Norsko 2004

 

 

Úvod

 

Po loňské skvělé zkušenosti se Skotskem jsme se s holkama rozhodly letos navštívit Norsko. Samozřejmě opět s CK Juhasz. Ihned po vyjití katalogu jsme si vybraly termín, rezervovaly místa a bály se těšit moc dopředu, aby to vyšlo. Pochopitelně, že mi to nevyšlo – vzhledem k mé práci jsem si musela změnit termín o měsíc později a s méně zajímavým programem. Protože bylo třeba doplatit zájezd měsíc před odjezdem, vydala jsem se tak učinit. V pobočce CK mi bylo řečeno, že mi zrovna chtěli volat, protože tento druhý termín byl pro malý zájem zrušen. Přijala jsem to s ledovým klidem (protože co by mě taky mohlo v mém věku ještě překvapit, že jo) a řekla jsem, že to nevadí, že tedy pojedu do Irska. Smůla – taky zrušeno. Nevadí - pojedu Normandie-Bretaň. Opět zrušeno. Po dotazu, co tedy není zrušeno, mi nabídli Skotsko. Nevadí -  pojedu znova Skotsko. Jenže po nahlédnutí do počítače mi slečna sdělila, že je obsazeno, ale že v červencovém zájezdu do Norska jsou ještě tři volná místa. Podotýkám, že odjezd byl 10.7. a v CK jsem byla 7.7. odpoledne. Další možnost byla, že mi vrátí zálohu. Řekla jsem, že si to rozmyslím a jela domů. V autobuse jsem se potkala s Luďkem (z volejbalu), kterému jsem to vylíčila a který mě přivedl na myšlenku -  proč vlastně nejet? Copak jsem nějaký "masňák", abych se nesbalila během jednoho dne? Když se navíc pracovní povinnosti, kvůli kterým jsem si pracně přehazovala termín, oddálily. To už jsem dostávala lehkou neurózu z toho, aby ta tři volná místa neobsadil někdo jiný a nemohla jsem dospat rána. Další den jsem už od osmi telefonovala do Juhasze, kde se pracovalo až od 9 hodin. Hned jsem si rezervovala místo a donutila paní, aby mi mailem okamžitě poslala smlouvu s tím, že odpoledne zaplatím. To by nebyl problém, jenže jsem si uvědomila, že je termín podání DPH. Můj klient Ch. pochopitelně nedodal doklady a kromě toho byl toto čtvrtletí přechod do EU a tím pádem další komplikace. Takže jsem ho donutila ihned přinést všechny papíry a kmitala jsem do noci. Abych vůbec byla schopna se pobalit, chtěla jsem v pátek odejít dřív z práce – ale smůla. Šéf musel dodat nějaké papíry na katastr do Hranic, a protože sekretářku poslal na jinou pochůzku, musela jsem tam zajet já. Na katastru měli jen do 14 hodin a já jsem vyjížděla cca 12.30. Stihla jsem to v pohodě, ale na adrenalin. Ale opět jsem si potvrdila svoji fobii z nových drátěných svodidel u Jičína, což v páteční špičce nebyl zrovna zážitek, o který bych stála. Odpoledne jsem ještě musela nakoupit spoustu věcí a na balení jsem měla poslední večer, protože odjezd byl brzo ráno. Po dvou becherech na uklidnění jsem se do toho pustila a jako obvykle všechno stihla a nic důležitého nezapomněla.

Ještě musím dodat, že jsem se rozhodla holky překvapit a nic jim neříkat s tím, že ráno nastoupím do autobusu a budu se tvářit jako by nic.

 

1. den

Ráno jsem honila Rosťu, ať už jedeme, protože jsem se nemohla dočkat a chtěla jsem tam být brzy. Jenže ten si jako obvykle dával načas, takže jsme přijeli do Orlové asi 20 minut před odjezdem. Pár lidí se tam už houfovalo. Když už bylo po osmé a autobus pořád nikde, neodolala jsem  a volala jsem Káji na mobil a chtěla  jsem jim popřát šťastnou cestu. Jenže Kája mě překvapila tím, že jsou v Orlové. Fakt, byly naproti, a už dost dlouho, protože byly svezeny mikrobusem. Takže jsem se s nimi šla "jako" rozloučit. Samozřejmě, že jako obvykle jedly. Nastalo velké vítání, ale opravdový povyk nastal až poté, co mi Rosťa začal snášet zavazadla. Novým členem naší  tlupy byla Majka II., která ovšem tehdy ještě netušila, do čeho jde.  Pak se objevil řidič Lumír M. a nastalo další vítání. Odjezd se posunul asi o hodinu. Když  konečně přijel autobus, který řídil "náš usměvavý řidič" Robert, mohlo všechno navázat na loňské úžasné Skotsko.

Problém ale nastal při nástupu, kdy holky zjistily, že nesedíme hned za řidičem. A to i přesto, že Kája měla ve smlouvě písemně sjednanou tuto podmínku, kterou jí navíc ještě dvakrát telefonicky potvrdili i v kanceláři. Kája se pochopitelně nedala odbýt, takže průvodce musel provést menší přesuny, aby seděla alespoň na druhém sedadle za řidičem. Já jsem si sedla s Majkou II. přes uličku, jinak jsem měla sedět až vzadu, i když sama. Na mém místě však celou dobu seděly tašky, batohy a jiná zavazadla naše i cizí.

Po naložení všech lidí i zavazadel jsme se vydali směr Polsko přes přechod Sudice. Poláci si jako obvykle neodpustili kontrolu pasů. Pak už jsme hezky svižně vyrazili na severozápad. Jako vždy jsme na uvítanou dostali panáka mé oblíbené becherovky. Náš  průvodce  V.J. (mimochodem, po návratu jsem zjistila, že učí na integrované škole vedle mého pracoviště a zná ho moje kolegyně, které učí syna). Kromě mečivého hlasu se vyznačoval hlubokými znalostmi dějin, zejména různých pikantností ze života slavných (poté, co jsem to nazvala "bulvárem dějin", jsem u něj byla jaksi v neoblibě). Čím nás však naprosto dostal, byly jeho hlášky "pardon" a "s omluvou", kterými zahajoval a ukončoval jakýkoliv projev. Samozřejmě, že do dvou dnů ho parodoval celý autobus včetně personálu. Také měl tendenci občas s námi zacházet jako se svými učni. Kuchařka  Katka  vařila stejně dobře jako vloni Maruš (údajně se Maruš učila od ní).

Na první zastávce (u té pumpy, kde vždycky stojíme cestou do Německa) jsem se zase jednou přesvědčila, jak je svět malý. Přišel ke mně chlap se slovy, že "musí pozdravit paní B". Při mém problému zapamatovat si ksichty jsem ho pochopitelně hned nezařadila, naštěstí se mnou byla Majka, které se představil – byl to starosta K. ze Pstruží, kámoš mého šéfa, se kterým jsem před pár týdny pracovně jednala. Šokovalo mě, že jede taky. Nějak mi nešlo dohromady, že by šéfovi kámoši byli ochotni cestovat s Juhászem, spát v hromadných ubytovnách a jíst na zemi z ešusu. Však jsme se taky nasmáli při různých situacích, kdy jsme si říkali, co by asi dělal H., kdyby tu byl…

Přes Polsko jsme jeli skoro celý den a u cesty jako obvykle v tuto roční dobu stály desítky nabízečů borůvek a hřibů. Do Swinoujscie, odkud jsme měli pokračovat trajektem, jsme dorazili v pohodě v předstihu. Při naloďování jsme  zas pochopitelně museli ukazovat pasy. Trochu nás šokovalo, jakým malým trajektem pojedeme. Jmenoval se Silesia. Cesta přes Baltik do švédského Ystadu trvala asi 9 hodin, tj. celou noc. Našli jsme si posed (poleh) v křesílkách na nejhornější palubě. Pochopitelně jsem hleděla být poblíž záchranných člunů. Takovou plavbu jsem ještě nezažila. Byly perfektně velké vlny a vzhledem k tomu, že trajekt byl fakt malý, takže to docela házelo. Bylo to senzační, ale někteří měli solidní mořskou nemoc a byli rádi, když jsme přistáli.

2. den

Z Ystadu jsme se svižně vydali na sever pěkným kusem Švédska, které pomaličku začínalo vypadat jinak než placaté Polsko. Míjeli jsme pěkné skalky a kopečky ze švédské žuly. A taky první typické skandinávské barevné dřevěné domky. Aby nám lépe ubíhala cesta, vzpomínali jsme, co známe švédského – Volvo, Saab, stoly, žulu, ABBU, Nobela, ba i na  "švédskou trojku" došlo :-). Okolo poledne jsme překročili švédsko-norskou hranici na Svinesundském mostě přes náš první fjord. Most jsme si přešli pěšky. Je pěkně vysoký a domky a lodě dole vypadaly jako z Lega. Na hranici, která je čistě formální po nás neštěkl ani pes. V prvním norském turistcentru byla kromě vycpaného soba slušná dávka různých prospektů, takže jsem nasbírala první kilo.

V odpoledních hodinách jsme přijeli do Oslo, kde jsme navštívili  park se světoznámými Vigelandovými sochami. I přesto, že na tohle jsem se vůbec netěšila, jsem musela uznat, že to nebylo špatné, některé sochy byly zajímavé – např. vztekající se chlapeček, některé zase nemravné – jako ten chlap, kterému jsme s Majkou strkaly hlavu mezi nohy ( to zní fakt hrozně, že ?). Pak jsme jely do centra, kde nás průvodce protáhnul největšími pamětihodnostmi – např. královský zámek, radnice (ta byla mimochodem vyhlášená jako nejškaredší radnice v Evropě), univerzita apod. U královského paláce jsme se vyfotili se strážcem (takovým synečkem s mlíkem na bradě – Majka mu chtěla sahat na zadek) a viděli jsme pochod čestné jednotky (samí mrňousi – že by neměli pořádné chlapy?). Usoudily jsme, že kromě pěkných "ocasů" na hlavě nic moc. Pak jsme se vydali do přístavu, kde jsme potkaly našeho prvního Trolla. Nastalo focení a okukování malých magnetických trollíků – Majka neodolala a hned si jednoho koupila. Pak jsme ještě uviděly vikingské helmy, které jsme si  samozřejmě musely vyzkoušet. Také jsme si daly norskou zmrzlinu – výbornou, za 25 NOKů. Oslo mě docela překvapilo, je to pohodové město s ½ milionem obyvatel, kde má snad každý motorový člun nebo jachtu.

První nocleh v Norsku jsme měli v městě Honefoss – mimochodem koncovka –foss znamená vodopád a vyskytuje se hodně často, -vik je zátoka (takže vikingové jsou lidé ze zátok), -breen je ledovec, -vidda je plošina. Byly jsme zvědavé, jaké to bude. Kemp byl uprostřed přírody daleko za městem. Dřevěné chatky s modrými dveřmi měly 2 palandy, vařič, ledničku a tentokrát i nádobí. Víceméně byly všechny kempy stejné. Setkaly jsme se tu poprvé se systémem "teplá voda jen za prachy". Ve sprše byly jakési hodiny, do kterých se házelo 10 NOKů a teplá voda tekla 5 – 7 minut, jak kde. Někde se házel místo mince žeton ve stejné ceně. To se mi teda nelíbilo, protože přitom, jak jsou Noři bohatí, by si snad tohle mohli odpustit. Jedinou výhodu spatřuji v tom, že díky tomuto opatření se na volnou sprchu nečekalo nikdy dlouho. Navíc, zjistily jsme, že 5 minut stačí k tomu, abychom se v pohodě osprchovaly dvě, takže od té doby jsme chodily po dvou. Ale pravda, o nějaké rozkoši z čvachtání nelze hovořit. Kromě toho, tímto systémem mi už dlouho vyhrožuje Rosťa, kterému leze na nervy, že se se Simonem vydržíme sprchovat tak dlouho, dokud jde teplá voda. K večeři jsme dostali  guláš s knedlíkem – jako vloni. Jídelníček byl vůbec velmi podobný loňskému.První noc proběhla klidně až na to, že Majka II., která se v noci probudila a uviděla vstávající Káju, nemohouce se zorientovat, pronesla krásnou větu "kdo jste?"

3. den

Po budíčku a zhodnocení první pořádné norské noci jsme měli na programu cestu na sever  kolem největšího norského jezera Mjosa.  Cestou jsme se začali na vlastní oči poznávat neskutečnou krásu Norska – fantastické hory se zbytky sněhu a všudypřítomná voda a vodopády. Bylo to jako pozorovat uměle vytvořenou počítačovou krajinu. Pro dnešek jsme měli naplánovanou prohlídku Lillehammeru – olympijského města. Je to teda spíš větší vesnice. Na úvod jsme zamířili k areálu skokanských můstků. Kdo chtěl, mohl si vylézt nahoru. Holky nechtěly, jen Majka se mnou vyšla do půlky. Já jsem  vylezla až nahoru – dodatečně jsem se dověděla, že to bylo 954 schodů. Však mě taky druhý den bolela lýtka. Současně probíhal na menším můstku trénink skokanů. Byl to docela zážitek dívat se na to zblízka. Poté jsme se šli projít hlavní třídou městečka. Bylo tu samozřejmě plno obchůdků – hlavně pro turisty. A další Trollové. Koupila jsem tu Simonovi tričko (slušné). Později jsme pokračovali do čím dál vyšších hor. Začaly se objevovat první světle zelené lišejníky a všude byly dopravní značky Pozor sob. Ale žádný se neukázal. Dojeli jsme na místo naší další zastávky – u vodopádu Královský skok – Ridderspranget na řece Sjoa. Cesta k vodopádu trvala asi 10 minut lesíkem. Vodopád, nebo spíše peřeje byly opravdu úchvatné. Okolní skály byly porostlé lišejníkem. S Majkou jsme si ho kousek vyrýply na památku – kupodivu byl tvrdý.

Naše další cesta vedla na sever k ledovcovému jezeru Gjende  pohořím Jotunheimen. Na některých kopečcích byly zbytky sněhu bez ohledu na to, že je červenec. Asi jsou tam celý rok. Nad jezerem jsme si udělali menší – asi tříhodinovou túru. Šly jsme s Majkou a její hůlkou až na první vrchol s nádherným výhledem na jezero. Začalo se zatahovat a dokonce pršet. Nějací kluci, kteří se vraceli dolů nám říkali, že výš už nemáme chodit, že tam fouká a leje. Takže jsme to obrátili dolů, stejně už byl čas k návratu na  parkoviště, kde Katka vařila večeři. Cestou jsme v příkopu našli hříbka – ale co s ním, takže jsme ho tam nechaly. Majka zahájila tradici čurání v přírodě spojeného s estetickými zážitky :-). V tomto případě to bylo setkání s norským slimákem. Na parkovišti nás už čekalo jídlo – tentokrát rýže s kuřetem. Pak už byl čas na odjezd do dalšího kempu, který byl u benzinky Shell ve Vagamo. Byl moc pěkný a chatky měly střechy s trávníčkem. Po zkušenosti s prvním noclehem, kdy jsme se musely škrábat do kopce, Majka "zneužila" Káju a nakukala průvodci, že kvůli ní nemůžeme daleko chodit a od té doby jsme měly nejlepší a nejbližší ubytování. Tentokrát nebyly sprchy na mince ale na žeton,který se vydával na Shellce. Po polévce (zeleninové) jsme zjistily, že se vůbec nestmívá. O půlnoci bylo světlo jak v sedm večer. Bílé noci "postihují" značnou část Norska, včetně jeho jižních částí. Bylo to super, ale Norové s tím mají údajně problém – zvýšený výskyt sebevražd a depresí. Řeší to tím, že si vyrobí tmu tím, že zatáhnou závěsy a svítí si umělým světlem. Jinak si totiž stejně jako většina severních národů nepotrpí na záclony, je jim vidět prakticky až do postele. Nám to však žádné deprese nezpůsobilo, byl to spíš bonus navíc. Večer za námi přišel na slivovici Lumír. Vzhledem k tomu, že neměl vůči alkoholu moc zábrany, jsem začala mít nepříjemný pocit, když řídil. Na můj vkus jezdil příliš rychle vzhledem k úzkým cestám, musel častěji brzdit a bylo v tom moc rutiny na úkor opatrnosti a s Robertovou hladkou jízdou se to nedalo srovnat. Ale možná tomu nerozumím.

4. den

Tento den začal jako obvykle bohatou snídaní – pečivo s máslem, marmeládou, salámem, sýrem a letos i větším množstvím zeleniny. Pak jsme se vydali na sever údolím řeky Otty, kde jsme navštívili naše první dva velké vodopády – spíše zase peřeje. První byl Polfoss – spíše divoká řeka. Zajímavý byl bazének, který byl v těsné blízkosti a využíval skalnatého povrchu řeky – krásný, ale voda na koupání moc nebyla. Po nezbytném focení jsme se přesunuli kus dál k Donfossu – něco podobného – i s  návštěvní knihou, kde byly i zápisy Čechů, kteří tu byli před námi. Při návratu k autobusu jsme přistihly chudáka Káju, která v domění, že našla ideálně skryté místo na čurání ale  byla  vidět z cesty nad ní. Takže jsme ji vyfotily (to Majka mě donutila). Pokračovali jsme dál na sever horami, na kterých bylo čím dál více sněhových polí a méně trávy a silně mi připomínaly Andy. Norsko je vůbec směs různých krajin – místy připomíná Skotsko, Tatry, Alpy, Andy, Himalaje a Aljašku. To jsem netušila, že mě čeká "vrcholný zážitek" dne – výjezd na vyhlídkovou horu Dalsnibbu – cca 1400 m. Za výjezd se platí mýtné, což považuji za nehorázné, protože je to hrůza. Úzká cesta, samá zatáčka, bez svodidel a bez zpevněných okrajů s hlubokými propastmi. Navíc začalo sněžit a povrch byl kluzký. Na něco takového jsem teda nebyla připravena a kdybych se nestyděla, tak bych nahlas ječela. Tak jsem se ještě nikdy nebála – při vší úctě k Robertově  řidičskému umění. Nahoře sněžilo a byla mlha, takže vyhlídka se nekonala. Když je hezky, tak je vidět dolů na Geiranger fjord a na Trollí stezku. Takhle jsme se mohli kochat jen pohledem na stovky kamenných pyramidek nastavěných všude kolem. Postavily jsme si i jednu svoji.Po návratu jsem se na internetu dočetla, že kdo si postaví pyramidku, ten se do Norska vrátí. Takže Majko, je to jasné! Bylo taky i velké sněhové pole, ve kterém jsme se vyfotily. Před zpáteční cestou dolů mi řidiči doporučili, ať si lehnu na zem, že je to prý lepší, když se bojím. Robert dokonce zdůraznil, že vysával kobereček. Ani vědomí možné blízké smrti mi nezabránilo, abych mu nesdělila, že to vysávání  nic moc, že jsou tam jakési drobky a na to si teda lehat nebudu – načež prohlásil, že jsem ho dokonale rozhodila a neví, jestli to sjede. To se fakt dobře poslouchalo. Cesta dolů byla stejně děsivá a po projetí závory musela nastoupit terapie v podobě slivovice. I když mám v úmyslu se do Norska vrátit, tak tohle už jedině pěšky.

Další sjezd dolů ke Geiranger fjordu už byl relativně méně hrozivý. Z dalšího vyhlídkového bodu už byl dobře vidět – tady jsme snad měly nejkrásnější čurací vyhlídku. Geiranger fjord je 16 km dlouhý a 360 m hluboký, podnikli jsme po něm vyjížďku lodí okolo nejznámějšího vodopádu Sedm sester. Protože nebylo sucho, všechny sestry tekly. Naproti přes fjord je další vodopád Ženich, který si má údajně jednu sestru vybrat za ženu. Kromě toho z hor stékají další vodopády. Vysoko nad vodou v kopci je farma, donedávna obydlená, teď už jen turistická atrakce. Protože kopec je prudký, museli obyvatelé  děti přivazovat provazem za nohu, aby nespadly dolů.

Plavba do Hellesyltu  trvala asi hodinu, za tu dobu jsme my, co jsme se neschovali  asi 2x lehce zmokli. Tento den jsme zakončili v kempu Gudbransjuvet u lososí řeky v údolí Valldal. Jako obvykle – nádherná vyhlídka, vedle chatky potůček, ze kterého byl kousek dál úžasný vodopád. Objevila jsem tam výstražnou tabuli ve všech jazycích, která informovala o výskytu parazita, který likviduje lososí potěr a vyzývala rybáře, aby se dezinfikovali po každém rybolovu, aby parazita nešířili. K večeři byla kuřecí polévka a sekaná s bramborem a zelím. Protože tento den byly nalezeny jakési hřiby, domluvili jsme se s Lumírem, že si s řidiči a průvodcem uděláme k snídani smaženici. Vydali jsme se proto "do hory", abychom ještě něco našly. Ač jsme se snažily a okolí vypadalo velmi hřibově, nenašly jsme až na jednu holubinku nic. Při zpáteční cestě nás potkal "ten chlap s bílými vlasy", ke kterému se ještě vrátím. Ten našel jednoho hříbka a dal nám ho. Večer jsem si půjčila od Katky hrnec a podusila jsem hřiby, ať se ráno nezdržujeme. Voněla celá chatka.

V tomto kempu jsem se rozhodla, že zjistíme, kde je nějaká hospoda, ať navážeme na loňskou skotskou tradici  - "po večeři na pivo a navazování styků s domorodci". Ale bohužel – slečna ve stánku ani nevěděla co je to "pub". Poté co jsem jí  objasnila, že je to místo, kde s chlastá:-) (Norové říkají "restaurant") nám sdělila, že nejbližší  je 15 minut autem. Norové jsou tedy fakt chudáci, když už najdou hospodu, mají to domů asi pěkně daleko. Navíc nesmí konzumovat alkohol na veřejnosti. V obchodech se prodává jen nízkostupňové pivo, víno a ostatní alkohol jen v obchodech Vinmonopol za strašné ceny (flaška vína stojí 25 euro). A i to pivo se prodává jen do 18 hodin, jak jsem se přesvědčila na vlastní kůži. U pokladny, kde jsem chtěla zaplatit za 2 plechovky mi sličný Viking sdělil, že je "after six". Bylo půl sedmé, takže jsem měla smůlu.

5. den

Ráno jsem udělala smaženici, skvěle jsme si pochutnaly. Majka zanesla krajíc i "tomu s bílými vlasy", prý byl rád. Nyní bych se chvíli věnovala naší životosprávě. Každý den jsme začínaly požitím vitamínu C, tj. slivovice nalačno. Ty Valašky by mě opravdu dostaly na scestí. Další dávka alkoholu přišla během dne ve stresových situacích – jako např. Dalsnibba a večer se pila Becherovka na dobré trávení a další krásný den. Tento den jsem navíc nalačno musela vypít vodku od průvodce poté, co jsem jim zanesla smaženici – asi věděl proč to dělá – na programu byla cesta Trollů – Trollstigen. Myslela jsem, že nic horšího než včera na Dalsnibbě už nezažiju. Údolí bylo při našem příjezdu zahaleno mlhou, ale během půl hodiny se mlha začala zvedat a výhled byl úžasný. Vůbec to nevypadalo hrozivě. Dokonce jsem dostala chuť si to někdy příště sjet autem. Bylo tu pár obchodů se suvenýry a všudypřítomnými Trolly, se kterými jsme se musely vyfotit. Zvlášť "ten s tou nohou"  byl podařený.

Pak ovšem nastala tvrdá realita – sjezd dolů. Hrůza jako včera, ne-li větší. Cesta má asi 7 km a převýšení přes 900 m. Navíc se dva autobusy nevyhnou. Museli jsme dokonce couvat nahoru, abychom se vyhnuli. Nad propastí!! Zase jsem neřvala nahlas jen proto, že jsem se styděla. Robert se cítil dotčen mým přístupem a dotazy ohledně brzdové kapaliny a destiček. Že bych snad v něho už mohla mít jakousi důvěru. Takže další dávka šedých vlasů přibyla a rozhodně jsem si nevychutnala pohled na 180 m vysoký vodopád Stigfossen, který si tu vesele padá, ani na skalničky, které tu všude kolem rostly. Po příjezdu na parkoviště pod cestou mě křísil manžel Lidušky (sestřenice Káji) dávkou slivovice, která měla asi 60 procent (nebo stupňů?). Když jsem uklidnila rozklepané nohy, šly jsme se s Majkou vyfotit k značce Pozor Troll, která je jenom tady a není snad turista, který by se tam nefotil. Poté jsme sjeli dolů, kde nás čekala pověstná Stěna Trollů, což je skoro kolmá stěna do hladka vyhlazená ledovcem. Je vysoká 1402 m a poprvé byla zdolána teprve v roce 1967. Pod stěnou je tabule, na které jsou vyznačené různé možnosti výstupu a také informace o neštěstích, které se tu staly. Donedávna někteří šílenci skákali shora rogalem nebo padákem, od roku 1986 je to zakázáno.

Pak jsme už jeli po bezpečnějších cestách na západ přes Andalsnes (to je krásný název) do Alesundu. Andalsnes je rozkošné městečko pod horami, které je výchozím bodem pro horolezecké výpravy. Posílala jsem odtamtud pohledy – došly za 4 dny včetně víkendu.

V Alesundu  - Benátkach severu jsme měli rozchod asi 2 hodiny. Mimochodem, překvapuje mě, kolik měst má přívlastek Benátky severu – Bruggy, Amsterodam, Stockholm a bůhví, které ještě. Alesund je rozložený na pobřeží a přilehlých ostrůvcích, které jsou spojené senzačními mosty. Tak hezké město jsem už dlouho neviděla. Vyšlapali jsme na kopec Aksla, ze kterého byl krásný výhled tím spíš, že bylo krásně a teplo. Ještě cestou nahoru jsem v parku potkala blahočet chilský, což je neobvyklý strom, který má větve jak poskládané z netřesků a který bych tady rozhodně nečekala. Pro mě to byl další zážitek navíc.Nahoře jsme si poseděli na lavičce a Majka opět překvapila. Z čurací vyhlídky přinesla borůvky, které byly 2x větší než u nás. Po sestupu z kopce jsme šly s Majkou do přístavu, kde právě rybáři přijeli z lovu krevetek – byly ještě živé. Poté, co jsme jim zíraly do lodi nám je nabídli. Moje přirozená žravost překonala i to, že se vyloupnuté masíčko ještě hýbalo a snědla jsem ji. Majka taky, ale vzhledem k tomu, že to byla její první kreveta v životě  – i se střevem. Ale prý jí to chutnalo, tak co. Z Alesundu jsme se vypravili na místo našich dalších dvou noclehů na ostrov Runde. Jeli jsme členitým pobřežím   přes desítky různých ostrůvků trajektem i přes mosty. Byla to nádherná cesta a při představě návratu do Ostravy se mi dělalo zle. Lidi žijí na tak krásných místech. Přes poslední úžasný most jsme přijeli na Runde, což je nejzápadnější ostrov v souostroví, kterému se říká Malé Lofoty. Jinak je to ptačí ráj a žijí tu někteří ptáci, kteří se vyskytují jen zde. Ubytovali jsme se v zajímavé stavbě, kde byla zároveň samoobsluha. A samozřejmě jsme zas měly pokoj nejblíže. Ostatní bydleli v baráku přes cestu. My jsme byly asi 10 metrů od moře a vyhlídka byla úchvatná. K večeři jsme dostali zelňačku a tortellini, které jsem já nejedla. Jako vloni. Šly jsme spát natěšené na zítra, kdy měl být rybolov a túra po ostrově.

6. den

Po snídani jsme se vydaly na túru po ostrově. Začalo pršet docela dost, takže přišly ke slovu pláštěnky. Naštěstí déšť netrval dlouho. Došly jsme až na konec cesty, dál už byly jen útesy. Kája s Majkou II. se rozhodly vrátit, my s Majkou jsme pokračovaly ovčí stezkou k útesům, po kterých jsme chtěly ostrov obejít. Cesta začala být neschůdná a vyžadovala použití všech čtyř končetin. Majka mě dokonce nutila k horolezeckým výkonům, kdy jsem musela zdolávat dvoumetrové skály – já se svojí závratí. Po nějaké době jsme zjistily, že takhle ostrov neobejdeme a vrátily jsme se na normální turistickou stezku, kterou jsme měly jít hned, takhle jsme ztratily víc než hodinu. Vyšplhaly jsme se na kopec nad ostrovem – cca 600 m nad mořem odkud byl nádherný výhled na všechny strany. Vypadalo to tam jako ve Skotsku na severu. Vybraly jsme si cestu k majáku. Jenže to nebylo tak blízko jak se zdálo. Vzhledem k tomu, že jsme v 16 hodin měly domluvený rybolov, musely jsme se vrátit.Majka navíc spadla a byla zablácená. Taky jsme viděly ptačí kolonie shora, byl to teda pěkný řev.

Na rybolov se nás přihlásilo asi 16. Nalodili jsme se s kapitánem typu "Pepek námořník ve výslužbě". Myslely jsme, že dostaneme každý svůj prut, ale nafasovali jsme dohromady 4 silony s háčkama a měli jsme se střídat. Což byl problém, protože u našeho silonu byli ti dva důchodci, kteří seděli před náma a očividně se nechtěli dělit. Takže jsme se přesunula na druhou stranu ke Krautovi, se kterým jsem se střídala a Majka občas vyrvala silon důchodcům. Loďka byla maličká a vlny s ní pěkně házely. Někteří dostali mořskou nemoc a jedna paní vytrvale blila. Ryby však přesto nebraly. Jak nám řekl kapitán, někdy prostě nechtějí žrát. V kabině měl nějaký sonograf, na kterém byly vidět velká hejna ryb, za kterými jsme pořád jezdili, což kapitán uváděl slovy "change position".Nakonec se podařilo jednu rybu chytit, byla to asi 30 cm dlouhá treska. Chytil ji malý Švarc poté, co se mu předtím na háček napíchla ta malá holka. Asi to chtělo čerstvou krev. Rybolov měl trvat asi 1,5 hodiny, ale kapitán nám to protáhnul na 3 hodiny. Nemám pocit, že z toho všichni měli radost. Po návratu nám dokonce donesl svoje zmražené ryby. Asi se styděl za své navigační schopnosti anebo si vzal k srdci , že jsem mu řekla, že prostě musíme něco chytit, jinak jsme bez večeře. Večeře samozřejmě byla – hrachová polévka a svíčková s knedlíkem (to teda nemusím). Po jídle jela další skupina na plavbu k tulení farmě. Těch jsme si užili vloni ve Skotsku, takže jsme nejely. Mezitím kapitán přinesl své ryby a začalo se grilovat, asi v 9 večer, což ovšem k bílým nocím nebyl problém – a taky začalo pršet. Takže chlapi natáhli na sušák na prádlo celtu a déšť nedéšť se grilovalo dál. Kupodivu byl problém ty ryby sníst, protože všichni byli po svíčkové najedení. Ostrov byl nádherný, a i když prakticky celou dobu bylo zataženo, vůbec to nevadilo.

7. den

 

Dnešní den byl cestovací. Vyjeli jsme z kouzelného Runde směrem na východ. Jako první zastávka bylo městečko Lom se známým sloupovým kostelíkem z 12. století, který byl postaven bez použití hřebíků či šroubů. Dovnitř jsme nešli, protože tam chtěli vstupné, a mezi náma, co bychom asi viděli v kostele. Kostel i celé městečko byly pro změnu tmavohnědé a oproti barevným norským vesničkám trochu ponuré. Na Lomu byl vlastně nejhezčí most přes řeku. Alespoň pro mě. Jinak bylo vidět, že je to oblíbená atrakce, bylo tu plno turistů.

Naše další cesta pokračovala pohořím Jotunheimen – Domov obrů. Jako bychom sledovali dokumentární pořad v TV – naprosto dokonalé – hory, ledovce, vodopády, řeky. V Norsku opravdu není hluché místo, všude je krásná krajina, kterou navíc nenarušují lidské výtvory. Všechny vesničky byly upravené a čisté, domky vkusné a nikde žádné pokusy o "Disneylandy" jako u nás. Všechno vypadalo přirozeně. Cesty v Norsku byly dokonale upravené, žádné díry, žádní cestáři. Jak je teda udržují? Že by Trollové po nocích?  Další perličkou bylo porouchané obytné auto, které pochopitelně zůstalo viset v zatáčce, takže autobus nemohl projet. Bylo už částečně naložené na odtahové auto, ale nějak se nedařilo ho naložit úplně.Zdrželo nás to skoro 45 minut. Nocovali jsme v kempu u Sognefjordu. K večeři byl vývar z masa a uzené s kaší a salát.

8. den

Další den jsem se nemohla dočkat svého prvního ledovce. Po příjezdu do údolí byl už z dálky vidět šedomodrý splaz Nigardsbreen, který je součástí největšího evropského pevninského ledovce Jostedalsbreen, který má plochu 478 km2. Větší je jen Vatnajekul na Islandu. Před dojezdem k ledovci jsme se zastavili v turistickém centru a zároveň ledovcovém muzeu, kde jsem konečně koupila Rosťovi tričko se šukajícími soby, kterému jsem nemohla odolat.

K ledovcovému splazu se šlo asi 1,5 km cestou – spíše necestou, kdy jsme museli skákat po kamenech jako kamzíci a pěkně jsme se zahřáli. Samotný ledovec bylo něco neskutečného.Je zvláštní, proč neroztaje, když v létě je docela teplo. Asi 10 m od ledovce byl natažený špagát a cedule s upozorněním, že se tam nemá lézt. Myslím, že zbytečně, protože pochybuju, že si někdo nechá ujít tu možnost si na něj šáhnout. Já jsem se dokonce nechala vyfotit v jeskyni pod ním, i když jsem trnula hrůzou, že budu zavalena. Zpod ledovce vytéká řeka  a teče dál do jezírka. Jsou v něm nádherné ostrůvky porostlé lišejníkem.Pokud jde o zážitky z Norska, tento kladu na 1. místo. U ledovce se Majka přesvědčila zase jednou, jak je svět malý, když se tu potkala se známou z Valmezu. Při zpáteční cestě jsme na ni narazily ještě jednou, když její manžel hledal pivo, které si schoval do vody, aby se s ním nemusel tahat. Nakonec prý našel, ale trvalo to. Haha. Taky jsme přistihli Káju in flagranti s průvodcem, který jí galantně pomáhal přelézat kameny. Po návratu jsme dostali na posilněnou fazolovou polévku.

Cestou od ledovce jsme pokračovali úchvatným pohořím s několika zastávkami na focení. Zastavili jsme u laponské farmy, kde kromě běžného turistického sortimentu nabízeli i tradiční výrobky z kůže a dřeva, parohy a sobí kůže a taky sobí salámy. Taky tu měli sobí rodinku i s malým bílým sobíčkem. Starý sob utekl z ohrady a šel se pást do volné přírody, kde jsme si ho všichni fotili. Malá Laponka ho nemohla chytit, nakonec použila tradiční ženské lsti – nachytala ho na žrádlo.

Při jedné zastávce nás hned po výstupu z autobusu obklopily žebravé ovce a domáhaly se něčeho k snědku. Lezly nám až do kapes. Pořádkumilovný Robert nás pochopitelně neopomněl upozornit, ať mu do autobusu nenanosíme ovčí shit.

Přes další pohoří dostali k vodopádu Tvindefoss. Kdybychom ho viděli na začátku zájezdu, asi bychom nábožně zírali, protože byl fakt pěkný, takhle už to byl "zase vodopád". Navíc byl přímo pod ním kemp a vypadalo to tam moc turisticky. A navíc zážitek z ledovce byl určitě silnější.

Pak už jsme se přepravili do místa našich dalších dvou noclehů do Vossu. Čekalo nás příjemné překvapení, protože jsme dostaly pokoj ve velkém domě, kde sice byla jen jedna sprcha, ale zadarmo. A pokoj byl veliký a také jsme kulturně jedli ve vybavené jídelně. Prostě luxus. Někteří takové štěstí neměli a spali v "normálních" chatkách. Takže jsme si toho patřičně vážily. Dokonce jsme poskytly méně šťastným možnost vykoupat se u nás zadarmo. Odměnili se nám tím, že vybabrali teplou vodu.Večeřeli jsme maso na kostičky s rýží.

9. den

Tento den jsme jeli z Vossu do Bergenu, což je asi 100 km. Bergen vypadal podobně jako Alesund, na břehu moře, rozložený na okolních ostrůvcích. Krásné, ale už to tu bylo. Nejvíce jsem se těšila na rybí tržnici, která je prý pověstná. Nakonec to bylo trochu zklamání, protože se jednalo o několik obyčejných stánků jako od Vietnamců s rybami a jinými potvorami. S Majkou jsme si koupily bagetu s krevetami, lososem, krabem a kaviárem za 35NOKů. Byla dobrá a vydatná. Navštívily jsme taky památku UNESCO – původní dřevěné hanzovní domy v části Bryggen. Ty byly pěkné, byly dokonce spojeny i dřevěnými chodníky. Takové malé městečko. Teď jsou v nich obchůdky, galerie, restaurace a muzea. V jenom z nich jsou makety domů z doby, kdy se v nich žilo včetně figurek obyvatel, nábytku apod. Protože jsme měly dost času, holky šly do podmořského akvária, já jsem potřebovala trochu pohybu, takže jsem si vyšla asi 5 km na kopec Floin nad Bergenem s vyhlídkou. Nahoře jsem si dala úžasnou zmrzlinu, kterou jsem měla problém sníst, jak byla velká. Vyhlídka byla pěkná, ale byl to v podstatě Alesund. S holkama jsem se pak potkala na hlavní třídě, kde jsem s údivem uslyšela hrát Kalinku. Byla tam hudební skupina nějakých Rusů v národních krojích – nečekané. Akvárium prý nebylo nic moc. Pak jsem se vydala na zpět na trh, abych koupila domů pravého norského uzeného lososa. Nabídka byla bohatá, i když  ten losos vyšel dráž než kdybych ho koupila v Makru. Ale byl přímo z Norska. A po návratu jsme ho jedli nadvakrát a poprvé v životě jsem se ho přejedla, což ostatně byl můj sen. Kromě toho na trhu nabízeli sobí a losí maso a salámy. U Laponců nebyla možnost, ale tady jsem ochutnala ode všeho. Ale musím říct, že je to humus. Vypadá, smrdí i chutná to jako psí tyčinky (ne, že bych snad někdy psí tyčinky jedla). Jen slušné vychování mi zabránilo vyplivnout to. A losí maso vypadá jako by bylo rok zakopané v zemi a pak vyuzené.

V Bergenu prší 365 dní v roce. Nám se zmoknout nepodařilo.Nevím, co si mám o tom myslet. Později jsem se dověděla, že den před námi byla v Bergenu Queen Mary II. To teda naštve.  Při návratu do Vossu jsme na 80 km této cesty jsme napočítali 40 tunelů, některé víc než kilometrové. Při tom s námi spolupracovali dědci před námi, kteří dokonce spočítali celkovou délku tunelů – asi 21 km. Napadlo mě, že bychom je mohli zaměstnat další den počítáním vodopádů. S tím ale pánové nesouhlasili. K večeři jsme dostali rajskou polévku a uzené kuře s kaší. Po večeři jsme šli na vycházku do okolí.

10.den

Pokračujeme v cestě na jih – náhorní plošinou Hardangervidda jsme dojeli k největší norské hydroelektrárně Sima, která využívá vodu z ledovce. Zároveň je jednou z elektráren, kde je umožněn přístup návštěvníkům. Bylo však zavřeno. Během našeho ochomýtání  kolem však přijel autobus s průvodkyní a na naše naléhání nám průvodce zajistil prohlídku. Za vstupné 40 NOKů nám promítli film o stavbě hráze a pak nás posadili do autobusu, který nás zavezl do nitra elektrárny ve skále. Provázela nás maličká Korejka.

Norské vodní elektrárny dodávají 99,6% veškeré energie a kromě toho jsou krásné, zapadají do přírody a jsou většinou schované ve skálách. Výroba 1 kWh stojí 0,1 NOK a lidem se prodává za 1 NOK. Jinak – jednu ze zbývajících jiných než vodních elektráren – tepelnou - jsem viděla u Stavangeru. Ta byla škaredá. Projevili jsme zájem podívat se na hráz, která prý nebyla daleko. Průvodce ale nesouhlasil, že by to narušilo program (jako bychom byli školní výlet). Místo toho jsme pokračovali k městečku Eidfjord, kde jsme měli navštívit Naturmuzeum. Jestli mě něco dokáže vytočit, tak třeba zrovna tohle. Místo, abychom využili toho, že jsme v přírodě a podívali se na ni naživo, jde se do muzea. Kája s Majkou šly a byly nadšené, protože zažily simulovaný let vrtulníkem – prý to bylo jako naživo (to bych už teda asi ječela nahlas). My ostatní jsme zatím pozorovali skupinku koz, které byly na zatravněné střeše turistcentra.

Odpoledne jsme pokračovali dál směrem na Oddu. Cestou jsme zastavovali u vodopádu Voringfoss, což je druhý největší vodopád Norska. Skládá se ze dvou částí a padá do hlubokého kaňonu. Obešli jsme si ho dokola – na některých místech nebylo zábradlí (!) a měla jsem zas jednou závrať.

V kempu u Oddy jsme dostali večeři – čočkovou polévku, kuřecí plátek a těstoviny a broskvový kompot. Protože jsme zase jednou byli blízko civilizace, rozhodly jsme se navštívit místní hospodu. Jenže poté, co jsme zjistily, že třetinka piva stojí minimálně 35 NOKů jsme si nechaly zajít chuť.

11. den

Konec se neúprosně blíží a my už pokračujeme na jih. První zastávku jsme měli u vodopádu Latefossu, který  padá hned u cesty, která je tím pádem pořád v mlze a deštíčku.

Pokračujeme dál, v plánu je zase jednou túra. Protože turistické stezky v Norsku jsou špatně značeny, jsou chvíli zmatky. Nakonec jsme se konečně zorientovali a vydali se na pochod do Stardalenu v okolí Sandu. První tři kilometry vedly prudce nahoru po asfaltce(!), ale pak už nastoupila pravá divoká krajina s jezírky, chatkami, elektrárničkou a taky pěknými výmoly. Našla jsem úžasného hříbka a rozhodla jsem se, že ten teda se mnou pojede domů. Na zpáteční cestě jsem našla ještě velkého křemenáče a Majka, která se mnou nešla, našla další dávku. Lumír měl sice řeči, ale já jsem byla rozhodnuta bránit hřiby i s nožem v ruce. Protože ve všech chatách bylo elektrické topení, rozhodla jsem se usušit je natvrdo během jediné noci.

Během naší túry Katka vařila v polní kuchyni a poté, co Robert vyjel nahoru nám naproti, zastavili u ní nějací lidi a dožadovali se jídla – asi mysleli, že je to akce Armády spásy. Ale naštěstí polévku ubránila – kroupovou s uzeným. K večeři jsme měli uzené, kaši a salát.

Po příjezdu na ubytování v Ardalu  – zase více pokojů v jednom baráku jsem začala s realizací sušení. Navlíkla jsem nakrájené hřiby na nitě a vesele sušila. Měly jsme tentokrát dvoulůžkové pokojíky v starodávném dřevěném baráku a poprvé jsem spala v "přízemí" (jinak vždy na palandě nahoře). Chudák Majka II. musela trpět – z jedné strany horké topení, z druhé strany otevřené okno a neskutečná vůně (nebo už spíš pach) hřibů. Podařilo se mi zamořit celý barák, ale dobrá věc se podařila. Ráno byly hřiby skoro suché a v utěrce jsem je šťastně za neustálého dosušování klimatizací dovezla domů. Už jsou částečně snědeny. Paní, která seděla za námi a nepoužila moji metodu je asi musela vyhodit.

12. den

Poslední den je tady. Tohle byla poslední možnost se kulturně a hlavně zadarmo umýt před cestou domů. Na programu jsme měli docela náročný výstup na Preikestolen – 600 m vysoký kolmý  útes nad Lysefjordem. Výstup byl nádherný, chvílemi se šlo po rovince s krásnými jezírky. Před finišem jsem narazila na paní Krautovou, která se nemohla odhodlat k překonání  závraťového úseku bez zábradlí. Já jsem se zavřenýma očima prošla. Plošina nad fjordem stála zato, ale k okraji jsem se raději nepřibližovala. Až přišla Majka, dotáhla mě skoro na okraj, abychom se vyfotily. Nahoře foukalo a bylo zima, ale o 600 m níž bylo vedro snad 30 stupňů.

Protože jsme se s Majkou vrátily docela brzo a kousek dole bylo moře, řekly jsme průvodci, že jdeme k vodě. Si dovolil mít připomínky (!!) – přitom ostatní byli ještě na cestě dolů a měly jsme skoro hodinu k dobru. Stejně jsme se šly čvachtat, voda byla na norské poměry teplá. Protože mě nenapadlo se namazat krémem, spálila jsem se (v Norsku !!!). A to přitom opalovací krém kandidoval na nejzbytečnější věc v naší soutěži. Po polévce – všehochuťové -  jsme se vydali směrem na Stavanger, kde jsme měli další rozchod. Je to rušný přístav a základna ropného průmyslu v severním Atlantiku.

Pak už opravdu nastala cesta domů – krajinou jižního Norska s množstvím lesů, rybníčků a jezírek do Kristiandundu, odkud jsme přepluli trajektem Color Line do Dánska. Tentokrát byl trajekt mohutný, ale byla tu i spousta lidí a málo místa na ulehnutí.Po zkušenosti s trajektem na cestě tam a proto, že bylo třeba natáhnout nohy před dlouhou cestou jsem byla rozhodnutá si lehnout kamkoliv. Nakonec jsme spolu s Krautovými ulehli mezi hrací automaty. Ale po vyplutí se automaty zapnuly a tak jsem se přesunula kus dál k výtahům a bylo mi jedno, že mně překračují lidi.

A pak už bylo jen placaté Dánsko, placaté Německo, placaté Polsko – prostě nuda. V noci ještě Lumír trochu pobloudil v pohraničí, než se trefil na přechod v Krnově (chtěl, abychom to neříkali Robertovi, který spal). Pak jsme jeli přes Opavu, Jičín, kde si vystoupily holky, Frýdek, Ostravu do Orlové. Nevyspalý Robert byl jedovatý jako malajský šíp a ve Frýdku setřel Katku, která chtěla odvést se svými hrnci před svůj panelák, že není taxík, a že každý vystupuje tam, kde nastoupil. I když jsme už toho všichni měli plné zuby a každá zajížďka byla otravná, připadalo mi to děsně nekolegiální. Takže jsem se raději domluvila s Rosťou, že pro mě přijede do Orlové, je to jen kousek. Když jsme vjížděli do Petřvaldu, tak se Robert začal zajímat, kde mi má zastavit. Když jsem řekla, že v Orlové, že přece není taxík, tak se urazil, že prý jsem mu zkazila den, a že pro některé klienty přece udělá, co  jim na očích vidí. Nakonec jsem ho uklidnila tím, že jsem řekla, že příští rok teda pojedu znova a že mi pak může zastavit, kde bude chtít -  samozřejmě jen za předpokladu, že si vymyslí nějaké nové hádanky.

A to už byl opravdu konec a návrat do tvrdé reality. Vloni jsem končila zápis slovy  "v pondělí začíná zase „normální“ život, ale pro mně už normální nebude. Normální je totiž žít ve Skotsku". Letos k tomu musím přidat "nebo v Norsku".

 

Další postřehy

Hranice – jsme v Unii, ale Poláci se chovají jako za starých časů. Jako by někdo chtěl v té jejich slavné "ojczyznie" zůstat. Kontrolovali nás při všech příležitostech, i při návratu domů (!!)

Jinak jsme projeli celou Evropu naprosto volně což byl oproti loňsku v Anglii docela dobrý pocit. A cedule na hranicích s rozdělením na "EU"  a  "neEU"  jsou fajn, když patříme do EU a nemusíme zdůvodňovat "proč a nač".

V Norsku je prý plno starých mládenců. Že by tam byly příliš emancipované ženy? Nebo se jim nechce za partnerkami dojíždět – všude je to hodně daleko. Někteří Vikingové by docela ušli. Musím to říct nezadaným kamarádkám.

Zdálo se nám, že také lidi na zájezdu byli lepší než vloni ve Skotsku. Bylo více zábavy a o případný povyk se starali i jiní, takže káravé zraky se neobracely jen k nám.

Robert – oproti loňsku, kdy si pořád jenom stěžoval na alimenty, baby co ho chtějí oškubat a těžký život dobrodruha vůbec – se nám zdál vyrovnanější. I toho cynismu bylo poněkud méně. Pravda, bylo i méně feministických jehliček z naší strany, za které rozdával černé puntíky – já jsem nebyla úplně ve formě a Hančina spoluúčast chyběla. Jen si občas povzdechnul, že to, či ono nebude nikdy mít (hlavně když viděl nějaké pěkné auto). Ale co, má zase 4 děti, kterýmžto počtem se přibližuje některým snědým spoluobčanům a vylepšuje tak celorepublikový průměr:-).

Pořád zapomínal, že ho máme od loňska dokonale "zvládnutého" a chtěl udivovat svými hádankami a postřehy – viz jak se pozná ledovcová řeka, případně historií hadice od  "vapky" zapomenuté ve Skotsku. Jinak – nezměnil se jeho smysl pro pořádek a uváděl nás ve vytržení tím, jak kapesníčkem leštil venkovní lištu svého milovaného autobusu, případně jak sbíral drobečky z koberce. Na vánoční úklid však přijímá objednávky až na rok 2013, škoda. To už asi nebude tak výkonný:-)

Majčiny perníčky ke kávě byly vítaným zpestřením jídelníčku. Měla jich napečeno asi 7 plechů a vystačily skoro celý zájezd. "Tichá paní B" – jak ji nazval Robert – zabodovala.

Ten chlap s bílými vlasy – jinak pan K. byl na zájezdu sám, takže byl přidán k manželům s holčičkou. Jednoho dne mě holky dorazily tím, že dospěly k závěru, že kdybych nejela já, tak by jej patrně dostaly do chatky. A dokonce vypadaly, že by jim tato představa nebyla proti mysli. Za tyto nemravné choutky jim dodatečně uděluji černý puntík:-)

Turisté – člověk na ně většinou narazil jen ve městech. Navíc to byli úplně jiní lidé než jezdí na jih a bylo jich málo. Žádní Poláci, Češi a Němčouři  typičtí pro Chorvatsko.Takže nevadili.

Norové prý nejezdí na dovolenou do ciziny, pokud nechtějí vyloženě do tepla. Mají všechno doma a plně toho využívají. Kempy jsou plné skvěle vybavených karavanů. Vůbec se jim nedivím. Taky bych na dovolenou nejezdila, kdybych tam bydlela. Jinak jsou Norové vzdělaní, každý, na koho jsem narazila mluvil anglicky. Ani němčina jim nedělá potíže, i když Němce nemají pochopitelně rádi. Ale ty nemají rádi nikde.

Počasí – když jsme jeli Polskem, pouštěli jsme si videokazetu z nějakého minulého zájezdu a záviděli jsme jeho účastníkům krásné počasí a tajně jsme doufali, že budeme mít alespoň pár pěkných dní. Nevím, jestli je to tím, že kam jedu já, tam přestává pršet nebo tím, že Majka ošahávala každého Trolla a vyprošovala si krásné počasí, každopádně nám to vyšlo. I když bylo třeba pod mrakem, dříve nebo později se vyčasilo a pokud pršelo, tak většinou jen při přejezdech a např. na jedné straně tunelu pršelo, na druhé svítilo slunce. Fungovalo to skoro stoprocentně. Navíc i v Bergenu, kde prší 365 dní v roce jsme měli krásně slunečno. Já jsem si sice přála v Bergenu stylově zmoknout, takže asi až příště.

Trajekty – jeli jsme asi 6 vnitrozemskými trajekty přes fjordy, které tu fungují jako u nás autobusy a jezdí opravdu často. Auta a autobusy prostě najedou na palubu, přijde výběrčí a zinkasuje je a už se jede. Plavba obvykle trvala asi 10 – 20 minut. Bylo to vždy vítané zpestření cesty. Jsou na nich WC i restaurace, i když nevím proč, když plavba bývá tak krátká. Jinak , to WC bylo obvykle velmi vítané. Jednou nám ujel před nosem, takže jsme se šly projít a omrknout rybáře na molu. Otec s dětmi si vesele rybařili a měli už asi 4 kousky. Jak levně jde pořídit večeře.

Tunely – snad nikde jich není tolik jako v Norsku. Z tunelů mám další ze svých fobií. Zpočátku jsem dost trpěla, ale člověk si zvykne na všechno. Denně jsme jich projeli určitě několik desítek. Líbí se mi, že před tunely je značka s jejich délkou. Jinak vypadají jak štoly a některé ani nebyly osvětlené. A taky byly na můj vkus moc úzké. Nejdelší, kterým jsme jeli měl přes 6 km a byla v něm dokonce křižovatka (!!).

Trollové  - jsou to většinou dobří skřítci, i když mamlasi se najdou i mezi nimi. Norové na ně věří a snaží se s nimi žít v symbioze. Jak jsem se dočetla, dokonce kvůli nim změnili trasu plánované silnice, aby nenarušili jejich území.

Norské obchody – většinou jsme navštěvovali supermarkety COOP a RIMA. Byly docela skromné ve srovnání s některými našimi kolosy. A mají otevřeno max. do 20 hodin a v neděli jen výjimečně. Vůbec mám pocit, že Norové nepodléhají konzumu tak jako my. A přitom by mohli, jako jeden z nejbohatších států. Mají i pěkné výdělky a hustou sociální síť. Ale jak už jsem psala, především mají vkus  a úroveň – a to asi i v tomhle.

Trampolíny – tak jako u nás bazény, Norové si pořizují trampolíny. Byly skoro u všech baráků i v některých kempech. Chtěly jsme si také zaskákat, ale byly jen pro děti do 14 let.

Největší zbytečnost – jako vloni, i letos jsme soutěžily o největší zbytečnost. A že se jich v našich zavazadlech vždy najde. Vloni vyhrál bezkonkurenčně Kájin větráček na baterky. Letos se zdálo, že vyhraje zas, ale vzhledem k bílým nocím se zbytečností zájezdu stala baterka. Majka  měla sebou zase svoji umělou mouchu, ale nenašla odvahu hodit ji do čaje nebo do polévky.