Norsko 2005

Fotogalerie: https://paber.rajce.idnes.cz/Norsko_2005/

1. den

V sobotu 2.7.2005 nastal opět  den D návratu do Norska s Juhászem. Tentokrát i s Rosťou. Měla jsem pocit, že to opravdu nebude ono, že loňskou skvělou dovolenou nemůže nic překonat. Navíc nepojedou holky ani Robert (zato průvodce J. ano). K balení jsem letos přistupovala naprosto flegmaticky, ani tolik becherovky nebylo třeba a dokonce jsem neměla ani cestovní horečku. Nebylo třeba dělat žádné DPH, dokonce jsem měla den před odjezdem volno. Před odjezdem volali z cestovky, že jako jediní nastupujeme v Orlové, ale ne na parkovišti za kinem, ale u sídla cestovky. Takže nás tam Jarek v sobotu ráno v dešti vezl. Poté, co bylo už po sedmé hodině, a autobus pořád nikde, nastala mírná nervozita. Samozřejmě jsem byla osočována, že jsem se špatně domluvila atd.- klasika. Pak se nakonec ve čtvrt na osm MAN od Nikolase objevil na protějším parkovišti. Nakládali tam jídlo, což jsme se dověděli až na konci dovolené, nebyla to tedy  moje vina.

Tož jsme nasedli, já z výše uvedených pochopitelných důvodů celkem otráveně. Taky atmosféra v autobuse byla poněkud pohřební, žádné úsměvy a vtípky, které bývají zvykem. Vypadalo to na pěknou nudu. Jediný světlý bod byl ten, že jsme seděli opravdu hned za řidičem – na tom místě, které vždycky zůstávalo volné.Pak jsme jeli naložit zbytek lidí do Havířova a do Ostravy – pořád v hustém dešti. Celkem nás bylo 49 – zavazadla se nakládaly i na toaletu a spoustu toho lidi museli mít i v autobuse. Fakt skvělé. Nemluvě o tom, že tolik lidí pohromadě znamená vždy problémy. Dokonce i na místě vedle průvodce, které bývá vždy volné, měl sedět kuchtík. Nakonec seděl vzadu, kde ještě jedno místo bylo. Ale jinak nebylo k hnutí. Kupodivu jsme letos dostali expediční trička.

Pak už se vyjelo směrem na Polsko. Kontrola pasů proběhla na Poláky celkem rychle. Problém však nastal s jakousi silniční známkou, kterou řidiči neměli. Naštěstí nás pustili s tím, že si ji máme koupit na poště.

Průvodce J. letos opět vypadal klasicky jako bezdomovec, pouze vypustil z projevu "s omluvou", říkal jen "pardon" před každým slovním projevem.

Cesta přes Polsko – otravná jako obvykle. Letos tu nebylo ani tolik nabízečů borůvek a hřibů jako vloni. Menší vzrůšo nastalo až před příjezdem do Swinoujscie, kde z řidičů vylezlo, že mohou brát benzín jen na Shellkách, a to jen na kartu. A protože ve Swinoujscie to není tak jednoduché, protože leží v deltě na ostrovech, museli jsme se trajektem přeplavit na ostrov, kde Shellka byla. Byl kupodivu zadarmo – nahrazoval cestu. Celá delta je docela zajímavá, ale bydlet takhle na vodě bych nechtěla. Je tam plno komárů. Další problém nastal při placení, protože karta byla vystavena na jinou SPZ  u pokladny ji nechtěli vzít. Nastalo telefonování majiteli a dohadování a nakonec vše dobře dopadlo, dokonce jsme stihli trajekt zpět a do přístavu jsme dojeli včas. Letos jsme jeli velkým novým trajektem Wawel společnosti Polferries. Protože jsme nastupovali jako jedni z posledních, křesla už byla obsazená ruskýma děckama. Takže nezbývalo, než se uložit někde na zem. Nakonec jsme se díky slušnému počasí uložili na lavičkách na tzv. slunečné palubě (byla noc :-)). Po nezbytné terapii becherovkou se nám podařilo i usnout na tvrdé úzké lavici. Uprostřed noci jsem se probudila a zjistila, že nějací lidi z našeho zájezdu už stojí v plné polní na palubě. Bylo sice teprve půl čtvrté, ale vědomí toho, že trajekt je nový a zřejmě rychlejší a že v Ystadu nekončí, ale pokračuje do Helsink mě donutilo vyburcovat Rosťu, že už jsme na místě. Pak jsme zjistili, že dotyční pouze nemohou spát, takže se tak různě potulují :-). Ale díky tomu jsme viděli krásný východ slunce nad Baltikem. Takže jsme se znovu uložili, tentokrát už uvnitř, protože se mezitím vylidnilo a uklidnilo a snažili se dospat.

2. den

Do Ystadu jsme dopluli s asi hodinovým zpožděním okolo 9 hodin. Cesta Švédskem byla celkem nekonečná a oproti loňsku už ne tak zajímavá. Bylo krásně slunečno, občas bylo vlevo vidět moře. Jediný můj větší zážitek byl ten, že jsme viděli asi 5 km úžinu mezi dánským Helsingorem s Hamletovým hradem a Helsinborgem na švédské straně. Vloni jsem si toho nevšimla. První zastávku jsme měli mít na mostě přes Iddefjord na hranici mezi Švédskem a Norskem. Letos jsme jeli už po novém mostě přes Svinesund, na který jsme se vloni dívali, jak ho Hutní montáže Ostrava stavějí. Byl otevřený letos v červnu v rámci oslav stého výročí samostatnosti Norska. Do Oslo jsme přijeli až dost pozdě odpoledne, takže bylo jasné, že stihneme s bídou přístav a centrum. Vloni jsme v pohodě navštívili i Frogner park. Ale letos jsme měli pořád nějaké zpoždění – nevím z jakého důvodu, ale pořád jsme něco nestíhali.

Takže jsme se prošli Oslem kolem radnice ke královskému zámku a pak jsme šli na pevnost Akershus, kde jsem vloni nebyla. Tam jsme měli první zážitek. Poté, co jsme si zkrátili cestu přes trávu a špagát, nás seřval mladý gardista s puškou s bajonetem, který to tam "hlídá", že nemáme chodit přes trávu. Když jsme se tedy chtěli vrátit po chodníku, nás donutil, abychom šli zpět zkratkou přes trávu – nevím jaký to mělo význam – asi výchovný :-). Opět jsem použila anglickou větu, kterou umím z předchozích zájezdů dokonale – sorry, we never do it again :-). Ale i tak se tvářil dost nepřesvědčeně a pořád nás sledoval. Asi jsme vypadali podezřele. V přístavu jsme viděli taky nějaké japonské vojenské lodě – vypadaly dost útočně.  

Z Oslo jsme vyjížděli dost pozdě, spát jsme měli údajně jinde než vloni, jak tvrdil Jandora. Znal akorát jméno kempu  Elveika u Honefossu.. Nakonec se z toho vyklubal stejný kemp jako vloni. Už tento den jsem zjistila, že ho bude třeba hlídat a metodicky řídit. Vloni to dělal Robert, který všude trefil, takže J. si mohl jen žvanit. Po příjezdu začalo trochu pršet, za což se nám sympatická paní kempařka omlouvala :-). Na chatce jsme byli s manželi T. Ukázalo se opět, jak je svět malý – byli ze Šenova. Pobavili nás informací, že v cestovce jim řekli, že zájezd je určený pro fyzicky zdatné  lidi. Docela je to polekalo a začali trénovat. A pak uviděli nastupovat sedmdesátiletou babku o francouzských holích :-).

Kuchař Péťa měl chystat první večeři. Bez polévky, jenom hotový bramborový salát značky ARO:-( a předsmažené čevapčiči. Bramborového salátu se nedostalo na všechny, stejně tak čevapčiči byly jen dva malé kousky. Došlo k prvním protestům -  pozdní příjezd, pozdní jídlo, malé porce. Poprvé se také v celé své kráse projevil potížista K. – potrhlý "žaludeční vřed", který protestoval proti všemu a pořád  a ještě k tomu terorizoval svoji manželku (musela např. zdůvodňovat, proč si převlíkla tričko). Také mnozí přišli poprvé do kontaktu s něčím takovým, jako je placení za sprchy. S Rosťou jsme navázali na  tradici společného sprchování, tentokrát na dámské sprše (nikdo nás nepřistihnul :-). Nicméně, oproti tomu, co nás čekalo následující den, to byla pohoda.

3. den

Ráno nastal menší rozruch při snídani, kdy  chlapi protestovali proti tomu, že dostali jen jeden krajíček chleba k snídani. Bylo jasné, že budu muset dohlédnout nejen na J., ale i na kuchtíka. Zvlášť poté, co z něj vylezlo, že jede úplně poprvé, je čerstvě odmaturovaný kuchař (tudíž praxe nic moc) a navíc mu řekli, že s chlebem, který byl mimochodem uskladněný v odkládacím prostoru nad hlavami, musí vydržet celou dobu zájezdu. J. se k ničemu neměl, aby ho usměrnil, takže jsem se školení ujala já. Chleba byl pak samozřejmě rozdáván v odpovídajících porcích, ale na potíže už bylo ten den zaděláno. Jen co jsme vyjeli směrem na Lillehammer, narazili jsme na silniční váhu. Při vážení se zjistilo, že máme 1600 kg navíc. Diskuse s norskými policisty k ničemu nevedla, tam platí zákony pro všechny stejně. Policajt dokonce řekl, že má svou práci rád a nehodlá o ni přijít tím, že nám promine. Nakonec se situace vyřešila tak, že se Norům zalhalo, že spíme v kempu u Lillehammeru, který byl asi 100 km daleko, takže se vyložily kufry a zásoby ven na asfalt. Rosťa zorganizoval, aby se jídlo vyložilo aspoň do stínu, protože bylo docela horko. Lidi byli odvezeni do Lillehammeru, načež řidič se vrátil zpět pro věci. A navíc pokuta 300 euro nás neminula. A to jsme dopadli poměrně dobře, protože vedle nás stál řidič kamionu z Rakouska, který vezl jakési koberce. Toho brali na odstavné parkoviště a musel čekat, až mu z Rakous pošlou  další auto. Však taky jenom chodil kolem s mobilem a nejčastější slovo, které používal, bylo "scheisse" - obohatil moji znalost němčiny:-).

V Lillehammeru jsme měli oproti plánu zůstat asi 4 hodiny, což je na takovou nezáživnou dědinu opravdu hrůza. Ale dřív se  cesta na váhu + nakládání + cesta zpět  nedala stihnout. Takže jsme si vylezli na 974 schodů na skokanský můstek (letos se trénink skokanů nekonal) a pak se nuceně procházeli po městě, na které stačí půlhodina až nad hlavu. Při té příležitosti jsem objevila webkameru na střeše, na jejíž snímky se dívám na internetu. Zbytek času jsme strávili poflakováním v parčíku, kde jsme čekali na autobus. Bylo neskutečné vedro. To jsme nevěděli, že jiné počasí prakticky po celou dobu nebude. I přesto jsem neopomněla pohladit každého Trolla, který mi přišel do cesty, tak jako vloni Majka. Ale myslím, že to nebylo letos nutné.

Poté, co jsme nastoupili, začalo další remcání. Zvláště, když J. oznámil, že z časových důvodů odpadá túra okolo jezera Gjende. Kromě potížisty K. začala protestovat i bába H. a její sedmnáctičlenná skupina a začala se sepisovat protestní petice proti Juhászovi. Ve srovnání s loňskou suprovní skupinou byli letos lidi  naprosto nemožní. Kromě potížisty  tam byla spousta pupkáčů typu "tata a mama na dovolené", kteří zásadně nikde nechodili, věčně jenom chlemtali pivo poblíž autobusu a furt by jenom žrali. Pro ty bylo opravdu utrpení, když se večeřelo až okolo 22 hodin. Někteří lidi ani nepochopili, že když je polopenze, tak si prostě na oběd musí vzít něco svého, případně si koupit aspoň ten kus chleba. Bába H. a spol. si pořád vzájemně vyprávěli, jak v Chorvatsku je vždycky jídla dost, polívka kdykoliv  na přídavek a v pět odpoledne už je večeře nachystaná. Bohužel Norsko objevili takoví, kteří tam nemají co dělat. Remcání nabývalo takových rozměrů, že J. začal chytat třesavku. Snažil se omluvit, že náhradou za Gjende jsme vlastně měli přístav v Oslo (ha,ha). Poté, co jsme projížděli údolím Gudbransdalen městečka Lom a Ringebu, potížista začal dělat scény, proč tam nestavíme. To, že mu bylo vysvětleno, že se tam budeme vracet  jiný den a nemůžeme narušovat program, způsobilo další scény. Pak jsme pokračovali směrem na  Ritterspranget na řece Sjoa. Protože značení na norských cestách není nic moc, trochu jsme si zajeli. Zaparkovali jsme asi 1 km od místa, kde jsme měli zastavit. To jsem si zloňska opravdu nepamatovala, přece jen jsem měla i jinou zábavu, než sledovat cestu, nemluvě o tom, že Robert neměl problém. Takže jsme se vydali pěšky po úzké asfaltce a došli až na to konkrétní místo, odkud je to k Skoku už jen pár desítek metrů. J. mezitím skočil pro autobus, což nemusel, protože ten kilometr navíc by určitě nikomu neuškodil, a ktomě toho nikdo nevěděl, že se až tam může zajet.

Řidič Bronek, ze kterého se mezitím vyklubalo ještě cosi zábavnějšího než Robert, měl informaci, že je poblíž Shellka u nějakého kempu, kde je levnější zemědělská nafta. Nastala moje chvíle, protože jsme vloni u té Shellky ve Vagamo byli ubytováni. J. si pochopitelně nepamatoval, takže od té chvíle jsem navigovala i řidiče. Navíc ode dneška, poté, co ve Vagamo tu levnou naftu opravdu měli, jsem, ač blondýna, stoupla v očích a od té doby mi raději věřili.  Letos jsme měli nocleh jinde – asi 20 km na opačnou stranu v kempu Furuly v Nordbergu. J. mě od té doby začal vyzývat, ať jdu s ním vždy na recepci do kempu domlouvat nocleh a přidělovat klíče, protože byl nervově mimo a celý se klepal. Opravdu - takový člověk jezdí jako průvodce. Organizačně neschopný, neschopný řešit konfliktní situace a nic si z loňska nepamatoval. Navíc vypadal jak bezdomovec a v každém kempu žebral o žetony na sprchu pro sebe a pro "svého kuchaře", jak vždy zdůvodňoval. Styděla jsem se za něho a  vždycky málem lezla pod stůl. Opravdu repre.

Tento den jsme zakončili kuřetem s rýží a zeleninovou polévkou, kterou jsme Péťovi pomáhaly vařit ještě s paní L. Během vaření přišel obtěžovat potížista , kterého Rosťa poslal údajně někam, za což mu Péťa poděkoval. "Remcalovi" si na protest nepřišli pro večeři :-). Spali jsme opět s T.

4. den

Ráno jsme posnídali párky a vyrazili na cestu. Hned zkraje jsme minuli peřeje Donfoss, všimla jsem si jich pozdě a J. nereagoval vůbec. Prostě řekl, že je mančaftu zatajíme. Takže už jsme přišli o Frogner park, Gjende i Donfoss. Polfoss jsme skoro minuli taky, zírali jsme na peřeje na Ottě a Broňa nám vykládal, jak tu byl před pár roky na raftingu a odbočku na Polfoss jsme skoro přehlídli. Abychom se mohli otočit, museli jsme jet asi dva kilometry.  Oproti loňsku bylo ve všech řekách i vodopádech více vody, všechno hučelo až hrůza. Rosťa si konečně užil svých divokých řek. Kousek za Polfossem už byla dostavěná přehrada, kterou jsme vloni viděli teprve v začátku stavby. Potížista si dnes hrál na průvodce a informoval celé okolí o tom, co vidíme vlevo, vpravo a vůbec byl důležitý až hrůza. V jednom kuse lezl za J. a informoval ho o všem možném. J. byl z něho pochopitelně nervozní.

Pak už jsem se začala trochu bát. Přece jenom byla na programu Dalsnibba, vyhlídková hora, jeden z nejhorších zážitků z loňska. Při cestě přes náhorní planinu se zasněženými horami (víc než vloni), kterou jsem si pojmenovala Andy jsem poprvé a naposledy poslala řidiče jinam – místo na Geiranger na Stryn, byla jsem přesvědčena, že jsme tím tunelem jeli. Pepík, který řídil celkem nereagoval a projel nejen tento tunel, ale i další (každý z nich měl 4,5 km). Teprve pak zastavil a otáčel se nad propastí – mezitím jsme si užili jednu z nejkrásnějších vyhlídek. Možná to byla moje podvědomá reakce, abychom se vyhnuli Dalsnibbě. Ale stejně jsem tomu neunikla. Navíc letos bylo absolutně jasno a  do propastí bylo vidět naprosto zřetelně. Zjistila jsem ale, že když se dívám přes LCD na kameře, není to tak hrozné – takže jsem celou cestu tam i zpět natočila a záchvat měla jen občas. Výhled shora z výšky 1467 m n.m. byl úchvatný, to jsme vloni ani netušili, jak daleko může být vidět. Nahoře pochopitelně foukalo až hrůza. S tím jsem také učinila jeden  zajímavý objev, že není dobré čurat nejen proti větru, ale ani po větru. Rozstřik byl opravdu velmi zajímavý. Jinak musím říct, že pokud jde o čůrací vyhlídky, se kterými jsme s holkami vloni soutěžily, tak tahle opravdu neměla chybu (až na ty postříkané nohy :-)). Další zážitek na Dalsnibbě bylo setkání s Čechem v prodejně suvenýrů, který tam brigádničil jako prodavač. Poté, co nás uslyšel mluvit česky,tak pochopitelně reagoval stejně. Byl tam první den, říkal že se taky bál cestou nahoru i jako spolujezdec, a tuhle cestu bude jezdit celý následující měsíc už sám každý den. Cestou dolů ke Geiranger fjordu se jede po úchvatné cestě plné zatáček a propastí, takže jsem si vydechla až  u vody. Mezitím se ještě rozpoutala vášnivá diskuse poté, co lidi remcali proti platbě za plavbu fjordem. Předtím jsme platili i za výjezd na Dalsnibbu. Že prý to nebylo v katalogu. Navrhovala jsem, ať teda jedeme Cestou Orlů nad fjordem, což by mě celkem lákalo, je tam vyhlídka na Sedm sester shora a bylo by to něco jiného než loni – to byla také možná varianta. Nakonec jsme jeli trajektem, všichni zaplatili. Je opravdu podivné, jak jezdí lidi nevybavení. I když informace v katalogu a následném dopisu nebyly úplné, tak někteří nebyli připraveni na nic a neměli ani žádnou rezervu. Dokonce ani nepochopili, že nějakou svačinu, pokud budou mít hlad,si budou muset dělat sami.To se rok předtím opravdu nestalo. Plavba byla pro mě dost nuda, navíc bylo hrozné vedro. Z Hellesyltu jsme zamířili trajektem Stranda-Liabygda do údolí Valldal na dnešní nocleh. Těšila jsem se na kemp Gudbransjuvet, kde jsme spali vloni u ohromných peřejí, které při letošním stavu vody musely být ještě větší. Jenže letos jsme spali v kempu Gjerde v chatičkách po dvou. Majitel kempu byl úžasně milý věčně usmátý Norek.

Část lidí spala v budově naproti kempu – mimo jiné "Remcalovi". Ten si zase stěžoval, že v podmínkách je spaní v kempu a ne v domě, že tam není sprcha, že není spokojen atd. atd. Zase jsme Péťovi pomáhali vařit. Měla být sekaná se zelím a knedlíkem, ale nastal problém – knedlíky zplesnivěly. Určitě i z toho důvodu, že se musely před Lillehammerem vykládat z autobusu. Takže se improvizovalo – místo knedlíků byl chleba. K tomu byla ještě květáková polívka se sýrem. Všem nám chutnalo. Žasnu, co všechno jsem na těch dovolených schopná jíst :-). Pak ještě Péťa chtěl ať mu jdu přeložit, kde má vylít olej po smažení – majitel to vyřešil vskutku originálně – vylil ho do trávy u sprch :-). Opět potvrdil, že Norové mají především zdravého ducha – všude je krásně, udržované barevné domky,docela upraveno, ale ne přeumělkováno jako v Německu nebo Rakousku. Dokonce občas je vidět i nějaký zdravý bordel (např. pneumatika v zálivu).

Při čekání na sprchu (zase společně, tentokrát na pánskou) se s námi dal do řeči Broňa a probrali jsme všechno od sexu přes politiku až po Roberta. Vyklubal se z něho opravdu skvělý bavič  a vzhledem k tomu, že jsme mu v autobuse seděli za zády,  bylo vpředu vždy hlučné a veselé hnízdo (ale to je koneckonců  každý rok stejné). Po večeři jsme se vydali klasicky na procházku. Cestou jsme potkávali stromy, které byly celé  obaleny nějakou pavučinou jako v Aktech X.  Milý kempař nás pak informoval, že to je opravdu pavouk, dokonce nám řekl jeho jméno a že stromům se nic nestane, příští rok budou v pořádku, že je to jakási symbióza. U cesty kousek od kempu Rosťa objevil konečně svou milovanou elektrárnu na řece Valldola – byla rozestavěná a dalo se k ní vlézt. Nutil mě, abych mu zjistila, čí to je – jako by to bylo důležité, když očividně něčí byla. Byla tam i  informace o lososí nákaze. Pokračovali jsme podél divoké řeky ještě asi 3 km, pak jsme se vrátili právě včas, abychom zjistili, že T. okukují trampolínu. Takže jsme se rozhodli ji vyzkoušet. Povyk, který jsme dělali, přilákal ještě Broňu a Petra. V nejlepším na nás přišel usměvavý majitel a vyhnal nás, že už je noční klid (bylo asi půl 11). Hlavně, že sám až do té doby ojížděl svoje jahodové pole traktorem. Nepomohlo ani to, že jsme mu říkali, že je ještě vidno. Celou noc bylo totiž světlo jak ve 4 odpoledne. Je fakt, že zbytek kempu už měl půlnoc. Takže nezbylo nic jiného, než jít taky spát.

5. den

Dnes jsme pokračovali údolím Valldal směrem k cestě Trollů. S úžasem jsem zjistila, že kdybychom šli včera na procházce ještě asi 1-2 km, došli bychom do kempu Gudbransjuvet. Takhle jsme si ohromné peřeje  prohlédli jen z autobusu. Na údolím Trollů se válela mlha, která pomalu lezla nahoru. Kdybychom měli čas tak 2 hodiny, pak bychom uviděli údolí v plné kráse. Oznámili jsme s Rosťou J., že jdeme dolů pěšky. Ono je to přece jenom jiný zážitek než z autobusu. Kupodivu nenamítal (nenašel odvahu). Nikdo jiný s námi nešel, takže jsme vyrazili. Museli jsme jít rychle, protože cesta má cca 7 km. Bylo vlhko a nás mimoto ještě důkladně postříkal Stigfossen, dokonce v několika místech, protože padá celou stěnou a letos měl jako všechny toky i on hodně vody. Cestou dolů jsme se ještě dívali na stavbu nové zatáčky, která má vést trochu bokem od stěny, aby nebyla pořád zasypávána lavinami kamení. Dolů jsme dorazili za cca 40 minut – tak akorát před autobusem. Když jsem se dívala na video, zjistila jsem že jednu z horních zatáček musel Broňa jet nadvakrát - musel couvat (Robert nemusel :-)). Na přání Rosti tady musím dopsat, že Broňův autobus má jiný rejd než Robertův Mercedes, aby to náhodou nevypadalo, že Robert lépe jezdí :-).

Další zastávkou byla Stěna Trollů – nejvyšší skalní stěna světa vysoká 1061 m. Bohužel byla v mlze, takže nebylo vidět její zubatý vrcholek, Ten se začal sice místy objevovat, ale nastal velký problém. Na parkovišti byla nainstalována další váha na náklaďáky a autobusy. Teoreticky se nás netýkala, protože my jsme nepokračovali cestou dál, ale vraceli jsme se zpět na Andalsnes. Ale skutečnost byla taková, že by nám to asi nebylo nic platné. Pravděpodobně nás zachránil polský autobus, který stál před námi a který si policisté vybrali na zvážení. My jsme zatím využili chvilky jejich zaneprázdnění a potichoučku hbitě zmizeli. Ještě jsme tam málem nechali jednu paní, která byla na záchodě. Musela dobíhat:-). Dále jsme pokračovali do Andalsnes.

Jako vloni jsme odtud posílali pohledy. Při prohlídce jsem Rosťovi mohla konečně ukázat alkoholový obchod Vinmonopolet. Stála před ním jakási skupina chlapů – vypadalo to jako fronta. Jinak viditelnost na okolní úžasné hory nic moc, bylo mlhavo. Takže jsme se moc nezdržovali a pokračovali směrem na Alesund. I přes zatažené počasí byla  cesta k moři krásná. A Alesund jako obvykle neměl chybu. Pořád trvám na tom, že to je nejúžasnější místo pro život. Vylezli jsme na Akslu po 474 schodech. Cestou jsme zase potkali můj oblíbený blahočet v parku. V přístavu jsem chtěla najít naše rybáře, kteří nám vloni s Majkou dávali jíst živé krevety. Měla jsem dokonce jejich fotku. U mola jsme je nenašli, takže jsem se zeptala jiného rybáře, který tam také prodával úlovky, jestli je nezná. Říkal, že ne – ale možná je nechtěl prásknout, koneckonců nevěděl, co jsem zač, že jo.

Potom už jsme vyjeli směrem na Runde. No vyjeli – ono to nebylo tak jednoduché. Pepík se jako navigátor opravdu moc neosvědčil. V pobřežní spleti cest není tak jednoduché se vyznat a značení nebylo taky zrovna nápomocno, takže jsme zajeli kdesi úplně jinde. Když  jsem viděla, jak Broňa postupně začíná pěnit, vytáhla jsem mapku z infocentra s podrobným zakreslením Alesundu a okolí (podrobnějším než  v jejich autoatlase)  a ujali jsme se s Rosťou navigace sami. Nakonec jsme se vymotali a nabrali správný směr. Přejeli jsme trajektem Sulesund-Hareid a pak už jsme přes několik mostů a ostrovů dojeli do cíle dnešní etapy, na ostrov Runde. Byla jsem zvědavá, jak budeme letos ubytováni. Nechtěla jsem do toho žlutého domku naproti. Letos však bylo všechno jinak. Většina nás byla přímo v červeném domku se samoobsluhou. Dokonce jsme zase dostali dvoulůžkový krásný pokoj pod střechou s výhledem na moře. Tomu ale předcházely zase zmatky, protože J. nebyl schopen lidi rozdělit do pokojů. Pořád mu to nevycházelo. Opět jsme zakročili a vše dopadlo dobře. Podělaný J. se snažil od poslední scény potížistovi lézt do zadku tím, že v každém kempu mu dával nejlepší pokoj. Stejně mu to nepomohlo, protože ten dělal scény pořád.

Šli jsme jako obvykle asistovat k vaření večeře – tentokrát byly těstoviny a kuřecí plátek na kapiích. Protože na Runde je prostorná kuchyně, šlo to mnohem lépe. Při vaření jsme si jako obvykle sdělovali dojmy a pomlouvali mančaft. V žebříčku neoblíbenosti vedly Pražačky (hlavně ta tlustá a pakobylka)  v těsném závěsu za potížistou. Dokonce i při rozdělování jídla bylo poznat, koho máme a nemáme rádi – to od nás opravdu nebylo hezké :-). J. po Péťovi  loudil zapomenutý plesnivý knedlík na přídavek. Vzhledem k tomu, že s ním Rosťa už před večeří nakrmil místní racky, měl smůlu. Po večeři jsme měli s Broňou a Petrem malou válečnou poradu u autobusu, při které jsme si za přispění slivovice upevnili kamarádství a  vesele pomlouvali Pepíka a J., jakož i ostatní. Broňa si na Pepíka stěžoval, že je sice hodný, ale že ho to nebaví a nechtěl jet. Z Petra přitom vylezlo, že mu v Juhászovi zapomněli nabalit uzené a klobásy a tudíž neví, co bude vařit. Takže nastala chvilka improvizace, při které jsem mu navrhla, že k bramborové kaši uděláme volí oko nebo něco takového, protože vajíček měl dost a že tudíž žádný problém není.

Pak jsme ještě asi v 22 hodin šli na procházku k mostu. V Norsku je v létě fajn, že se dá na procházku jít kdykoliv, protože je pořád světlo. Bylo to asi 2,5 km. Most je úžasný, 427 m dlouhý a má klenutý vrchol, jako skoro všechny norské mosty, aby pod nimi mohly proplouvat lodě. Z vrcholku mostu chytala ryby nějaká místní žena – ne moc úspěšně. Mezitím začalo pokrapovat, tak jsme se vydali na zpáteční cestu a konečně za trvalého světla zalehli.

6. den

Ráno jsme se hned po snídani vydali na výlet okolo ostrova, který má asi 6,5 km2, nadmořskou výšku až 300 metrů, cca 200 obyvatel a spoustu ptáků, kvůli kterým se tu hlavně jezdí. Navíc vypadá jako odtržený kus Skotska s mechovými kopci. Zážitkem byl opět 200 metrový tunel, kterým musí projekt i projít každý, kdo se chce dostat dál. Chvíli jsme prolézali útesy u moře, tam kde vloni s Majkou a tam také na Rosťu začali nalétávat racci. Měli tam mladé, které jsme později objevili a svůj útok mysleli naprosto vážně. Bylo to jak scéna z Hitchcockových Ptáků. Pak jsme se vydali nahoru po stezce na ostrov. Rozhodli jsme se, že ho obejdeme celý. Takže jsme to vzali opravdu poctivě od vyhlídky na sever dolů k majáku. Mezitím se trochu zvedla mlha. Cesta k majáku vedla pěkně sešupem dolů. U majáku jsme si našli nejzápadnější skálu s výhledem na Ameriku a vybalili piknik. Mezitím dorazili i manželé T.  Poté už jsme se moc nezdržovali a zahájili opravdu namáhavý výstup z nejnižšího na skoro nejvyšší místo ostrova. Pak jsme šli k vyhlídce na ptačí útes a pozorovali mimo jiné i papuchalky, které jsme vloni s Majkou neviděli. Rozhodli jsme se, že si vybereme vnitřní cestu okolo jezer. Menší problém byl, že tam žádná nevedla a naše zkratka vypadala tak, že jsme do vřesu a nacucaného mechu zapadali až po stehna. Co však bylo ještě horší, začali na nás útočit další ptáci – tentokrát mnohem větší  chaluhy. Začínalo to vypadat fakt hrozivě, takže jsme urychleně opustili jejich teritorium. Našli jsme stezku okolo jezer a vydali se po ní. Za námi jsme viděli manžele L., kteří se neprozřetelně vydali za námi a zažili si útok chaluh taky. Ještě, že nás neviděli norští ochránci, jak jim stresujeme ptáky tím, že se nedržíme určených stezek. Pak už jsme okolo krásných "skotských" útesů dokončili obchůzku ostrova a sešupem z prudkého kopce sešli zpět na "naší" stranu. Přitom jsme si ještě užili pohled shora na most. Pak už zbývaly asi jen 3 km do kempu. Cestou jsme ještě natočili v akci traktor, který smotával do bílých plastových balíků trávu – zdejší způsob uskladnění píce na zimu. Seno jim tu neuschne, takže neprodyšně balí zelenou trávu do balíků, kde se asi mění v siláž. Chtěla jsem si taky natočit místní minihřbitov s kapličkou. Byli tam však nějací místní lidi, tak jsme si ho jenom prohlédli. Skoro všichni mrtví se jmenovali Runde nebo Goksoyr. A malebná kaplička se ukázala být skladištěm stavebního materiálu.

Při návratu jsme byli uvítáni bramborovým plackem, protože Péťa měl dnes dost času na vaření i škrábání brambor. Měli jsme vývar a kotletu na žampionech a brambory. Musela jsem to ochucovat, protože jemu se z hřibů dělalo špatně.

Během dne jsme ještě od  majitele kempu  nafasovali makrely a nějaké holky, které nešly na výlet, už je připravovaly a ochucovaly před večerním grilováním.

K večeru jsme měli domluvenou plavbu k tulení kolonii spojenou letos s rybařením. Stálo to 150 NOK na osobu a protože se letos nejelo nadvakrát, musely jet 2 lodi. Jeli jsme s Jarle Vadsetem, který je zároveň majitelem kempu a který se díky pravidelným výpravám od Juhásze naučil pár slov česky  - např. uměl vyslovit "papuchalk bělobradý" :-).  Jako jeden z mála má povolený přístup do blízkosti tuleních skal. Viděli jsme pár macků povalovat se na skalách a pár tuleních hlav ve vodě asi 50 metrů od nás – nic moc. Při rybaření se nám jako obvykle zamotávaly silony a nikoho to moc nebavilo, protože po rybách nebylo ani vidu ani slechu. Byly vidět jen na sonaru a o naše háčky nejevily zájem. Až před odjezdem chytli  kluci Ch. jakousi vykulenou malou hnusnou červenou rybu, která navíc vypadala jedovatě. Rozhodli se ji pustit, ale trvalo dlouho, než se  z ní podařilo vytáhnout háček, tak to nejspíš nepřežila.

Večer po návratu už se grilovalo, takže jsme se přidali a pochutnávali si na makrelách a pivku. Zase jich bylo tolik, že nešly sníst. Grilování se kupodivu dobrovolně ujal potížista, takže mu budiž k dobru připsán aspoň malý bodík.

Ostrov opět nezklamal a jeho návštěva tvořila zlatý hřeb zájezdu.

 

7. den

Dnes jsme si znovu projeli cestu údolím řeky Bovry do Lomu, takže potížista si konečně přišel na své. Lom je ve srovnání s jinými norskými vesnicemi a městečky nevýrazný – domky jsou všechny hnědé a okolí je taky takové nějaké obyčejné. Vypadá to tu jak finské domky v kolonce v Petřvaldě. Třeba Odda je mnohem krásnější. Ale prý ho díky jeho malebnosti ušetřili nějací dávní nájezdníci před vypálením. Světoznámý dřevěný kostel z 12. století je prostě normální,  pro nás, co si na takové památky nepotrpíme, prostě nic moc.  navíc je to replika, protože ten starý původní vyhořel. A platit za vstup 35 NOK je hanebnost, protože ani výzdoba nestojí za nic. Letos byly pootevřené zadní dveře, takže jsem nakoukla dovnitř. Hřbitov okolo je pěkný a vkusný, jako ostatně všechno v Norsku. Žádné příšerné betonové náhrobky. Mnohem zajímavější je řeka Bovra, která protéká Lomem a která při letošním vysokém stavu vody pěkně hučela pod dřevěným mostem. Most je taky replika původního starého zničeného mostu, který postavili studenti dřevařské školy z Lomu podle původní předlohy.

Další zajímavost byly pečlivě uložené nařezané špalky pod hlavním mostem přes Bovru u restaurace, s tím si musel někdo hodně pohrát.Cestou jsme ještě navštívili peřeje Donfoss na Ottě, které jsme minuli třetí den

 Z Lomu jsme jeli směrem na Stryn. Předtím jsme měli ještě zastávku v Elveseteru u třicetimetrového sloupu Sagasoyla sochaře Rasmussena, ve kterém je vytesána historie Norska od vikingských dob do roku 1805. J. ho opět skoro přehlédl.

Trajektem jsme se přeplavili z Arviky do Koparnesetu. Ve Strynu, pěkném městě pod horami (ale v Norsku je vlastně všechno pěkné a pod horami) jsme se zastavili na nákup chleba. Iniciativně jsme šli s Péťou a J., protože jsme si nákup chleba chtěli natočit. Dobře jsme udělali, protože už nakládali jakýsi do vozíku – za 12 NOK. Den předtím jsme s Rosťou koupili celozrnný chleba za 4 NOK, jmenoval se Kneipbrot a byl moc dobrý, takže jsme ho hledali. Samozřejmě ho měli i tady, jenom byl schovaný za jinými chleby. Dokonce ho měli i požadovaný počet 36 ks. Protože ho neměli oceněný, šel se J. ptát k pokladně, fakt stál 4 NOKy. Takže jsme Juhászovi ušetřili pěkných pár korun.

Dnes jsme najeli okolo 500 km, takže když jsme přijeli do kempu Vassbakken Kro u Skjoldenu, měli toho už všichni dost. Kemp byl jako všechny hned u cesty a jako bonus měl tentokrát senzační obrovský vodopád přímo vedle. Jenže se nedalo jít až k němu, byla tam bažina a navíc plot. Ale myslím, že časem z toho majitel udělá novou atrakci, stejně jako v kempu u  Tvindefossu. Vůbec všechny kempy v Norsku jsou vždycky na bezvadných místech s krásnou přírodou a okolím. Ale jak taky jinak, když všude v Norsku je krásně, tam ani nejde najít škaredé místo. V tomhle kempu jsme navíc měli asi nejluxusnější ubytování. Sice nás bylo v chatce 6, ale měli jsme vlastní sprchu a WC. Navíc jsme s Rosťou, ač nejmladší, měli nejlepší ložnici. Zbývající spolunocležníci byli důchodci, kteří chtěli spát spolu, takže si vybrali ložnici v patře, kde museli lézt po žebříku. Ale vybrali si sami. Jak jsme později zjistili, byli to známí holek z Valmezu, které jsem od začátku hledala. Oni mě taky. Nějak jsme se prostě nezařadili.

Pak jsem  šla jako obvykle s Péťou vařit – dnes došlo na improvizaci v podobě volských ok. Kupodivu to šlo lehčeji, než jsem čekala. Dělala jsem je po osmi na pánvi. Polévka byla houbová ze zbytku včerejší omáčky, bramborová kaše, zelí a sterilizovaný salát – bylo to docela dobré. Rosťa ještě během večera opravil v autobuse mikrofon a mé brýle. Mikrofon chudák asi utrpěl tím, že si ho J. během jízdy, kdy ho nepotřeboval strkal mezi nohy – měli jsme z toho vždy záchvaty smíchu :-). Bohužel se mi to nepodařilo natočit ani vyfotit.

O další zážitek se s námi podělili manželé T. Spali s manželi L. a potížisty. Poté, co bylo rozhodnuto, že nejlepší ložnici si vezmou jakožto nejstarší L., nastalo losování o všechno ostatní – i přesto, že losovat chtěl jen potížista, ostatní by se přizpůsobili. Ale losovat museli. Spát jsme šli s ohledem na spolunocležníky přiměřeně pozdě, klasicky až po procházce.

 

8. den

Při večerním úklidu autobusu Broňa našel chudáka ztracenou Bedrunku – ta si zaslouží následující odstavec. Bedrunka byl čokoládový bonbon s nožičkami, který jsem vzala z domu z „trezoru kokin“, kde byl už bůhví jak dlouho (nebyl moc dobrý), že ho sníme cestou. Pak jsem ale usoudila, že ještě nenastal ten pravý čas nouze, a že tedy Bedrunce dopřejeme trochu cestování. Většinu času proseděla na přepážce, která nás oddělovala od řidiče a dívala se na cestu:-). Občas spadla, když prudčeji zabrzdili nebo zatočili, ale většinou jsme ji hned zvedli.Tentokrát však spadla mezi papíry a nebyla vidět. Broňa jí vyhrožoval snědením, ale přemluvila jsem ho, ať ji nechá podívat se ještě na ledovec.

Ten – Nigardsbreen, splaz Jostedalsbreenu, byl zlatým hřebem dnešního dne. Opět bylo krásně modro a teplo. Nejprve jsme přijeli k muzeu ve tvaru ledovcové průrvy, které slouží zároveň jako shop. Tady došlo k menšímu zmatku se ztracenou peněženkou jedné paní, která měla pocit, že ji nechala v kempu. Nakonec ji našla v batohu. To bylo štěstí, protože od kempu jsme byli už hodně daleko a pochybuju, že bychom se tam vraceli. Přitom ještě Pepík zjistil, že tam zapomněl nabíječku s baterkami do foťáku – musel ji oželet.

Pak už jsme vyjeli po placené cestě k parkovišti před ledovcem. Odtud to bylo ještě asi hodinu přes kameny všech velikostí. Protože se nám pod nohy pletli lidi, šli jsme trochu horem vlastní cestou. To se mi málem stalo osudné, protože na jednom šutru porostlém rašelinou jsem uklouzla a spadla přímo na záda. Naštěstí se nic nestalo ani mi ani kameře, jenom jsem byla špinavá od rašeliny. Ani jsem si nevšimla, že mi přitom spadly čerstvě opravené brýle. Na to jsem přišla až u ledovce.

Zážitek z ledovce už nebyl tak silný jako poprvé, ale i tak je to neuvěřitelné, stát přímo pod ním. Letos se nedalo zajít tak blízko jako vloni, protože řeka, která z pod něho vytéká měla mnohem víc vody. Taky v ledovcovém jezírku bylo více kusů plovoucího ledu. Na zpáteční cestě jsme zkoušeli najít brýle, ale zbytečně. Budou mít krásný hrobeček.

Dnešního dne jsme utrpěli ještě jednu ztrátu. Poté, co Bedrunka  opět spadla, Broňa nezaváhal a splnil to, co jí už dlouho sliboval – snědl ji.

Pokračovali jsme cestou přes pohoří Jotunheimen. Udělali jsme zastávku u laponského shopu, kde měli vloni malého sobíčka. Letos tam byl jenom starý vypelichaný  sob a mám podezření, že ze sobíčka tam byla už jenom kožka. O kus dál jsme ještě narazili na další vyhlídce na smečku žebravých ovcí, které se draly až do autobusu (cítily chleba). Letos nás nikdo neupozorňoval, ať si očistíme boty a nenanosíme do autobusu ovčí shit:-).

Následovala cesta k trajektu z Helly do Vangsnes. Dnes už nás čekal jen vodopád Tvindefoss.

J. mě opět vyzval, ať ho hlídám, ať ho nemineme. Cestou jsme viděli ještě několik dalších vodopádů, ale to v Norsku není žádný div. Většina jich sice nepadá celý rok, je to jen sezónní záležitost, ale v tuto roční dobu je jich vždy několik na dohled. Takže Tvindefoss jsme absolvovali a pak už nás čekala jen cesta na dnešní nocleh.

Dnes to bylo pro J. složitější, protože jsme byli rozděleni do dvou kempů, vzdálených od sebe cca 10 km nedaleko Vossu. Devět osob bylo třeba ubytovat jinde.Došlo na osvědčené dělení – v kempu Granvin zůstala většina, do druhého kempu Espeland jsme byli vybráni my, manželé T.+ J. a řidiči s průvodcem. Vzhledem k tomu, že na večeři jsme měli přijet zpět do Granvinu, tj. zase 20 km navíc, rozhodla jsem se, že si vezmeme suroviny na večeři a že jsem ochotna uvařit sama.  Ostatní nenamítali, takže mi Péťa dal maso na guláš, brambory, zeleninu, chleba atd . a v okolních chatkách jsem posbírala jakési nádobí, kdyby u nás náhodou nebylo. Předtím jsem si ještě vychutnala konverzaci J. s paní kempařkou, po které opět loudil mince na sprchu pro sebe a svého kuchaře. Paní mu trpělivě vysvětlovala, že může použít běžnou platnou 5 NOK minci. Nicméně J. nedal pokoj, takže mu nakonec řekla na rovinu, že mu nic nedá, že není důvod :-).

Pak už jsme jeli do našeho kempu Espeland na břehu stejnojmenného jezera a s obligátním vodopádem poblíž. V kempu na nás čekal sympatický chlapík s vlčákem, který nás ubytoval a šel si po svých.

Začali jsme vařit – zapojili se bez vyzvání všichni až na J. Ta mi koneckonců lezla na nervy svým ukňouraným hláskem a la Nastěnka, ze kterého se mi vždycky ježily všechny chlupy. Takže večeře  - bramborová polévka + guláš byla díky předvařenému masu a vzájemné spolupráci do hodiny nejen uvařena, ale i snědena.

Po večeři šel Broňa plavat do jezera. To samozřejmě nemohlo uniknout mé kameře. Bohužel, nedošlo k zdokumentování zmenšení jistého orgánu, nechtěl ukázat. Musela jsem se spokojit se sdělením, že minus dva centimetry, jako kdysi pod ledovcem Svartisen to nebylo, voda byla přece jen teplejší. Zbytek večera proběhl ve vzájemné shodě umocněné společností piva. Jen J. se uchýlil s mým Allanem Edgarem Poem v originále na kutě. Protože jsme opět zůstávali dvě noci na jednom místě, nebylo třeba balit.

 

9. den

Ráno jsme vyrazili na snídani za ostatními do Granvinu. Tento den jsme měli v plánu Bergen a Petr měl zase celý den na vaření. Z loňska jsem si pamatovala, že asi na 100 km cesty z Vossu do Bergenu  bylo asi 80 tunelů. Pokud jde o tunely, hned na začátku dovolené jsme se rozhodla, že je letos budeme počítat, aby byla nějaká činnost. A to včetně jejich délky, protože před většinou tunelů stojí pěkně spořádaně značka s tímto údajem. Postupně se zapojili i řidiči, kteří to pojali stejně zodpovědně a když měli dojem, že nejsme dost pozorní, tak nás upozorňovali a také nám hlásili délku podle tachometru, když  nebyla značka.  Znamenalo to také, že nemůžeme vůbec usnout, což jsem ostatně já neměla v plánu a ani Rosťovi bych to nedovolila, aby o něco nepřišel. Jinak skoro celý autobus vždycky při přejezdech chrápal a připravoval se tak o vyhlídkovou jízdu. Nejvíc chrápal potížista – navíc s otevřenou pusou, to jsem opravdu nemohla odolat a vyfotila jsem ho i natočila.

Takže pokud jde o tunely, dnes jsme si opravdu užili. Taky jsme cestou srazili ptáčka. Viděli jsme jejich mrtvolek u cesty plno, tak jsme si taky jednu vyrobili. Příjezd do Bergenu vypadal nadějně, zdálo se, že letos zmoknu. Povedlo se, sice jen symbolicky, ale pár kapek spadlo. Prohlídku jsme začali Rosenkranzovou věží, pak hanzovními domy až na rybí trh. Vylezli jsme po svých na kopec Floin, ze kterého nebylo skoro nic vidět, protože byla mlha. Kopec je vysoký 320 m a sklon stoupání je 26 st. Při výstupu i sestupu jsme několikrát potkali lokálku, která nahoru jezdí. Taky jsme se vydali jiným směrem, než přímo nahoru a museli jsme se vrátit.Po návratu jsme se šli posilnit na trh bagetou s lososem za 40 NOK. Pohoršena jsem byla záchodem – chtěli za něj 10 NOK.

Celkem jsme tento den projeli 79 tunelů – rekord. Po návratu do Granvinu nás už čekala večeře – tentokrát fazolová polévka a krůtí maso s rýží. Pak už nás devět čekal jen návrat do našeho kempu a pozorování Broni, který se opět koupal.

Mimochodem, Broňa záviděl Rosťovi jeho fousy, říkal, že chce taky vypadat tak mužně. A jestli prý mi nevadí, že Rosťa píchá. Moje odpověď, že by mi spíš vadilo, kdyby nepíchal, pobavila celé okolí :-).

Dnes jsme se také dověděli, že autobus má spotřebu 32 l nafty na 100 km a do nádrže se vleze 460 l nafty.

 

10. den

Probudilo nás jako obvykle slunce. Tentokrát jsme se museli balit, takže to trvalo déle. Na snídani jsme jeli opět do Granvinu, kde se taky naložil zbytek výpravy. Přeplavili jsme se trajektem z Bruraviku do Brimnes a jeli směrem na Eidfjord k elektrárně SIMA.

V elektrárně bylo vše při starém. Letos jsem usoudila, že podruhé to absolvovat nemusím. Na to, jaké scény dělali lidi, když se muselo platit nějaké vstupné, mě  překvapilo, že jich poměrně dost prohlídky účastnilo. Takže nejdřív si absolvovali film a pak se jelo do tunelu ve skále 700 m k velínu.Vloni nás tam vezl jejich autobus, letos jsme museli jet vlastním. Během promítání filmu přišel místní mladík s plánkem cesty pro řidiče. Tak se nechtěně musel zúčastnit i Broňa, který předtím říkal, že nikam nejde, že velínů už si užil víc než dost.  Flegmatický Pepík nejel, takže jsme se spolu opalovali na trávníčku. Než nás chlapi opustili, nezapomněla jsem je upozornit, až nemačkají červený čudlík, aby náhodou nevypnuli Voringfoss, ke kterému jsme měli namířeno později (tajně jsem doufala, že by to mohli zkusit :-)).

Během prohlídky jsem ještě v recepci zjišťovala, jak daleko je hráz a jak se tam jede – kdyby se J. dal přemluvit, ať se tam zajedeme podívat. Vloni nechtěl, i když Robert říkal, že to není daleko. Letos kupodivu souhlasil (nebo se spíš neodvážil namítat ?), takže jsme si užili další úžasné krajiny. Další zastávka byla v Naturmuzeu u Eidfjordu. Letos celkem nikdo neměl zájem vyhodit 70 NOK za jeho návštěvu. Zato si většina z nás udělala piknik na okolním trávníku a pozorovali jsme kozy na střeše turistcentra. Letos to bylo zpestřeno ještě přítomností sběrače bobků, kolem kterého kozy pořád obcházely a občas vypadaly, že ho chtějí zezadu nabrat. V tomhle turistcentru jsem si koupila nové brýle, protože slunko svítilo jak o život a celkem se to bez nich nedalo vydržet. A navíc nebyly drahé, stály jen 79 NOK. Platila jsem kartou a vzhledem k dobrému kurzu a žádnému poplatku vyšly jen asi na 300 Kč.

Pak už jsme se vydali k 183 m vysokému Voringfossu – druhému nejvyššímu vodopádu Norska. Je to jeden z celoročně tekoucích mohutných vodopádů a mimo sezónu se využívá jako jeden z hlavních zdrojů elektřiny v SIMě. Přes léto ho vždy pustí v plné síle pro turisty. Jinak je využíván k výrobě elektřiny skoro každý vodopád. Někde je vidět i trubka. K vodopádu jsme dojeli nejprve nahoru, k hotelu Fossli. Před hotelem hrál na harmoniku jakýsi Norek a otipoval nás nejspíš na Němce, protože začal hrát typické německé odrhovačky. Někteří pupkáči si i zatančili. Doufám, že mu taky něco hodili do klobouku, protože jen tak pro jejich radost tam nebyl. Nad vodopádem byla pěkná duha a chatrné nebo vůbec žádné zábradlí. Pak jsme pokračovali k přehradní nádrži, kterou rovněž využívá SIMA a která byla jen kousek odtud. Prošli jsme se po hrázi nad tmavě modrou vodou. Nebylo jí moc. Pozorovali jsme jednoho z pupkáčů – Toníka, který nikam nechodil, ale všude se koupal a byl už opálený jak od moře, jestli vleze do vody – nevlezl. U hráze byl jako obvykle panel s podobnými informacemi o stavbě a o složení hráze. Díky tomu umím nová anglická slovíčka – rubble (štěrk), concrete (beton).

Na zpáteční cestě jsme se zastavili ještě u střední vyhlídky na vodopád, tam, kde jsem si vloni koupila delfínka z hematitu a kde jsme našli hned u shopu hříbky. Rosťa se mi ztratil, a když se znovu našel, tak taky jednoho měl. Letos jsme asi jeli dřív, protože to byl první a poslední hřib, který jsme našli, a který jsme později stejně vyhodili.

Dnešní nocleh jsme měli v Kinsarviku – tam kde loni, v zatím nejmenších chatičkách se sklápěcími horními postelemi. Spali jsme opět s manželi T. Před večeří byla valná hromada na pravoboku autobusu, kde se vybraná společnost za popíjení alkoholu vydatně bavila. Vyprávěly se vtipy – hlavně Jurko se projevil jako studnice vtipů o teplouších a Péťa se taky nedal moc pobízet (ten zas uměl sprosté). Norové, kteří chodili kolem, se patrně  divili, protože na takový kravál tam asi nejsou zvyklí.

K večeři byla polévka už nevím jaká a uzené kuře s bramborovou kaší a okurkem. Kuřete hodně zbylo, dokonce tolik, že jsme museli lidi prosit, ať si přidají (někdy i vyhrožovat).

Večer jsme šli na procházku do městečka a do přístavu. Když jsme šli kolem restaurace, kde seděla skupina Italů, Rosťa se o nich vyjádřil jako o makaronech. Musela jsem ho upozornit, že by mu mohli to slovo rozumět, tak aby nedostal po hubě :-). Přímo ve městečku byla i nějaká malá strojírenská továrna. Hala nebyla vůbec oplocena, takže jsme mohli nakukovat okny dovnitř, byly tam jakési soustruhy. Venku byly naprosto nezabezpečené nerezové vozíky. V Norsku se prostě nekrade. Za celou dobu jsme nepotkali policajta, kromě těch u silničních vah. Četla jsem, že pracují jen do 3 hodin odpoledne, a když se náhodou něco stane a není to opravdu vážné, tak to počká do druhého dne. I dopravní nehody s malou škodou.

V přístavu jsme byli ještě svědky vytahování rybářské lodi jeřábem na břeh. Po dotazu, co se stalo nám chlapík řekl, že se jedná o běžnou údržbu. Nevypadal, že by chtěl s námi více komunikovat. To jeho pejsek, kterého tam měl uvázaného byl družnější. Poté, co jsem na něho začala mluvit anglicky, reagoval naprosto přesně tak, jak měl, vrtěl ocáskem, dal pac atd. Z toho usuzuji, že v Norsku umí anglicky i psi, nejenom lidi :-).

 

11. den

Dnes jsme měli na programu nekonkrétní túru. Vloni jsme byli v okolí Stardalenu, ale protože letos jsme měli nocleh v Saudě, museli jsme tomu přizpůsobit naši trasu. J. se konečně trochu předvedl, protože našel ve svém turistickém průvodci ohromnou túru k splazu Buarsbreen  ledovce Folgefonna  na Hardangerviddě. Bylo to jen docela malý kousek od Oddy. V Oddě jsme měli přestávku a zase jednou se předvedl potížista, který poslední dny moc neprojevoval. Rozčiloval se, že jsme už zase ve městě a že on tady nepřijel na nákupy, ale do přírody atd.  Ta půlhodinová zastávka nikomu nevadila, městečko je krásné a barevné a navíc  si někteří chtěli nakoupit potraviny. Takže se mu opět nedostalo patřičné pozornosti.

Z Oddy jsme jeli úzkými cestičkami k ledovci. Přes jeden mostek jsme dokonce málem nepřejeli, jak byl úzký. Ale nakonec jsme dojeli zdárně až kam to nejdál šlo. Túra byla v průvodci plánována na 1,5 hodiny. Ledovec byl sice vidět, ale zdálo se to být mnohem dál. Ale nakonec to zhruba tolik trvalo – aspoň k nejbližšímu jazyku. Bylo to skvělé, cesta sice jak pro kamzíky, občas jsme se přitahovali po lanech a chodili přes můstky, ale výsledek stál zato. Mohli jsme se dostat až přímo na ledovec, dokonce i do jeskyně pod něj, když měl někdo odvahu (my jsme ji měli :-)). Bylo zase horko a led dost odtával. Všude byly cedule s varováním, ať nechodíme moc blízko, protože je to jeden z nejvíce se trhajících a nebezpečných ledovců. Po návratu jsme si celí schvácení a spálení tropickým sluncem dali pivko a chladili si nohy v potůčku.

Cestou jsme ještě zastavili u krásného dvojvodopádu Latefoss. Bylo tam plno. Měl spoustu vody, takže vydatně kropil cestu  i nás, kteří jsme ho chtěli vidět i z druhé strany. Jsem zvědavá, kdy Nory napadne udělat lávku přes řeku na druhou stranu, aby se vešel celý do záběru.

Dnešní nocleh jsme měli v Saudě a podle J. slov to mělo být po pěti až po sedmi. Všichni z toho měli docela hrůzu, protože po minichatičkách v Kinsarviku si mysleli, že nic horšího je nečeká. Já nevím, co ti lidi čekali, že budou v apartmánech s obsluhou? Cesta do Saudy byla jedna velká závrať. Jeli jsme cestou, která sice byla typická norská vyhlídková, ale ne zrovna vhodná pro autobus našich rozměrů. Občas, když jsme potkali v protisměru něco většího, tak jsme viseli skoro nad propastí a jednou jsme museli kus couvat, abychom uhnuli kamionu. Okolní náhorní planina Hardangervidda bylo mimořádně nádherná. Vyjeli jsme prakticky od hladiny moře do výšky přes 1500 m a pak zase sjeli k mořské hladině. To vše  v zatáčkách až se hlava točila. Myslím, že když jsme sjeli k moři, všichni si oddechli.

Sauda je  město s chemickým průmyslem, takže nic moc. Kemp, kde jsme měli strávit poslední noc měl asi nejškaredší okolí, byl sice na břehu fjordu, ale jinak nic moc. Chatky se nakonec ukázaly být docela luxusní. Byly sice pro těch 5 – 7 lidí, ale s oddělenými dvoulůžkovými pokoji a velkým obývákem s kuchyní a koupelnou s WC. A podruhé jsme měli teplou vodu v neomezeném množství zadarmo. My jsme měli chatku s Jurkovými a s Broňou. Ukázal se opět J.  "organizační talent". Řidiči, kteří se poslední noc potřebovali pořádně vyspat, měli spát na jakýchsi palandách, které bylo třeba nejdřív vyrobit. Poté, co jsme objevili páté "lůžko" v naši skříni v podobě desek, které bylo třeba poskládat do uličky šířky asi 50 cm, jediného volného prostoru v našem pokojíčku rozměru 1,5 x 3m,  museli jsme Broňovi nalít nejdřív  panáka, než jsme mu  ukázali, jak bychom měli spát (když Broňa zjistil, že bychom spali vedle sebe a Rosťa nahoře, tak byl pro:-). Pepík byl na tom v jiné chatě stejně. Takže jsme jim navrhli, ať si vezmou náš pokoj s tím, že my se vyspíme v obýváku nebo na verandě ve spacákách. Odmítli  a raději spali v autobuse – Broňa v "rakvi" a Pepík v zavazadlovém prostoru na matračce. Stejně se moc nevyspali, protože odjezd měl být už v 5 hodin ráno.

Předtím ještě bylo třeba uvařit poslední večeři. Péťa spal ve vedlejší sedmilůžkové chatě (taky měl spát jako řidiči, proto raději zvolil verandu a spacák). V pěkně vybavené kuchyňce jsme uvařili fakt dobrou čočkovou polévku, do které jsme dali i masové konzervy a slaninu a tortellini se sýrem a kečupem, které mi letos poprvé chutnaly (a nebylo to hladem :-).

Pak jsme se museli připravit na  poslední náročný den a dlouhou cestou domů.

 

12. den

Vzhledem k tomu, že jsme šli spát po půlnoci, budíček ve 4 hodiny byl opravdu krutý. Nicméně jsme okolo 5 hodiny vyjeli. Bylo třeba vyjet tak brzy proto, že jsme měli v plánu výstup na Prekestolen, pak Stavanger a 350 km do Kristiansundu. Řidiči museli mít povinnou osmihodinovou přestávku, takže jsme do přístavu museli dojet do devíti hodin do večera, aby měli 4 hodiny pauzu. Další 4 hodiny trvá plavba a s trochou dobré vůle ze strany německých policajtů by se dala ukecat i ta chvilka přejezdu na loď.

Trajekty z Ropeid do Sandu a z Nesviku do Hjelmelandu  jsme se vydali směrem k Lysefjordu a parkoviště pod Preikestolenem jsme našli snadno. Dostali jsme rozchod na 4,5 hodiny. Vydali jsme se vzhůru. Zpočátku mrholilo, takže jsme měli možnost obdivovat rozkošné žlutomodré pláštěnky potížisty a jeho ženy, ve kterých vypadali jako brouk Pytlík. Když jsme vylezli na útes byla sice mlha, ale ta se pomalu začala zvedat. Mezitím začali docházet ostatní, které jsme cestou předběhli a  bylo tam docela husto.  Rosťa vlezl přes můj zákaz až na kraj  600 m hluboké propasti (a neměl závrať).

Cesta dolů byla tradičně horší. Navíc jsme potkávali davy turistů, kteří vyšli později a vypadalo to jak na Václaváku. Když jsme došli dolů, bylo parkoviště, na kterém jsme byli ráno skoro sami plné. Ale ti pozdější turisté zas měli šanci na hezčí výhledy.

Na  dámském WC byla funkční sprcha, kterou jsme se rozhodli využít jako poslední možnost se umýt před dalekou cestou domů. Byla na 10 NOK žeton a byl to výborný nápad, i díky tomu, že jsme si vzali věci na převlečení, protože jsme byli po výstupu totálně zpocení. Pak jsme si dali svačinku a protože byl ještě čas, šli jsme se podívat k nedalekému jezeru.

Pak už jsme se vydali na cestu do Stavangeru. Jeli jsme trajektem z Oanes do Lauvviku. Vyhlížela jsem tu škaredou tepelnou elektrárnu – byla tam. Ve Stavangeru Jandora opět zapomněl upozornit řidiče na parkoviště u přístavu, takže jsme si objeli čestné kolečko městem. Nakonec jsme zaparkovali tam, kde jsme měli a vydali se na hodinovou procházku do města. Na jedné budově jsme objevili jakési měřáky, na kterých byla teplota, tlak vzduchu, vlhkost a ještě jiné údaje. Vzhledem k tomu, že se cestující každý den dožadovali informací o teplotě a "rosném bodu" a Broňa jim nemohl kromě teploty vyhovět, vzali jsme to jako výzvu, opsali jsme si všechny údaje a po návratu k autobusu jsme mu to předali. Poté, co informaci přečetl do mikrofonu, byl mančaftem náležitě oceněn.

Dále stojí za zmínku krásné zdobené bronzové poklopy na kanály, které byly i v Bergenu. Obávám se, že u nás by díky šroťákům nevydržely ani první noc.

Pak už nám zbývala jen cesta na jih do Kristiansundu krajinou se spoustou jezírek a krásnými kopečky pohoří Rjuven, které však byly čím dál menší. Na náladě nám rozhodně nepřidalo ani to, že kvůli  čtyřem pražačkám jsme museli jet  z Německa přes Česko, takže asi o 400 km víc. S tím nepočítal nikdo, ani řidiči. Ale měly to napsáno ve smlouvě a J.  to navíc potvrdili z cestovky, když posílal dotaz.  Celý zbytek autobusu je nenáviděl. Kdyby aspoň byly normální, ale byly to pitomé nány a my jsme je neměli rádi už předtím. Zvlášť Broňa byl na tu jednu vysazený. Navíc chodily furt na přídavek, i když ta jedna by spíš měla držet dietu.

Za trest jsme se rozhodli, že jim nepovíme informace o tunelech, které Rosťa mezitím spočítal a na které někteří cestující, kteří si dělali poznámky netrpělivě čekali. To ještě nevěděl, že počet tunelů se ještě zvětší, byly prakticky až do Kristiansundu.

Za zmínku stojí ještě nejasná objížďka u města Moi. Pepík odbočil podle značky na cestu, která by logicky měla být určena pro vozidla nad uvedenou výšku a zajeli jsme někde na konec dědiny do polí. Po projetí všech možných variant, které nic neřešily jsme se vrátili a pokračovali po hlavní původním směrem. Na záhadu nikdo z nás nepřišel. Akorát jsme tím ztratili asi půlhodinu, která nám pak málem chyběla při dodržení osmihodinového limitu. Takže do přístavu jsme dorazili tak akorát načas.  Loď měla vyplovat asi v půl jedné ráno Měli jsme spoustu času, spát se nám nechtělo, takže jsme se vydali na procházku do města. Nic moc. Snad jen to, že jsme poprvé viděli policejní auto. Pak jsme se vrátili na "lodní nádraží" a uložili jsme se k odpočinku na lavičky.

13. den

Po půlnoci jsme byli vyzváni k nástupu na trajekt. Opět  to byl kolos Color Line jménem Christian IV z Kristiansundu do Hirsthals. Tentokrát jsem neponechala nic náhodě a urvali jsme si perfektní  místo k zalehnutí pod schodami. Uložili jsme se do spacáků a snažili se usnout. Za chvíli nás objevil Péťa, kterého vyhnala zima z hořejších palub. U nás bylo aspoň teploučko.

Po přistání v Dánsku nás už nečekalo nic zvláštního, nekonečná cesta dánskou a německou rovinou, kterou zpestřovaly jen krávy holštýnského plemene a sem tam větrné elektrárny. Za zmínku stojí jen to, že jsme projížděli centrem Drážďan a viděli v podvečerním osvětlení všechny známé památky, které se opravují a chystají na 600. výročí, které město bude slavit příští rok.

Po přejetí hranic jsem se těšila, že pojedeme po E55 a že uvidíme holky v akci. Teď, když musí být schované ve výkladních skříních, už to ale není ono :-).

V Praze jsme vysadili ty čtyři, které dělaly ještě potíže s tím, kde chtějí být vyloženy a vůbec se neorientovaly.

Poté, co jsme natankovali a vyjeli z Prahy, nastal ten pravý čas k tomu, abychom se podělili o informace o norských tunelech, které byly určeny jen pro moravský a slezský zbytek výpravy:

• celkový počet přejetých tunelů – 230
• celková délka – 209 km 687 m
• nejkratší tunel – 15 m
• nejdelší tunel – 7.510 m
• celková doba strávená v tunelech (při prům. rychlosti 65 km/hod.) – 3 hod. 22 min.
• "vytunelovaná délka" na  účastníka zájezdu – 4.279 m
• nejvíce přejetých tunelů za den – 79 (na cestě do Bergenu a zpět)

Značil si to i J., aby mohl udivovat. Ten zmetek totiž ještě stejný den, kdy jsme se vrátili, odjížděl do Norska podruhé. Tentokrát s Robertem a Maruš, takže bude moci jen žvanit, práci za něj odbudou jiní :-(. Kdybych fakt nutně nemusela do práce, tak bych mu snad byla schopna ublížit, abych mohla jet místo něho.

Z Prahy  jsme najeli na dálnici ale moc dlouho nám to nevydrželo. Dojeli jsme k nějaké zácpě. Naštěstí se dalo vyjet na vedlejší, takže Rosťa Broňu naváděl přes jakési dědiny na Český Šternberk  a nemuseli jsme trčet v koloně. Zpět na dálnici jsme se napojili u Vlašimi.

Postupně jsme vysadili lidi v Jičíně, Ostravě, Havířově a Orlové. Pak nás chlapi, kteří se vraceli do Ostravy, odvezli až pod úvoz do Petřvaldu. Domů jsme dorazili asi v 8 hodin ráno.

A co ještě?

Vylepšovači genového kódu

Norové údajně geneticky degenerují. Je jich málo a berou se v rámci komun mezi sebou. Vláda proto podporuje páření s příslušníky jiných ras a vytváří podmínky, aby se do Norska mohli snadno přistěhovat. Dokonce ženy, které zplodí 5 a více dětí už nemusí nic dělat, stát se o ně doživotně postará. Prosím, aby se tato informace tajila před některými našimi spoluobčany , opravdu bych je tam příště nerada potkávala. Už tak se mi zdá, že těch genetických vylepšovačů je tam docela dost.

Přitom žádná degenerace není na pohled patrná – většina chlapů jsou mimořádně kvalitní vzorky vikingů :-). Možná ta degenerace spočívá v tom, že se nechtějí ženit? Je prý tam nadbytek starých mládenců. Zato většina mladých holek je tlustá. Za celou dobu jsme potkali jednu pěknou. Hned jsme ji museli ukázat Péťovi, protože ten byl z nedostatku koček dost nešťastný.

Broňův vtip

4 druhy slovenské lásky:

1. ruka v ruke

2. volačo v ruke

3. ruka vo volačom

4. volačo vo volačom

Broňova alergie

Poté, co jsem občas řekla, že Robert  to či ono udělal jinak nebo nedejbože lépe, Broňa začal být na jeho jméno alergický. Je pravdou, že jsem to dělala schválně, když se tak krásně čertil. On  zase na oplátku vzpomínal, co kdy kde Robert udělal špatně J. Např. urval střechu od DAFu o podjezd. Pravdou však je, že Robert měl lépe uklizený autobus a k pořádku ostatně důsledně vedl i cestující pohrůžkou přidělení obrázku prasátka největšímu bordeláři (nikdy nemuselo být přiděleno, tak jsme se všichni báli :-)). To zřejmě bude mít souvislost s jeho vojenskou minulostí :-).

I přesto, že nebyl fyzicky přítomen, byl Robert a jeho skvostný cynismus a pedantství zdrojem zábavy. Patrně by z toho nebyl nadšen a dostali bychom nejeden černý puntík, možná i něco horšího  :-).

Magor zájezdu

Za magora bych jednoznačně vyhlásila potížistu K. Ten opravdu neměl chybu. Nejenže byl nesnesitelně otravný, do všeho rýpal a všechno kritizoval, navíc ještě terorizoval svoji ženu. Ta si nemohla nic rozhodnout sama – co si obleče, kam půjde, kdy bude jíst a  dokonce ani na fotkách nemohla stát tak, jak by chtěla, ale tak jak ji ustavil on. Byla totálně ušlápnutá a využívala každé příležitosti, kdy mohla být chvilku sama, aby si popovídala s ostatními ženskými. Doslova se na ně vrhala a přitom měla pořád oči ve střehu, kdy se objeví K., který ji vždycky okamžitě umlčel. Takže měla šanci vlastně jen na umývárně. Poté, co jsme zjistili, že vlastní drogerii v Opavě jsme se s ostatníma shodli, že bychom u něho nechtěli ani nakupovat.

Další

• Celkem jsme najeli asi 6000 km, z toho v Norsku 2997 km
• V zájezdu nebyli žádní kuřáci, docela zajímavé
• Bylo to lepší než loni – i díky tomu, že jsem měla nějakou činnost