ISLAND 2015

fotogalerie paber.rajce.idnes.cz/ISLAND_2015/

Island byl můj sen snad odjakživa - už v dobách, kdy jsem jako děcko četla Pannu na Skálholtu, jsem měla atlas po ruce. A což teprve po nástupu internetu, kdy jsem hltala každou zprávu a fotku. A protože sny se mají plnit, rozhodla jsem se, že čas dozrál. Kolegyně našla nabídku jihomoravské cestovky, která nás docela nadchla, a už v březnu jsme měly zarezervováno. Letecky tam z Vídně s přestupem v Berlíně a zpět naštěstí bez přestupu. Raději bych sice jela lodí, ale to by chtělo týden navíc. Vloni jsem konečně překonala svoji nechuť (strach) z létání, tak jsem se s tím smířila. Nespornou výhodou  bylo,  že jsme byli malá skupinky 8 lidí + řidič a průvodce v jednom + terénní auto, se kterým jsme se dostali opravdu všude.

 

1.den

Cestovka usoudila, že jsme všichni zdatní cestovatelé, tak nám dala naše kontakty, ať se mezi sebou domluvíme a na letišti si  poradíme sami :-). Měli jsme štěstí, protože jeden z účastníků - Pavel, opravdu zdatný cestovatel byl a nabídl nám, že se ve Vídni sejdeme a dále poletíme spolu. Takže se nás ve Vídni sešlo 6 - my tři a Eva s Vaškem :-),  a při čekání na odbavení nás Pavel za úmorného vedra provedl po letišti a jeho přednáška o všech letadlech v dohledu byla opravdu profesionální. Let z Vídně do Berlína byl krátký a v pohodě. Čtyřhodinové čekání na nehostinném Tegelu jsme taky zvládli. Z Berlína jsme odlétali v 10 večer za tmy, ale letěli jsme do polárního dne - takže za chvíli už byla vidět rudá záře červánků a přistávali jsme okolo 1 ráno za světla. Mimochodem - přistání byl pro mě šílený zážitek, už hodinu předem jsme se museli připoutat kvůli turbulencím a klesání bylo prudké, z přetížení se mi chtěla rozskočit hlava. Vzpamatovávala jsem se z toho ještě následující tři dny. Na letišti nás čekal průvodce a řidič Honza, který nás zavezl do nedalekého kempu Garđur, kde už spali zbývající dva účastníci. V půl druhé ráno, za plného slunce nás, přes naše protesty, donutil postavit stan, zalehnout a dospat. Nepovedlo se -  asi v půl páté jsme všechny tři dostaly opravdu těžký záchvat smíchu  poté, co Lenka přišla z čurání  a my dvě s Danou jsme vyskočily v domnění, že jsme zaspaly. Pak už to nemělo cenu, šly jsme tedy na obhlídku okolí. Kemp byl na zelené loučce u moře pod majákem a za slunečného brzkého rána vypadal rozkošně. Nic na tom neměnil ani fakt, že měl opravdu jen nejnutnější zázemí – 2 záchodky + venkovní kuchyňku. Sprcha ani teplá voda nebyla, takže opravdu polní podmínky. Prolezly jsme okolí, kochaly se výhledem přes záliv na sopku Snæfellsjökull.  Kupodivu bylo bezvětří, takže Honzovy poznámky k našemu stanu (tyhle prý se z Islandu nevrací) nám připadaly bezpředmětné. Mimochodem, stan je zasloužilý Hannah, který má za sebou 6 let drsných severských dovolených a byl dokonce až daleko za polárním kruhem na  Lofotech. Kdyby uletěl na Islandu, byl by to pro něho krásný konec- no ne? :-) . A kdyby k tomu přece jen došlo, Dana měla naprosto stejný stan v záloze – použili jsme z něho jen kolíky.

 

2. den

Po snídani a seznámení se zbytkem výpravy Věrkou a Vláďou, které jsme svým záchvatem vzbudily, jsme se vydali směr na Keflavík, kde jsme si nakoupili zásoby a hlavně bomby k vařičům, které se nesmí brát do letadla. Cestou jsme absolvovali prohlídku vikingského muzea nedaleko Keflaviku. Prosklenou stěnou byl vidět hlavní exponát – vikingská loď. Kromě toho už v muzeu bylo jen pár starých mincí, kostí a replika kamene se zaraženým mečem. Takže v podstatě jen atrakce pro turisty, kterou nemohou minout na cestě od nebo k letišti.  Pak už jsme se okolo Reykjavíku vydali směrem na východ. Okolo cest jsme se kochali nekonečnou záplavou modrofialových lupin arktických, které tady slouží jako ochrana proti erozi. Dnes jsme měli na programu známý a turisticky profláklý trojlístek þingvelir, gejzíry a Gulfoss. Už v þingveliru jsme poznali, zač je tady toho loket. Trhliny na americko-evropském zlomu jsou impozantní a snad jednou opravdu dojde k odtržení - je otázkou, zda bude lepší být na americké nebo evropské straně.

Prohlídka vede z větší části po dřevěných chodníčcích a až na ty spousty lidí kolem to byla opravdu pěkná procházka. U gejzírů jsme se asi hodinu kochali pravidelnými výtrysky Strokkuru do výšky až 25 m, zatímco praotec Geysir si opodál jen poklidně pobublával. Už dnes se ukázalo, že na Pavla bude třeba při každém odjezdu čekat, při výbězích za nejlepšími záběry jaksi nevnímal čas :-).

Při příjezdu ke Gulfossu nás zaujal záchranářský vrtulník u infocentra – jeho posádka tam oživovala turistku (a dav čumilů přihlížel). Urychleně jsme  se  přesunuli k dřevěnému schodišti vedoucímu k vodopádu – den se vydařil, takže se nad ním dělaly krásné duhy. V zdejším infocentru mají údajně nejlepší jehněčí polévku, jak jsem se dočetla v cestopisech, nemohly jsme si ji tedy nechat ujít. Tím spíš, že jsme se rozhodly ochutnávat zdejší jídla, ať to stojí, co to stojí. Za misku polévky + bagetku + máslo jsme zaplatily v přepočtu cca 350 Kč. Ale byla dobrá, autentická a po návratu jsem  ji  zařadila  do svých zimních receptů. 

Poté jsme se již vydali do vnitrozemí po prašné a kamenité F35 (Kjelarvegur) na sever. V plánu byl první nocleh v divočině na nevybaveném tábořišti nedaleko jezera Hvítárvatn. Z F35 jsme odbočili na ještě prašnější a kamenitější cestu, která nás tam měla dovést. Dojeli jsme k útulné chatě, což však nebyl náš cíl. Pod chatou tekla řeka, kterou jsme s našim expedičním vozem (už přejmenovaným na Expedice Lambaréne) přebrodili – skoro metrem vody. Tábořiště bylo jen kus rovného místa u řeky + kadibudka. Vzhledem k tomu, že se mezitím zvedl docela silný vítr, usnesli jsme se, že raději vyzkoušíme chatu. Takže následovalo brodění zpět. Na travnatém plácku u chaty už stál jeden stan, jak se později ukázalo Polák s dětmi. Majitel - Ole  nám dovolil postavit si stany v závětří. Dokonce měl i volné ubytovací kapacity – palandy ve vedlejším domku. Chtěl však za jedno lůžko  6000 ISK (asi 1100 Kč), což nám připadalo drahé (kdybychom jen tušili…). Počasí však až na vítr bylo dobré, rozhodli jsme se pro stany. Mimochodem – tráva okolo budov byla ve formě trávového koberce, neboť jinak bylo všude kolem lávové pole (mimochodem nejškaredší – hnědé, prašné, pouze s fotogenickými zasněženými horami kolem). Uvařili jsme si večeři a Ole nás pozval, ať se najíme uvnitř – v příjemné jídelně. Měl tam dokonce i zásoby španělského Tempranilla v 2decových lahvičkách, které nám velmi ochotně prodal (po 1000 ISK, tj. cca 180 Kč). Strávili jsme tam opravdu pěkný večer. Noc byla díky závětří klidná a docela teplá.

 

3.den

Ráno jsme pokračovali dále na sever. Honza dostával zprávy, že některá místa, která máme navštívit, jsou ještě pod sněhem, takže se může stát, že budeme muset změnit program. Sníh se ukázal být realitou, neboť nám znemožnil dojezd k dalšímu cíli – Kerlingarfjöllu. Museli jsme nechat auto před rozsáhlým sněhovým polem a ujít docela velký kus pěšky, což nám však vůbec nevadilo. Stálo to zato. Byl zase krásný slunečný den, který ozařoval zasněžené hory kolem. Už z dálky jsme mohli pozorovat čmoudíky  a pod námi se začalo objevovat údolí čarodějných hor. Sestoupali jsme po dřevěných schůdkách do údolíčka, kterým protékala říčka, kolem bublalo bahno ve všech barvách duhy a čmoudila síra – prostě pekelná krajina. Kolem se tyčily hnědožluté ryolitové hory – nádherná neobvyklá krajina zdůrazněná modrou oblohou a zbytky sněhu. Pro mě asi nejkrásnější část vnitrozemí. Do říčky ústily horké prameny, takže místy byla příjemně teplá. Honza se vrátil k autu a my jsme se trekem přes hory  měli dostat do kempu. Nejdřív jsme ale museli přebrodit říčku – takže do kalhotek a překonat dost prudký proud. Naštěstí se to obešlo bez vykoupání. 

Po svačince jsme vystoupali na kopec nad  údolím, na jehož vrcholu překvapivě byla ryolitová bažina – bořili jsme se nad kotníky do lepkavého bahýnka, které jsme následně museli pracně odstraňovat ve sněhových závějích. Pak už cesta pokračovala přes sněhová a následně kamenitá pole až do kempu, kde nás čekal Honza. Nádherný den jsme zakončili koupáním v  přírodním  termálním jezírku Hveravellir, ze kterého jsme byli naprosto uneseni,  tím spíš, že mezitím začalo pršet a dost se ochladilo. Do jezírka vtéká jednou hadicí studená voda  a druhou 80-100st. horká a mísí se na teplotu 35-40st. Je třeba dávat pozor a neopařit se zvědavým zkoušením teploty přitékající vody (což se stalo k našemu škodolibému pobavení spolukoupajícímu se Němci). V turistickém průvodci jsme se ten den dočetli, že každoročně se v termálních vodách opaří 7 turistů – usoudili jsme, že to budou asi Němci.  Do jezírka se vejde najednou cca 25 lidí. Navázali jsme mezinárodní konverzaci s Holanďany a Italy. Termální voda obsahuje hydrouhličitan Ca, který kameny obalil příjemně hladkou glazurou a změkčoval pokožku. Poté, co jsme se nabažili teplé vody až téměř do stádia rozmočenosti, vydali jsme se na prohlídku okolí – teplý potok tu vytváří kouzelná zákoutí s neobvyklou květenou. V jezírku zůstal pouze Pavel, neboť mezitím přišel francouzský pár a děvče bylo nahoře bez, což si nemohl nechat ujít :-). 

Dnešní noc jsme strávili ve vybaveném kempu Varmahlíð (měl dokonce yyhřívané záchodky). Oslavili jsme Lenčiny narozeniny popíjením Jasoně (čaj s Drsoněm=Fernetem):-) a pozorováním růžových červánků. Noc byla klidná, k ránu pršelo.

4.den

Stále jsme pokračovali na sever. První zastávku jsme měli ve skanzenu Glaumbær, kde jsme si prošli skupinu domků postavených z drnů. Měli tu dokonce letáčky v češtině. Poté, co si původní Islanďané vykáceli všechny stromy, museli hledat náhradní řešení pro stavbu obydlí. Nic jiného, než kamení a drny neměli k dispozici. V domech bydleli se svým dobytkem a vše bylo podřízeno udržení tepla. Takže žádné větrání – jen pár malých okýnek, které rozhodně místnosti neosvětlily. Depresivní a klaustrofobní.

Dále jsme se přesunuli do Siglafjorduru – vlastně prvního města na naší cestě. Navštívili jsme Herring Era Museum se starodávným  původním vybavením rybářů z dob vzkvétající sleďové éry a celé jsme ho prolezli. Prodávali tu kromě dobových pohlednic i upomínkové balení uzených sleďů. Mysleli jsme si, že je budou mít kdekoliv, takže jsme si je nekoupili, ale smůla… Mohl to být hezký jedlý suvenýr.

Po cestě jsme se zastavili na vyhlídce, odkud jsme pozorovali ostrov Drangey, který se odtud jevil jako dokonalý kvádr. Údajně se na něm podle staré ságy měl skrývat psanec Grettir na útěku před spravedlností. Později jsme se přesunuli po panoramatické cestě skrze tunely vybudované před pár lety Metrostavem do Akureyri, 4. největšího města (17.000 obyvatel) na severu ostrova. Vyšplhali jsme se po strmém schodišti ke známé katedrále, prošli jsme centrum města, navštívili obchody na hlavní třídě a dali jsme si místní fish&chips. Poté jsme se vypravili za další přírodním lákadlem – vodopádem Goðafoss. V kempu na dohled (a hlavně doslech) od vodopádu jsme měli dnešní nocleh – na krásně měkké trávě. Docela foukalo, ale aspoň jsme na natažených prádelních šňůrách vysušili stan, který jsme ráno balili mokrý. Na lavici, kterou jsme si zabrali s Vláďou a Věrkou pro sebe, jsme si udělali piknik a nadšeně bilancovali zážitky a těšili jsme se na další den. Vůbec se nám nechtělo zalehnout, ono se taky v polárním dnu nestmívalo.

5.den

Ráno si Dana stěžovala, že vodopád moc hučel a budil ji :-) Dnes jsme se přesunuli do oblasti jezera Mývatn. Objevování zdejších krás jsme zahájili prohlídkou Dimmuborgir - vulkanických jeskyní a skalních útvarů, připomínajících zřícenou starověkou pevnost. Posléze jsme se přesunuli k oblasti psedokráterů Skútustađagígar, které vznikly poté, co láva zalila bažinu a voda přeměněná v páru prorazila lávovou krustu. Krátery vypadají jako minisopky a jsou ohromně fotogenické. A to ještě zdaleka nabylo všechno, co nás ten den čekalo. Následovala procházka v kaldeře sopky Krafla, kde jsme místy šli po ještě teplé lávě zformované do bizarních útvarů. Pak jsme se vyšplhali na černý kráter Hverfjall vysoký 420 m, který nám silně připomínal ostravské haldy. Ty však nejsou zformované do tak dokonalého tvaru. Průměr kráteru je asi kilometr a po horní hraně jsme si ho obešli. 

Pak jsme se přesunuli do geotermální oblasti Námaskarð a do sytosti si užili zdejších bublajících kráterů a sirného pachu z nich vystupujícího. A to ještě zdaleka nebylo všechno. Okolo Mývatnu by se dalo strávit klidně i několik dní, je tu tolik atraktivit. Byli jsme skoro zahlceni. Celý den lehce mrholilo, tak jsme přivítali další koupačku – tentokrát v zdejší napodobenině Modré laguny - Jarðbodin v Reykjahlíðu – naprosto dokonalá záležitost. Dva přírodní obří bazény, studenější(30 st.) a teplý (40-45 st.), dno vysypané černým sopečným písečkem, modrá geotermální voda, která úžasně změkčovala kůži. Bylo to dost drahé – cca 700 Kč za 3 hodiny, ale zážitek stál zato.  Skutečná Modrá laguna vyjde na dvojnásobek. Po koupání jsme si dali místní pivo Viking. Cestou do kempu jsme se zastavili ještě u modrého jezírka, do kterého pod velkým tlakem tryskala vroucí voda. O kus dál v horké půdě pečou místní specialitu – vulkanický chleba. Do děr vykopaných v zemi naskládají těsto v tetrapacích od mlék a džusů a za několik hodin je specialita hotova. Ochutnávku jsme si samozřejmě nemohly nechat ujít, ale na to došlo až později.

Dnešní noc jsme strávili v kempu v Húsavíku. Po večeři jsme brzy zalehli, bylo sychravo a nikomu se nechtělo moc sedět venku. Zažili jsme nejstudenější noc – byly jen tři stupně a mokro. Dokonce i mi byla krutá zima – dokud jsem nevyhrabala z batohu šustivou záchranářskou folii. Nikdy bych nevěřila, že se pod ní dá tak rychle zahřát. Má jen jednu malou chybku – šustění budí  spoluspáče, takže jsem ráno byla pokárána:-).

6.den

Netušila jsem, že se dobrovolně a s radostí zúčastním plavby za velrybami. Vždycky jsem si myslela, že  je to trapná atrakce za účelem vytahování peněz z turistů a nejistým výsledkem. Ale když je člověk na místě, vypadá to jinak a rozhodli jsme se do toho všichni jít. V Húsavíku ji nabízejí dvě firmy – jedna na motorových gumových člunech a  ta „naše“ Gentle Giants s  klasickou lodí. Nafasovali jsme černooranžové overaly – výborný nápad, protože na otevřeném moři pořádně fouká. Jedním z členů posádky byl Slovák Miro,  který nám dal skvělou přednášku nejen o velrybách, ale i o životě a práci na Islandu z pohledu skorokrajana.  Věrka, i přesto, že dopředu věděla, že to nedá, dostala po 15 minutách takovou mořskou nemoc, že další  dvě hodiny krmila ryby a krutě trpěla. My ostatní jsme si naopak skvěle užívali – velryb bylo údajně největší množství, jaké Miro doposud zažil. A jako bonus i několik delfínů. Užívala si to i posádka, protáhli nám to. Nádherný zážitek – určitě jsme nelitovali těch 1700 Kč (možná jen Věrka). Na závěr jsme ještě dostali horké kakao a sladké pečivo.

Po přistání jsme se s holkami vydaly do rybí restaurace restauraci Naustið, kterou nám Miro doporučil. Daly jsme si skvělou pikantní rybí polévku – údajně nejlepší ve městě. Místo obyčejného pečiva jsme si vyprosily kráterový chleba (volcano bread), který tady měli k jinému jídlu. No – vypadá i chutná skoro jako perník… Vůbec – pečivo na Islandu není žádná sláva. Při prvním nákupu v Keflaviku jsme sice koupily skvělé semínkové housky, ale tím to skončilo. Většina pečiva je balena v igelitových sáčcích a vzhledem k tomu, jak je „gumové“, je spíše určeno k rozpékání v troubě.  Dana a Vláďa se cpali skořicovými šneky a uzlíky, které nám ostatním moc nechutnaly. Pak jsme se z Húsavíku vydali do vnitrozemí. Přejeli jsme kaňonem Asbyrgi. Pod hranou impoznatní stometrové skalní stěny jsme měli čurpauzu. Drobným problémkem byla přítomnost lidí nahoře na skále, kteří nás tak měli jako na dlaniJ. Pak jsme se přesunuli do oblasti čedičových šestihranných útvarů.  Honza si chtěl asi od nás odpočinout :-), tak nám dal mapku, podle které jsme měli přejít několikakilometrový úsek podél řeky Jökulsá a dojít na parkoviště. Zdálo se to snadné do chvíle, kdy se nám dosud patrná stezka rozdvojila a pokračovala buď horem nebo dolem. Horem se nám zdálo snazší, neboť v údolí u řeky se zdálo být neschůdno. Takže předvoj pokračoval horem, ale po pár stovkách metrech jsme zjistili, že tudy cesta nepovede. Dali jsme tedy zpátečku a sestoupili k řece. Za chvíli nás čekal brod – tentokrát s písečným rovným dnem. Pak už  jsme pokračovali příjemnou stezkou podél řeky a kochali jsme se skalami tvořenými šestihrannými varhany a desítkami vodopádků. Úžasná krajina. 

Mezitím začalo pršet a na parkoviště jsme došli totálně mokří. Po příjezdu na dnešní nocleh na farmě už jen mžilo, ale podmáčená louka nevypadala moc útulně. I když jsme neplánovali platit si za noclehy, přece jen jsme po dnešním větrném a mokrém dni zatoužili po trošce tepla a hlavně jsme si chtěli vysušit hadry a boty. Farmářka měla dva volné pokoje – cena 6000 ISK za osobu, tak jsme neváhaly a třílůžkový jsme si vzaly, druhý obsadili Vláďa s Věrkou a zbytek – tj. Pavel a Eva s Vaškem zůstali ve stanech. Pokoj byl v domečku, kde s námi nocovaly ještě dvě Francouzky. Měli jsme skvěle vybavenou kuchyň, koupelnu a fungovalo topení – takže jsme vysušily mokré pohorky i ostatní oblečení. A já jsem se konečně vyspala a nebudila se hrůzou z  letadla.

7.den

Po ránu ještě pořád pršelo, ale to nám nemohlo zkazit náladu. Dnešní den jsme zahájili návštěvou nejmohutnějšího evropského vodopádu Dettifoss na řece Jökulsá, který je  44 m vysoký. Bohužel kolem něj bylo tak mokro, že jsme se příliš nepřibližovali. Voda v něm je šedá od sedimentů, které sebou nese a nevypadá moc esteticky. O kus dál je další vodopád Selfoss  - jeden ze Selfossů – neboť tohle je oblíbené jméno vodopádů nejen na Islandu, ale v celé Skandinávii. Řeka Jökulsá tady tvoří moc pěkný kaňon, škoda, že jsme neměli lepší počasí. Poté jsme se museli vydat zpět do Reykjahlíđu, protože našemu autu unikal olej a začínalo to být kritické. Honza našel dílnu, ve které mu byli ochotni to opravit, takže my ostatní jsme při čekání museli využít omezené nabídky tohohle městečka. Nejprve jsme šli na „obyčejný“ městský bazén, pak jsme prolezli infocentrum a supermarket a skončili v kostelíku obklopeném lávovým polem. Údajně tok lávy zastavili farníci svými modlitbami. Tohle je vůbec na Islandu dost často se opakující historka – síla modlitby je zde nečekaně úspěšná :-). Po několika hodinách a 25 tisících Kč za opravu auta jsme opět vyrazili do vnitrozemí – tentokrát jsme projížděli žlutým pemzovým poslem v kaldeře Askji. Vystoupili jsme si na další kráter (jeho jméno jsem si bohužel nepoznačila a doteď jsem ho nedohledala). Na dnešní nocleh jsme dorazili k chatě Dreki hut. Zdejší tábořiště obvykle bývá pokryto trávovým kobercem, tentokrát tu však (ještě?) nebyl a na kamenitém poli se nikomu do stanu nechtělo (až na starého matadora Vaška). Byly jen 2 stupně, silně foukalo a posněžovalo. Chca nechca jsme tedy vzali zavděk nejdražším (a nejskromnějším) noclehem v podkrovním 14lůžkovém pokoji za 7000 ISK/osoba. Válendy byly těsně u sebe, spali jsme ve vlastních spacácích. Dole byla jen jedna sprcha a jedno WC. Podařilo se mi tajně pootevřít okno, aby nám tam šel aspoň nějaký kyslík a abych potlačila svou klaustrofobii z uzavřených prostor. Francouz, který spal pod ním, ho kupodivu nezavřel, budiž mu poděkováno :-) Předtím, než jsme šli  spát,  jsme  si v přízemní kuchyni v mezinárodní společnosti uvařili večeři. Bylo to milé a přátelské prostředí, na Island jezdí většinou takový typ lidí, které můžu.

8.den

Ráno jsme po kupodivu pohodově zvládnuté noci vyrazili na další pouť po lávových polích v kaldeře Askji. Silným zážitkem byla procházka po čerstvém, místy ještě žhavém poli z února 2015 – ostrém a plném nebezpečných trhlin, ze kterého stoupaly sirné výpary. Islanďané ale ví, že turista vleze všude, snažili se tedy aspoň vyznačit tyčkami alespoň trochu schůdnou trasu. Kolem byla černá poušť, ve které překvapivě pramení řeka Svartá – prostě si vybublává z černých hlubin vypadajících trochu jako odkaliště v Suché…. 

Islanďané si chrání svoje životní prostředí a je proto povoleno jezdit jen ve vyznačených stopách. Jakékoliv vybočení je postihováno. Byli jsme zastaveni hlídkou rangerů, která hledala jednoho takového vybočovače, který jel mimo stopu. Kontrolovali naše vozidlo a kladli nám na srdce, ať dodržujeme pravidla. Dostali jsme letáček, jak se mají auta při střetu míjet – je to až absurdní, když si člověk uvědomí, že jede měsíční krajinou, která vypadá jak výsypka haldoviny a nejbližší silný vítr stejně stopy zahladí. Ale při tom obrovském nárůstu turismu po výbuchu Ejafjally je to asi nutné, turisti jsou banda zvědavá a v tom neustále narůstajícím množství by za chvíli zdevastovali i  lávová pole.  Škemrali jsme o vycházku, tak nás Honza vysadil na okraji kaňonu Hafrahvammagljúfur, okolo kterého jsme měli po několika kilometrech dojít na parkoviště. Kaňon vyhloubila řeka vytékající z ledovce Vatnajökulj a je neskutečně krásný, z výšky má voda tyrkysovou barvu. 

Řeka vtéká do přehrady u Kárahnjukar u začátku kaňonu, kam jsme se posléze přesunuli. Zdejší elektrárna vyrábí proud pro největší hliníkárnu na východním pobřeží. Islanďané kromě přírodních krás a rybolovu nemají kupodivu žádné nerostné bohatství. Jejich obrovské zdroje levné geotermální a vodní energie však zahraničním firmám stojí  zato,  aby tu dovážely suroviny odjinud k dalšímu zpracování – tedy zejména hliník. Na odpočívadle u hráze byly suprovní vyhřívané záchody. Na invalidním bylo dokonce tolik místa, že jsme zvažovali, že bychom tam mohli přenocovat :-), neboť celý den bylo dost zima. Od ledovce jsme se přesunuli dál do východních fjordů – k fotogenickému vodopádu Hengifoss.  K tomu jsme museli dojít dlouhou procházkou s dost velkým převýšením, která  však  jako obvykle stála zato. Krajina ve východních fjordech je úžasná, většina kopců má neuvěřitelně podobný typ a sklon vrásnění, je tu zeleněji než jinde a rozhodně by stálo zato se tu zdržet déle. Kupodivu tu cestovky moc nejezdí. Překonáním dalších kopců s dech beroucími serpentinami po šotolinové cestě  jsme sestoupili do údolí, kde jsme měli na další farmě dnešní nocleh. Dana, která jela s nedoléčenou virózou, úspěšně nakazila Vláďu a ten pak Věrku,  takže marodi šli do chatky a my ostatní jsme spali ve stanu tentokrát na měkkém trávníčku.

9.den 

Ráno bylo zataženo, ale to nám nemohlo pokazit náladu. Nejprve jsme si udělali zastávku na vyhlídce, kde jsme konečně zažili pověstný islandský vítr, který nás málem odnesl, takže jsme se příliš nekochali krásným výhledem na ledovcové splazy Vatnajökulu. Ty jsou ostatně vidět i z městečka Höfn, do kterého jsme se přesunuli posléze za účelem doplnění zásob.  Islanďané  jsou  podobně jako všichni Skandinávci závislí na kávě. V tomto se navzájem podporují a na většině míst, kde se shromažďuje více lidí je k dispozici termoska s kávou zdarma, případně za velmi symbolický peníz – supermarkety, bazény.  Po nákupech a občerstvení v kavárně (mimochodem, zákusky jsou příliš přeslazené a většinou ještě olepené cukrovou polevou) jsme si vyškemrali prohlídku městečka, které vypadalo opuštěně. Prošli jsme se uličkami obytných domků – upoutal nás jeden se zahrádkou místo květin  vyzdobenou kotvami a jinými námořnickými proprietami. Ono jim tady taky nic moc neroste, takže i  těch  několik málo kruháčů a dělicích pruhů nebylo zatravněno, ale zakamenováno :-). Ale má to svůj půvab. Z paloučku se skulpturou narvalího rohu jsme pozorovali ledovcové splazy, které jsou hodně blízko města. Po A1 jsme se přesunuli na nedalekou atrakci Jökulsarlon – lagunu, do které se telí ledovcový splaz a ledové kry posléze nejkratší řekou světa (asi 300 m)  odplouvají do Atlantiku, který je pak vrhá zpět na černou pláž. Neuvěřitelně fotogenické místo.  

Kry se po odlomení chvíli   zdrží v laguně, kde se jimi kochají turisté nejen z břehu, ale i z obojživelných vozidel, které mezi nimi proplouvají. Lístky na vozidla se v sezóně objednávají dlouho dopředu a samozřejmě bylo vyprodáno, ale myslím, že jsme o nic nepřišli. Viděli jsme tuleně, kačenky a v turistcentru byla zase česká obsluha:-)  A jako bonus opodál seděl v plné kráse obrovský skumur - chaluha příživná (ta potvora, která na nás nalétávala v Norsku na Runde). Když jsme se do sytosti nakochali,  přesunuli jsme se na vedlejší splaz, po jehož okraji jsme se prošli. Bez průvodce, který je zde sice k dispozici, ale samozřejmě za peníze. Bylo poněkud směšné pozorovat Japonce, kteří si ho najali, navázali se na špagát a procházeli se tam, kde my. Nebyly tam žádné trhliny a okraj ledovce je znečištěný sedimenty – a tím pádem i zpevněný, takže žádné nebezpečí nejspíš nehrozilo.  Dnešní další perfektní den jsme zakončili u Svartifossu – černého vodopádu, kde jsme nábožně poseděli s kochali se úžasnou scenérií černých šestihranných čedičových varhan. Pak jsme se už přesunuli do dnešního kempu v Kirkjubæjarklaustur. Předtím jsme si na benzínce dali kafe a já jsem vyzkoušela vyhlášený hot dog. Vypadalo to na deštivou noc, tak jsme chvíli zvažovaly chatku, ale nakonec jsme zalehly do mokrého stanu. Noc byla dost studená, takže jsem zase šustila záchranářskou folií a získala tak další černé body :-). Hlavně, že jsem sebou měla právě za tímto účelem  hřejíky – úplně jsem na ně zapomněla

10.den

Původně jsme měli v plánu dvoudenní pobyt a trek v Landmannalaugaru, ale Honza dostal informaci, že cesta, kterou nás tam měl dovézt je pořád neprůjezdná. Dodnes je mi záhadou, která že to cesta byla, protože ostatní výpravy ve stejném termínu se tam normálně dostaly…. Nicméně, náhradní program byl skvělý.  Na programu byla oblast Laki. Tato sopka v roce 1783 způsobila jednu z největších sopečných katastrof v historii lidstva, při které zahynula čtvrtina obyvatel Islandu. Negativně rovněž ovlivnila počasí v celé severní i střední Evropě. Sopka vytvořila řadu více než 130 kráterů a zdevastovala hektary obdělávané půdy.  Cestou jsme se nejprve zastavili u fotogenického vodopádu Fagrifoss – pro mně asi nejkrásnějšího. Pak už jsme pokračovali nejkrásnějším lávovým polem porostlým měkoučkým zeleným mechem. Cesta je sjízdná jen pro teréňáky, ale předjel nás i terénní autobusJ Přejeli jsme několik těžkých brodů  a dojeli na parkoviště pod Laki. Ta má cca 850 m a z jejího vrcholu je krásně vidět celá oblast s řadami kráterů. Po  sestupu Lenka s Vláďou vylezli na vedlejší malý kráterek, kde však byl vstup zakázán. Ze stanice ochránců se je jala pronásledovat strážkyně. Mezitím ale oba dorazili k nám a strážkyně chvíli po nich. Provinilci i ostatní se tvářili, že tam nejsou. Já jediná jsem udržovala oční kontakt a převáděla svůj oblíbený postoj „já už to víckrát neudělám“ – takže výchovnou přednášku  o  ochraně národního parku směřovala ke mně. Tvrdou angličtinou (které ale bylo dobře rozumět) mi dala co proto:-)

Honza mezitím zjistil, že jsme ztratili jednu stupačku, na zpáteční cestě jsme ji hledali, ale marně, asi skončila v některém brodu. Cestou jsme si nemohli nechat ujít kráterové jezírko Lakagígar  a malý kráterek se schůdky, z nichž bylo vidět až na dno. Když už jsme si mysleli, že nic krásnějšího už dnes neuvidíme, zažili jsme opět překvápko -  kaňon Fjađrágljúfur – tady se příroda opět vyřádila. Rozervané okraje vybíhaly místy daleko nad hlubiny kaňonu a poskytovaly adrenalinové pohledy. Dnešní den jsme strávili zase po nějaké době v zelené krajině – úžasné. 

Nocovat jsme měli na divokém tábořišti, ale s ohledem na naše marody a na to, že to vypadalo na déšť, jsme se vrátili opět do kempu v Kirkjubæjarklaustur. Tentokrát šla do chatky k marodům i Dana. My s Lenkou jsme si statečně  postavily promočený stan. Sotva jsme ho dostavěly, začalo pršet, takže jsme si večeři chystaly v chatě marodů. Déšť narušil naše plány – chtěly jsme vylézt na náhorní plošinu nad kempem, kde je  jezero. Vedla tam zřetelně vyšlapaná cestička.  Kupodivu tentokrát nebyla zima, ale pršelo celou noc.

11.den

Ráno přestalo pršet přesně jen na tu chvíli, abychom stačily posnídat, navařit čaje a sbalit věci a opět mokrý stan. Dnes jsme se dostali na nejjižnější část Islandu do městečka Vík. V pláštěnkách jsme se prošli po černé pláži a  pozorovali kamenné útvary – zkamenělé troly vystupující z mlhy. Abychom dali počasí šanci se zlepšit, navštívili jsme zase  městský bazén a vyhřívali kosti v jeho hot potech. Bohužel, ani po dvou hodinách pršet nepřestalo. Škoda, protože jsme navštívili nejjižnější bod Islandu – mys Dýrhoaley s proslulou bránou a  pláží Reynisfjara – údajně nejkrásnější černou oblázkovou pláž na světě. Skála nad ní byla opět tvořena z šestihranných kamenných varhan.  Za slunečného dne by to byl nádherný zážitek. Takhle jsme se za neustálého mžení prošli po hraně útesu a útěchou nám byla alespoň přítomnost papuchalka. Pak jsme se posunuli kus dál na západ – k úchvatnému vodopádu Skogafoss padajícímu z 60metrového útesu.

 V restauraci jsme si dali další skvělé jídlo -  jehněčí polévku a rybu (Lokal Artcic charr) s česnekovou bramborovou kaší. Obsluha byla opět česko-slovenská :-).  Pod vodopádem je kemp, ale my jsme dnes měli nocovat kus dál, v kempu pod dalším vodopádem Gljúfrabúi. Když jsme tam přijeli, přivítal nás rozbahněný terén a velmi skromné zázemí. I přesto, že už zase svítilo slunce, jsme uvítali  Honzův návrh, že zkusíme štěstí na nedaleké farmě, kde se chtěli ubytovat marodi. Na místě tak zůstali jen Pavel a starý matador Vašek. Stejně si myslím, že Honza byl rád, když jsme zatoužili po střeše nad hlavou, protože kempy jsme měli  v ceně zájezdu, takže na nás ušetřil. A na nás ostatní čekalo na  mléčné farmě Stóra-Mörk  příjemné překvapení v podobě luxusního ubytování za doposud nejnižší cenu – zabrali jsme apartmán se 4 dvoulůžkovými pokoji a velikou společenskou místností s kuchyní. To vše za 3.500 ISK na hlavu (cca 650,- Kč) . A  jako bonus velmi příjemná paní farmářka Ragna. Takže jsme se bez váhání rozhodli, že tady strávíme zbývající 3 noci.  Farma byla pod sopkou Ejafjatlakökul a v roce 2010 byla zasypána cca 30 cm popela. V recepci byly obrazové publikace dokumentující výbuch a váza s popelem, který jsme si mohli nabrat. A taky zde před časem přenocoval Hugh Grant:-). Měli jsme k dispozici i balkón, kde jsme konečně vysušili a definitivně sbalili stany. Dnes nám také definitivně došel Jagermeister :-(, což byla nenahraditelná ztráta, protože islandské ceny alkoholu jsou šílené.

12.den

Po důkladném spánku jsme se vydali na trajekt na Vestmanské ostrovy. Ty původně nebyly v plánu, ale protože nám odpadl kvůli údajné neprůjezdnosti cesty Landmanalaugar, byla to ta nejlepší možná varianta  a  já osobně jsem ji přivítala s nadšením. Trajekt jel asi půl hodiny. Vjezd do přístavu na Heimaey  je obklopen monumentálními horami. Městečko je malé a útulné a ani se nechce věřit tomu, že v roce 1972 ho z jedné třetiny zničila láva a popel z náhlého výbuchu Eldfellu. Láva rovněž zalila část přístavu a jen díky tomu, že jí polévali vodou z moře a ochlazovali,  zůstal vjezd volný. Výstup na Eldfell si většina z nás nenechala ujít. Cesta načervenalým suťoviskem  sice připomíná výstup na Ostravskou haldu - ale ten pocit je boží. Jde se  po dosud nevychladlé půdě a na vrcholku  ještě vyvěrá žhavý plyn. Kus žhavé síry a strusky jsem si samozřejmě musela vzít sebou. Bohužel, celý den bylo zataženo, místy i pršelo, takže jsme přišli o jinak úžasný výhled na celé souostroví. Sestoupili jsme dolů do městečka. 

Cestou jsme narazili na jeden z autentických domů zasypaných popelem. Ještě donedávna tu byl celý zbytek zasypané ulice – ale podnikaví Islanďané ji zakonzervovali do budovy muzea, kde se  pochopitelně platí mastné vstupné. Protože však všechny ruiny vypadají víceméně stejně, nešli jsme tam. Místo toho, a taky proto, že pršelo jsme šli jak jinak – opět na bazén. Zdejší má kromě skvělých hot potů i zastřešenou plaveckou část s ohřívanou mořskou vodou, takže super. Zbytek dne do doplutí trajektu jsme strávili potulkou po městečku, které má asi 1000 obyvatel. Kupodivu je tu dost aut, i když na ostrově je jen 6 km sjízdných cestJ. Završením dne na Heimaey byla zapečená ryba v bramborové kaši a skvělá zmrzlina. Na farmě Stora-Mörk jsme přijeli už za slunečného večera a kochali jsme se nádhernou vyhlídkou na zelené okolí farmy.

13.den

Na předposlední slunečný den šla část výpravy na úžasný trek Skogar-Básar a následně na pobřežní vodopádový trek. A že těch vodopádů tady bylo - Seljandlandsfoss, Fostúnsfoss, Gljúfrabui, Myllúfoss a desítky dalších. Zejména Seljalandsfoss je úchvatný zejména tím, že se dá kolem dokola obejít, takže je vidět i zezadu:-). 

Gljúfrabui je zase schovaný uvnitř hory a vede k němu ze země jen úzká štěrbina a shora je třeba podniknout lehce horolezecký výšvih a následně výstup po žebříku, odkud je možné na něj nahlížet. Farmář, na jehož území se většina vodopádů nachází, si postavil infocentrum, kde promítá asi půlhodinový film o výbuchu Ejafjallajökullu s využitím vlastních autentických záběrů – výborný.  Kromě toho prodává popel ve skleničkách  za cca 200 Kč. Stejný popel, který naše farmářka nabízela zdarma…. Je vidět, že Islanďané berou tyhle katastrofy v pohodě jako součást života  – prostě ometou a omyjí  vapkami  domy, dobytek první sezónu krmí senem a siláží a další roky mají popelem skvěle zúrodněnou půdu. Tráva, která tady roste, má obří stébla a je neuvěřitelně hebká a asi dobytku chutná. 

Po návratu jsme zjistili, že se budeme stěhovat, protože náš apartmán byl rezervován pro skupinu Rakušáků. Na místě zůstali jen Věrka s Vladimírem. Rakušáci prý z jejich přítomnosti nebyli nadšeni – přitom šlo jen o chvíli ve společných prostorách  - na uvaření večeře a snídaně. Zbytek nás farmářka rozdělila do hlavní budovy. Dostaly jsme s Lenkou luxusní pokoj s vlastní koupelnou a WC – bez příplatku.

14.den

Ráno se nám vůbec nechtělo z tohohle nádherného místa odjíždět, tím spíš, že byl před námi poslední den – přesun do Reykjavíku. Cestou jsme se kochali nádherným výhledem na Heklu, která má už 6 let zpoždění se svým,  jinak pravidelným desetiletým intervalem výbuchů. 

Reykjavík je v podstatě provinční město velikosti Ostravy, na které jeden den stačí bohatě. Začali jsme Perlanem – vyhlídka z ochozu byla krásná hlavně tím, že se na obzoru tvořila dramatická dešťová mračna. Absolvovali jsme klasickou prohlídku -  katedrála Halgrímskirkja, Sluneční loď, přístav, kde jsme v podpalubí lodi shlédli dokument o Keiko, Harpa, sídlo prezidenta, nakoupili poslední suvenýry a pak jsme se přesunuli do hospody Sægreitinn, kde jsme si dali humří polévku a rybí špíz (na islandské poměry za vcelku lidovou cenu cca 500 Kč).  A taky velrybí steak. Ano, přiznávám, že jsem jedla stejnou  velrybu,  kterou jsem  před pár dny obdivovala v Húsavíku. Ale zrovna tak obdivuju i lososy, kvůli kterým se hysterie nekoná.  A mám velké výhrady proti nehospodárnému komerčnímu velkorybolovu a postupům EU ve věci stanovování kvót.  Ale na druhou stranu – podporuju národy, které si nenechají mluvit do svých národních tradic, jako jsou Island, Norsko, Faery – těch pár ulovených kousků určitě k vyhubení nepřispívá takovou měrou. Mimochodem – nic moc to nebylo, jako hovězí…. Z typických islandských jídel jsme tak neochutnali jen hákarl - shnilého žraloka - ne, že by nebyl k sehnání, ale obešli jsme se. A taky ovčí hlavu :-).

Odlet byl až po půlnoci, takže nás Honza vyvezl ještě k geotermální elektrárně u Modré laguny a k majáku v Grindavíku. Pak už následoval jen nekonečný nepohodlný čtyřhodinový let a návrat do šíleného vedra, které toto léto panovalo.

V každém případě, Island byl splněný sen.  Při jedné návštěvě se ale nedá stihnout všechno, co tenhle vcelku malý ostrov nabízí. Takže doufám, že se tam vrátím.