluha restaurace (Poláci - jsou všude) nic nevěděla, takže jsme se museli spoléhat na letáčky s jízdním řádem v norštině – asi až po hodině čekání nás napadlo ujasnit si, jaký je den a zjistili jsme, že už je navíc jiná sezóna a dnes již nic nepojede…... :-). Takže jsme pokračovali dál až do Lødingenu, kde jsme se na poslední chvíli nalodili na dnešní poslední trajekt do Bognes. Bylo to docela dramatické, protože jsme už z kopce z velké dálky viděli, že trajekt se pomalu zavírá, ale asi viděli naši šílenou jízdu a naštěstí na nás počkali. Do Bognes jsme přijeli dost pozdě v noci, dokonce už byla regulérní tma, takže jsme kousek za městem přenocovali v autě.
9. den
Ráno jsme pokračovali směrem na Bodø, kde jsme měli v plánu navšítivit Saltstraumen, úzký průliv mezi pevninou a ostrovem, kde při každém přílivu a odlivu vznikají obrovské vodní víry, které přitahují ryby, takže je to vyhledávané rybářské místo. Z mostu se víry dají krásně pozorovat. Za úplňku jsou prý nejhlubší a mohou mít až několik metrů.
Cestou jsme málem srazili kulhající lišku, která z ničeho nic vběhla do cesty. Naštěstí si to rozmyslela a vrátila se, jinak by to s ní špatně dopadlo. Byla jsem rozhodnuta ji nemilosrdně sejmout, protože kličkování při vyhýbání by mohlo dopadnout hůř. Docela nás překvapilo, že se na příjezdové silnici k Saltstraumenu platí mýtné. Letos takových míst přibylo, hlavně tam, kde se vyskytují turisté. Ubytovali jsme se ve stejnojmenném kempu a šli rybařit. Vyneslo to sedm tresek. V kempu byla odporná místnost na kuchání ryb – takový smrad se jen tak necítí. Vypadalo to tam jak ve sklepě toho šílence z Mlčení jehňátek:-). Bohužel už zase pršelo, takže jsme vařili pod celtou zavěšenou na stromě a trochu jsme nechápali, co se to s tím počasím děje. Přece vždycky, když jsem doposud byla v Norsku, nastávala mimořádná vedra a sucha. Vedle nás v chatce byli ubytováni Norové a jeden z nich chodil taky rybařit – nosil hodně velké kousky - takové ty trofejní úlovky, které jsme mu lehce záviděli. Ale naše menší kousky byly určitě chutnější. A měli jsme jich tolik, že jsme jedli tresky s treskami a zapíjeli je tresčí polívkou.
10.den
Další den jsme v dešti odjížděli. Málem nastala stejná situace s placením jako ve Švédsku – když už jsem skoro házela do schránky u recepce obálku s penězi, se recepční objevila, takže vše proběhlo osobně. U mostu jsme si ještě chytili tři ryby na doplnění zásob a vydali se po RV 17, pobřežní cestě Kystrikveien , která je považována za nejkrásnější v Norsku, směrem k ledovci Svartisen.
Mezitím přestalo pršet, takže jsme se po projetí sedmikilometrového tunelu pod ledovcem rozhodli pro túru a následný nocleh nadivoko. U místní elektrárny jsme ptali nějakých poflakujících se dělníků na nejkratší cestu k ledovci – moc nereagovali na angličtinu - vyklubali se z nich zase Poláci – ti jsou fakt všude. Takže následná konverzace probíhala k jejich údivu plynulou polštinou (to asi hoši fakt nečekali). K ledovci se však nedalo dojít pěšky, proto jsme zvolili jinou, dost dramatickou cestu – přes temný jednosměrný asi šestikilometrový tunel, který sloužil dělníkům při stavbě elektrárny, jsme se dostali do krásného liduprázdného fjellu. Vydali jsme se na túru k jednomu splazu nad jezerem. Došli jsme až k útesu, kde se nedalo pokračovat, takže jsme museli ze skoro kolmé stěny sestoupat asi 50 výškových metrů níž. Přesně takové situace popisují v tv dokumentech, kdy se z nevinného výletu stává drama (I shouldn´t be alive.....):-). Přes morénu a bahnité suťovisko jsme došli ke splazu. Bylo to moc pěkné opuštěné místo a vyšel nám výjimečně krásný slunečný den. Po nezbytné fotodokumentaci v tričkách (abychom doma ukázali, že v Norsku je přece teplo :-) jsme se vydali nazpátek. Zase přes ten strašidelný tunel. Kdyby nám tam auto vypovědělo službu, tak bychom si pak připadali jak v povídce Arthura Clarka „Cesta tmou“. U ledovcového jezera jsme nadivoko zakempovali, upekli ryby ze včerejška a kupodivu opět za tmy šli spát.
11. den
Další den nás kupodivu probudilo opět slunce. Původně jsme chtěli na loďce přeplout k turisticky navštěvovanému splazu Svartisenu, ke kterému jsme včera nemohli dojít pěšky. Ano, k tomu Svartisenu, kde se v ledovcovém jezírku koupal Broňa a dosáhl tím dramatického zmenšení jistého údu až na minus 2 cm :-). Protože už bylo po sezóně, loďka plula jen jednou denně a navíc v čase, který nám nevyhovoval. Nakonec jsme proto zvolili další přesun tentokrát na Kystrikveien, pobřežní silnici RV17, která vede nejkrásnějšími místy západního Norska.
Přeplavili jsme se dvěma trajekty Furøy - Åsgkardet a Jektvik-Kilboghavn. Na tom druhém jsme znovu přepluli severní polární kruh, dokonce to hlásili i v lodním rozhlase. Na ostrůvku u pobřeží byl označený globusem.
Navečer jsme opět nadivoko zakempovali na pěkném odpočivadle Hellöga, kde jsme také dopili po večeři zbytek sektu na oslavu druhého překročení polárního kruhu. Na luxusním nerezovém WC tekla i teplá voda, čehož jsem využila k umytí vlasů. Celý den svítilo slunce, bylo horko.Okolní krajina byla opravdu mimořádně krásná.(jednom z mála
12. den
Dále jsme pokračovali po RV17. Po celou dobu už od Saltstraumenu jsme se přesunovali pořád se stejnou skupinou aut, hlavně však se dvěma německými guys (možná i gays:-)) v obytné dodávce VW, kterou měli polepenou vlastnoručně vyrobeným plakátem s informací, že cestují měsíc z Německa do Finska, Švédska a Norska. Vzhledem k tomu, že nás už trochu tlačil čas, rozhodli jsme se z RV17 uhnout a trajektem Nesna-Levang jsme se přeplavili zpět na pevninu. Nutně jsem už potřebovala stáhnout fotky z karty, takže jsme odbočili do města Mosjoen. V infocentru, kde jsme doufali, že budou mít počítač, jsme neuspěli. Sice ho tam měli, ale nebyl k použití pro turisty. Takže jsme si vzali plánek a našli knihovnu, kde - jak známo, v celé civilizované Evropě mají k dispozici zdarma PC a internet. Knihovna byla v nákupním centru, které jsme taky prozkoumali, abychom zjistili, jak se těm Norům žije (no skvěle - jak jinak). Fotky jsem si stáhla pro jistotu na dvě flešky. Dalším cílem byly vodopády Laksfossen – no, na Norsko nic moc, takových je všude plno a lepších, ale tyhle jsou zrovna na hlavním tahu na E6, takže jsou hodně navštěvované. Už zas bylo zamračeno a poprchávalo.Dnešní den jsme zakončili v kempu Melvik poblíž Trondheimu.Kemp to byl luxusní (však taky za 200 NOKů), měl pouze malou chybičku - v bezprostřední blízkosti jezdil v častých intervalech vlak, a to i v noci:-(. Rosťa zase neúspěšně rybařil a záviděl ostatním, kteří připlouvali s loďkami a měli bohaté úlovky. No a co, my jsme zase měli hřiby:-)
13. den
Dnešní den byl na programu Trondheim, kde jsme si chtěli dopřát alespoň jeden kulturní zážitek dovolené – katedrálu Nidaros, místo korunovace norských králů. Je to samozřejmě hojně navštěvované místo, všude plno lidí. Zvenčí vypadá impozantně, dovnitř jsme však nešli, protože vyhodit tolik NOKů za návštěvu kostela mi připadalo zbytečné. Navíc v shopu, který je před katedrálou, byla spousta materiálů, kde jsme si to prohlédli. Bez uzardění přiznávám, že jsme kulturní barbaři a katedrály nám připadají všechny stejné. Nejhezčí jsou stejně zvenčí. Jinak je Trondheim moc pěkné město (na Norsko velkoměsto) a má nádherné okolí.
Dále jsme pokračovali na Kristiandund, přes který jsme museli projet, abychom se dostali k dalšímu snovému cíli - Atlanterhavsveien. Stálo to dost peněz za mýto, platil se most i tunel.A bohužel se to nedalo nijak rozumnně objet.
Ale samozřejmě to stálo zato. Osmikilometrová Atlantic Road je mimořádně vydařené dílo (mimochodem - Norové si ho odhlasovali jako svůj nejúžasnější lidský výtvor 20.století). Celý den jsme věnovali různým místům, Rosťa rybařil (jedna makrela) a záviděli jsme jiným rybářům, kteří tahali i tři makrely najednou :-(. Původně jsme chtěli na některém odpočivadle přenocovat, ale všechna místa byla moc otevřená a blízko cesty (a bylo to i zakázáno, což by nám zas až tak moc nevadilo).
Takže jsme v podvečer zamířili k nedalekému kempu Nysø. V recepci nikdo nebyl a majitele jsme si museli „přizvonit“ z vedlejšího domu, kde bydlel. Byl to nerudný chlap, kterého jsme zřejmě vytáhli od televize. Nejdůležitější pro něj bylo, aby nám – otravným turistům, dal podrobnou instruktáž, kde a jak máme třídit odpad. V norských kempech na to docela dbají, tenhle byl ale opravdový extremista. Měl tam asi 10 různobarevných kontejnerů - tolik druhů odpadu jsme ani nebyli schopni vyprodukovat :-). Pak nám striktně přidělil místo ke stanování. Problém byl ten, že to sice byla loučka s krásným výhledem na moře, ale po předchozích deštích silně podmáčená. Nakonec jsme si našli aspoň trochu přijatelné místečko. Postěžovali jsme si na něho navzájem se sousedy - Němci s malým obytným autíčkem - Opelem, které jsme jim okukovali a nemohli jsme uvěřit, že se do něho vejdou – chlapík měl tak 185 cm. Předvedl nám ale, že to fakt jde :-). Na lehce čvachtavé trávě jsme si pak ugrilovali makrelu a protože už se silně připozdilo, šli jsme spát. Ono taky nic jiného dělat nešlo, protože už zas pršelo. Předtím jsme však "nerudovi" vybabrali opravdu hodně teplé vody ve sprše, byla kupodivu zdarma. Tuhle noc jsme spali jako na vodě – doslova. Při jakémkoliv pohybu to pod námi čvachtalo, stan naštěstí neprosáknul.
14.den
Ráno pršelo zas, takže jsme sbalili mokrý stan a vyrazili s tím, že se nasnídáme, až to půjde. Nakonec jsme snídani vařili v autobusové zastávce na začátku, resp. konci Atlanterhavsveien:-). Potom jsme se přeplavili krátkým trajektíkem ze Sølsnes do Åfarnes a pokračovali do vnitrozemí směrem na Åndalsnes, kde jsme se rozhodli zakotvit na dva dny a věnovat je poznávání krásného okolí. Rozhodli jsme se vyhledat jiný kemp než ten, kde jsme byli před dvěma lety, nějaký blíž vodě a dál od města. Narazili jsme na krásný kemp Måna několik km za městem, který byl opět už poloprázdný, takže jsme si vybrali úžasné místečko hned na břehu fjordu. Kemp byl opravdu skvostně vybavený, sociálky byly luxusní a vyhlásili jsme ho za absolutně nejlepší norský kemp. Výhled na Romsdalen byl úchvatný i přesto, že zas pršelo...
Ze zoufalství jsme se proto vydali v dešti autem k Trollvegenu – Stěně Trollů, zavzpomínat na předchozí návštěvy, kdy jsme ho nikdy neviděli celý. Takže to zase nevyšlo, pršelo, byla mlha, 13 stupňů a ze stěny bylo vidět jen úpatí. Navíc jsme zažili zklamání z monstrózního turistického centra, které tu vyrostlo. Ale aspoň jsme tady našemu tmavému autu konečně koupili stříbrnou nálepku losa (všude měli jen černé). Po návratu jsme se rozhodli počasí ignorovat, prolezli jsme trochu okolí, já jsem si pak četla Larssona a Rosťa zatím chytil 2 rybky, které jsme ihned zkonzumovali k večeři. Hned vedle kempu byl krásný prosklený barák investiční firmy Wenaas - bylo vidět i dovnitř, takže jsem ho obešla a prozkoumala. V patře mají fitko s úžasným výhledem na fjord a hory. Patřilo k němu i firemní molo, ze kterého Rosťa rybařil a miniplážička. Tak v téhle firmě bych chtěla pracovat…… Večer jsme si preventivně v kuchyňce uvařili v očekávání studené a mokré noci čaj do termosky a alkohol postavili ve stanu do pohotovostní polohy. V noci zas intenzivně pršelo a foukal dost divoký vítr. Dokonce to chvíli vypadalo, že nás to zatopí, takže Rosťa vylezl ven a sekyrkou "vyrubal" odvodňovací kanálky :-). Byla to každopádně nejdivočejší noc celé dovolené.
15. den
Ráno pořád ještě poprchávalo, tak jsme se rozhodli pro výlet k Cestě trollů, i když jsme se letos těmhle profláklým místům chtěli vyhýbat. Protože jsme se v dešti ani namohli nasnídat, uchýlili jsme se opět do jedné autobusové zastávky a uvařili si snídani. Cesta Trollů byla docela zklamání, protože tu také vybudovali masňácké turistické centrum, kolem Stigfossenu jsou železné chodníčky a vůbec to tu vypadá moc uměle a turisticky vlezle ve srovnání se situací ještě před třemi lety. Ale dopřáli jsme autu, ať si projede ty úchvatné zatáčky dolů i nahoru a prolezli jsme, co šlo. Samozřejmě ani foto u úžasné dopravní značky s trollem nemohlo chybět :-). Na zpáteční cestě jsme si prošli i celý Åndalsnes. Okolo 17 hodin konečně přestalo pršet, takže jsme se vydali na túru podél fjordu. Ze svahů kolem stékaly desítky minivodopádků, které Rosťa nazval třasořitkami a zakazoval mi je furt fotit, že je na to škoda snímků:-). Ale byly krásné. A nakonec vyšlo i slunce, takže okolní hory byly skvostně nasvícené. Kousek od kempu se vlévala do fjordu vydlážděným ústím krásná říčka, kde jsme pozorovali vyskakující pstruhy. Našli jsme 3 hřiby a Rosťa chytil 1 rybku. Přitom jsme obdivovali skupinu malých děcek tak 3-5letých – asi účastníků nějakého tábora, které jejich vedoucí nahnali do zálivu se koupat - bylo mezi 10-15 stupňů. Dokonce i já jsem měla mikinu a bundu. Děckám to ale vůbec nevadilo a některé se vydržely čvachtat hodně dlouho. K večeři byla zase ryba s hřiby, co taky jiného.....
16.den
Ráno nás vzbudilo kupodivu slunce. Cestou jsme ještě jednou projeli kolem Stěny trollů – byla v mlze, takže to zas nevyšlo:-). Cestou před Dovrefjell jsme si udělali krátké zastávky kolem vodopádů Vermafossen a Slettafossen a našli jsme přitom zase strašně moc hřibů.
Proto jsme při průjezdu Dombåsem navštívili supermarket za účelem zakoupení strouhanky a něčeho jako tatarka a na krásném odpočívadle pod borovicemi jsme královsky poobědvali hřibové řízečky, ňam. Potom jsme čistě náhodou strávili část odpoledne neplánovaným výstupem ke kamenným mnichům Kvitskriuprestine. Vůbec jsem je neměla v itineráři, ale všimla jsem si odbočky, takže by bylo škoda toho nevyužít. Zvlášť proto, že už mají namále, pár krutých zim a budou bez "čepic". Vedl k nim prudký výstup do kopce. U informační tabule byly dokonce volně k zapůjčení turistické hole:-).
Pak jsme pokračovali přes Jotunheimen, kde jsme jednak překonali nejvýše položenou norskou silnici – dosáhli jme 1.430 m.n.mořem, dosáhli jsme 10 tisíc najetých kilometrů a nejnižší teplotu dovolené – 4 stupně nad nulou (a k tomu lehce sněžilo). A za odměnu jsme viděli dvojitou duhu, která nám navíc vytvořila nejkrásnější "čurací" vyhlídku.
Na vrcholcích hor byl ještě loňský sníh, na který už začal padat letošní. Dnešní den jsme zakončili v kempu Viki fjordcamp v Lusteru. Opět klasika – na místě pro stany bylo podmáčeno, ale tentokrát velmi ochotný kempař nám našel suché místečko mezi chatkami hned u vody, odkud byl krásný výhled přes fjord na mohutný vodopád Feigumfossen. Ten byl navíc nepřeslechnutelný, i když byl asi kilometr od nás. Dokonce se každou chvíli ozývaly zvuky padajících kamenů. Vedle vodopádu bylo vidět nějakou budovu – no nechápu, jak v takovém kraválu může někdo žít.
Společná budova sociálek byla vyzdobená naivními obrázky s trolí tématikou – krásné. Teplá voda byla opět zadarmo, ale neužili jsme si to, protože sprcha špatně odtékala, tak to na dlouhé čvachtání nebylo. Rosťa zkoušel ve fjordu rybařit, ale neúspěšně. Kempař nám pak říkal, že tam ryby neberou, je tam pro ně moc studená voda – vypadala navíc ledovcově zakaleně. Ale jedna otužilá tam byla, občas vyskočila nad hladinu, ale nechytla se bohužel.
17. den
Po vydatné snídani - jako obvykle vejce, alpenspeck a hlavně hřiby, jsme zamířili k ledovci Nigardsbreen, který už jsme sice 2x viděli, ale protože jsme ho svého času vyhlásili za nejpůsobivější norský zážitek, nemohli jsme ho minout. Tím spíše, že při poslední návštěvě jsme ho vynechali, resp. vyměnili za Briksdalsbreen. Velkým překvapením byla vyhořelá chata v podobě ledovcové trhliny, kde bylo zároveň ledovcové muzeum a kde jsem při první návštěvě v roce 2004 Rosťovi koupila tričko se šukajícími soby, které má dodnes. Po návratu jsem si na netu našla, že se to stalo asi před měsícem z důvodu vadné elektroinstalace.
Cestou k ledovci jsme míjeli neuvěřitelné množství křemenáčů všech vývojových stádií – všechny krásné a zdravé a jen těžko jsme odolávali tomu, abychom je nesbírali – ještě jsme nedojedli ty ze včerejška. Nigardsbreen byl naštěstí na svém místě, jen ho zase kus odtálo, ale ledová jeskyňka, ze které vytéká ledovcová říčka tam je pořád. Pak jsme se posunuli kus dál k trajektu Hella – Vangsnes a přeplavili jsme se přes Sognefjord. Spolu s námi s plavil nějaký televizní štáb, který natáčel krásy okolí. Už zas bylo zataženo a protože už jsme toho počasí měli dost, rozhodli jsme se dnes přespat v chatce v kempu Tveit kousek od Viku. Chatka stála 350 NOK, byla pro 4 lidi. Šli jsme rybařit a chytili 2 makrely. Pro rybáře byla hned u břehu tzv. Fischfabrik – stůl s kbelíkem na špagátě, kde si každý mohl hned úlovek vykuchat – čistá práce. Královsky jsme povečeřeli houbovou polívku a pečené ryby. A po dlouhé době jsme zas spali pod střechou, dost neobvyklý pocit.
18. den
Ráno jsme si dopřáli vydatnou snídani pod střechou na balkonku s výhledem na fjord. Nádhera. Ale čekal nás další bod programu, vyzvednutí výhry z tipovací soutěže Snjotippen na webu www.vikjavev.com, kde jsem vyhrála 1. cenu – giftcard na 500 NOKů na zboží ze sponzorské počítačové prodejny. Vik byl skoro na dohled, a najít prodejnu byla celkem hračka po dotazu kolemjdoucím. Problém však byl ten, že i když už bylo po 9 hodině, nebylo otevřeno. Dokonce jsme z toho byli tak zmateni, že jsme si srovnávali čas s lidmi kolem, jestli náhodou nejsme v jiném časovém pásmu :-). Po chvíli jsme to vzdali a rozhodli jsme se zatím navštívit místní krásný dřevěný sloupový kostelík Hopperstad.
Po návratu před prodejnu jsme na parkovišti uviděli nějakého maníka, který vykládal cosi z auta – a byl to kupodivu majitel obchodu. Vůbec neměl problém z toho, že otvírá pozdě – ajťáci jsou prostě nad věcí. Byl poněkud překvapen, když jsme mu řekla, proč jsem tam, ale samozřejmě nic nenamítal. Zvlášť když jsem mu ukázala vytištěnou mailovou korespondenci s Torsteinem Hønsim. Mohla jsem si vybrat, co chci ze sortimentu obchodu – asi 90% věcí jsem tam nebyla schopna ani pojmenovat, natožpak si z nich vybrat. Takže nakonec vyhrála voděodolná 50gigová fleška (závidí mi ji i náš ajťák Vlastík).
Pak už jsme museli dost kmitat, protože nás tlačil čas, takže nějaké vychutnání si Vikafjelletu tentokrát nepřicházelo v úvahu. Dnes byl na programu tunelový den, nejprve jsme překonali druhý nejdelší norský tunel Gudvangentunnel (11,5 km) a za ním hned jen o něco kratší Flenjatunnel (5 km) a pak už nás čekal nejdelší silniční tunel na světě Laerdal (24,5 km) s třemi barevnými jeskyňkami. Protože jsme ho projížděli už podruhé, věděli jsme, do čeho jdeme. Poněkud nás ale překvapili u vjezdu do tunelu policajti, kteří tam postávali. Bylo to lehce podezřelé a v souvislosti s Breivikem nás napadaly lecjaké myšlenky – např. nalákat auta do tunelu a nechat ho spadnout atd…. V druhé jeskyňce jsme byli zastaveni cestářem, který nám oznámil, že budeme muset 15 minut čekat. Takže jsme si dali kávičku z termosky a čekali. Po 15 minutách, kdy se celkem nic nedělo jsme mohli pokračovat.
Pak už jsme svištěli směrem na Oslo, kde jsme nechtěně projeli bez placení několik automatických mýtnic a dokonce jednu obsluhovanou. Omylem jsem vjela do pruhu pro auta s předplaceným mýtným a spustila jsem alarm….. Takže při příští návštěvě mi to asi spočítají :-). Prý někdy posílají pokutu i poštou třeba až po půl roce, ale zatím nic nepřišlo :-). Bylo to ale nedobrovolné, až po příjezdu jsem si přečetla, že je dobré si předem zaplatit kartu, s tím jsem nepočítala. Při výjezdu z Osla jsme míjeli na pravoboku ostrov Utøya, dost stísněný pocit. Během následném průjezdu Švédskem jsme se snažili najít nějaký kemp, ale nenarazili jsme na žádný, který by měl otevřeno, tak jsme se nakonec museli přenocovat v autě na odpočivadle.
19.den
Ráno jsme pokračovali dál Švédskem, přejeli jsme už podruhé most Øresund
a pokračovali směrem na ostrov Møn, poslední příjemnou zastávku dovolené – křídové útesy Møns Klint. Poblíž útesů je krásný a dokonale vybavený kemp, v tuto dobu už byl taky poloprázdný. Bohužel se v něm kupodivu nedalo platit kartou, takže jsme se museli vrátit do vesničky k bankomatu. Paní kempařka byla velmi potěšena návštěvníky z Česka a dávala nám přednášku o okolí, hlavně o zámečku Liselund, který postavil majitel své manželce českého původu a nabádala nás k jeho návštěvě. Mluvila moc hezkou srozumitelnou angličtinou, jako ostatně skoro všichni Skandinávci.
Nás však zajímaly hlavně útesy, takže jsme se je vydali navštívit. Zdálo se to snadné, byly vzdušnou čarou asi 1,5 km daleko, ale nachodili jsme asi 15 km, protože jsme v lesoparku, který k nim vede, několikrát špatně odbočili :-). Nakonec se to však povedlo. Po vydatných deštích, které letos zasáhly celou Skandinávii, se část útesu zřítila a u schodů, kterými se dá sejít na pláž pod ně, byl zátaras s přísným zákazem vstupu. To nás však ani v nejmenším neodradilo a stejně jsme sestoupili až dolů (potřebovala jsem si přece najít nějakou tu fosílii, které se tu hojně vyskytují). Sesuv tam byl, docela velký, celé útesy jsou dost zvětralé a sem tam se tam stane i neštěstí, takže jsme se pokud možno pohybovali opatrně a s hlavou nahoru. Pak jsme se prošli ještě podél horní hrany. Byl krásný slunečný den.
Večer jsme se vrátili do kempu, uvařili večeři a zjistili, že se s námi chystají nocovat i odporní velcí hnědí slimáci. Protože jsme už neměli pivo, dali jsme jim v misce zbytek vietnamských nudlí (kupodivu jim to chutnalo) a provedli jsme hromadnou likvidaci. Pak jsem ještě všechny přeživší slimáky v dosahu posolila solničkou (krásně je to rozleptalo) a kolem stanu jsem vytvořila „neproniknutelný“ kruh ze soli. Pro jistotu jsme si ale boty vzali dovnitř a jenom jsem doufala, že v noci nebudu muset jít čurat.
20. den
Další slunečný den už byl ve znamení přejezdu do Evropy – zase stejným trajektem. Krátkou cestu jsem samozřejmě využila k nákupu parfémů v lodním freeshopu. Následoval přesun do Berlína, kde jsme přenocovali ve Formuli. Tohle ubytování je na čím dál horší úrovni, ani ne co do vybavení či čistoty, ale spíše společnosti – vyskytují se tam samí Rumuni, Ukrajinci, Turci a podobná individua. Byl tam však klid.
21.den
byl ve znamení návratu do té hnusné zdejší reality:-(. Opět jsme se při objížďce Berlína ocitli v Pűttelkowě. Mám dojem, že to místo ve skutečnosti neexistuje – nedá se ani vyguglit – asi je to nějaký časový paradox, který nás do jeho blízkosti vždycky přesune. A Polsko – Hitlerova dálnice……. no comment, jediným zpestřením je klobása a borszczyk.
A bylo po dovolené. Najeli jsme přes 8000 km. Autu se to sice líbilo, ale už nikdy nepojedeme takový velký okruh za tak málo času, bylo to dost hektické a neužili jsme si některá místa tak, jak by zasluhovala. Ale už na začátku jsme to pojali jako expedici spojenou se zajetím nového auta, takže jsme k tomu tak přistupovali. Navíc nás letos celkem zradilo počasí – vybrali jsme si bohužel nejdeštivější skandinávské léto v dlouhé historii. Skoro pořád bylo zataženo, i když s deštěm to zas tak hrozné nebylo. Všechny řeky, které jsme míjeli, byly rozvodněné. Deštivé léto v Norsku způsobilo pokles dojivosti krav a koncem roku pak měli v obchodech nedostatek másla (jejich životně důležité suroviny), a to zase zavinilo nárůst šmeliny v norsko-švédském pohraničí :-). Teploty byly mezi 8 až 25 stupni, pro mě tedy vrcholně příjemné. Dokonce ani za polárním kruhem nebylo třeba se na noc do stanu oblíkat ani zapínat spacák.
V každém případě se opět potvrdilo, že není moc krásnějších míst v Evropě, než je Norsko. Naštěstí tomu skoro nikdo nevěří, a proto se tam člověk nesetkává s davy turistů. A doufejme, že to tak navždy zůstane, i když Norové dělají v posledních letech všechno proto, aby turisty přitáhli.