Dánsko  a Helgoland 2009

Fotogalerie:  https://paber.rajce.idnes.cz/Dansko_2009/

Tento rok došla řada na  Dánsko – konkrétně na Jutský poloostrov , jedinou jeho pevninskou část. "Zavinil" to hlavně dánský film "Ukrutně šťastni"  https://www.csfd.cz/film/243416-ukrutne-stastn i, který jsme pár měsíců tomu nazad viděli v minikině v rámci přehlídky severských filmů a v ten moment ve mně začala klíčit myšlenka navštívit tenhle kus Evropy, kde se místy svým způsobem zastavil čas. A koneckonců je to část Skandinávie moje milované.... Sestavila jsem itinerář, který  zahrnoval i další místa z mého imaginárního seznamu  cestovatelských snů  a mohlo se vyrazit.

1.den

Cesta Polskem je od doby vybudování dálnice  už méně nepříjemná. Nejvíc času a nervů proto zabírá krátký úsek k Opoli, než se na ni napojíme. K neměnnému rituálu patří i návštěva poslední benzinky – nejen kvůli levnému benzínu, ale hlavně kvůli polské specialitě -  czerwonemu borszczyku  - je to lepší životabudič než kafe. 

Přejezd německé hranice je pravidelně signálem k puštění CD Rammsteinů na plné pecky a k zahájení německé konverzace sestávající asi z 200 slov, která známe a používáme, aniž by dávala nějaký smysl (nejčastěji používaná slova jsou jawohl, naturlich a scheisse:-) A vůbec, my v každé zemi, ve které jsme, mluvíme místním jazykem bez ohledu, zda ho umíme :-). Akorát ty skandinávské  mi zatím moc nejdou, a to tam jezdím furt ...

Přes Flensburg jsme přejeli dánskou hranici a zaznamenali okamžitě změnu – Skandinávie je prostě něčím nedefinovatelným jiná. Protože už se připozdívalo, začali jsme se ohlížet po  nějakém kempu. Neměli jsme vybráno nic konkrétního, prostě jsme jeli podle značek v mapě, chtěli jsme hlavně, aby to bylo u moře. Nakonec jsme si jeden vybrali – kousek za Haderselvem, byl přímo u Baltu. Majitel sice neuměl anglicky, ale s využitím němčiny jsme se domluvili  na jedné noci (dokonce dal slevu za to, že jsme přijeli  až večer – cena za auto, stan a 2 lidi vyšla na cca 450,- Kč).

Kemp byl čistý, upravený, měl pěkné zázemí – to jsme ještě netušili, že to tak a ještě lépe bude všude.  Postavili jsme na poloprázdné loučce stan, uklonili večeři, doplnili pitný režim a šli jsme na průzkum pobřeží. Pod rozpadajícím se křídovým útesem jsem  objevila  zajímavou zkamenělinu – vypadala jako zbytek kyčelního kloubu nějakého prehistorického zvířete – samozřejmě jsem ho chtěla vzít sebou. Rosťa ale odmítl sbírat šutry hned první den a sama jsem ho neunesla, takže jsem se musela spokojit jen s fotkou :-(....

 

Dodnes toho lituju, mohlo to být fakt něco unikátního,třeba kus dinosaura, protože pod  dánskými  křídovými útesy se nacházejí fosílie docela běžně.  Baltské pobřeží je v těchhle místech dost kamenité a porostlé řasami, takže nic moc na delší pobyt, ale na jednu noc to šlo.

2.den

Další den jsme se vydali na sever podél Baltu. Dnešním cílem byla nejvyšší dánská hora  Yding Skovhøj, která má  celých neuvěřitelných 171 m n.m. :-) Nachází se v největším dánském „pohoří“  v oblasti Silkeborg, což je lehounce zvlněná  pahorkatinka porostlá listnatými lesíky a protkána okreskami plnými vymóděných cyklistů na horských :-).... kolech. Na nejvyšší horu se prostě vyjede autem a kousíček od odpočívadla je šutr s označením.

Pořídili jsme pochopitelně nezbytnou fotodokumentaci  o dobytí  hory  a jako bonus jsme si dopřáli vedlejší druhou nejvyšší „horu“ Ejer Bavnehøj, na které je rozhledna, která dokonce nejvyšší horu převyšuje. Samozřejmě jsme se nemohli zdržet sarkastických poznámek na adresu dánských velehor:-)


 

Pokračovali jsme dál na sever směrem  ke  špičce  Jutlandu.  Při hledání vhodného kempu jsme si zajezdili  autem i na pláži – dopřáli jsme tak myšákovi opravdu nevšední zážitek:-).

Odpoledne jsme dorazili co dnešního cíle, vybrali jsme si krásný kemp Skiveren  https://www.skiveren.dk/index.asp?mode=for!forside!dk, který byl  na útesu asi 50 metrů nad písčitou pláží.  Tentokrát nebyl problém s angličtinou – milý personál  byl spíše udiven naší národností, moc  Čechů se v těchto končinách nevyskytuje. Ani ve vrcholné sezóně nebyl problém s místem, jednotlivá  kempovací  místa byla oddělena vzrostlým živým plotem, takže měl každý  soukromí.  Bylo krásně a moře bylo lákavé, šli jsme se koupat. 

 

Po večeři se začaly kupit podezřelé černé mraky, takže jsme se připravili na divokou noc. Taky že byla. Takový liják jsme pod stanem ještě nezažili. Dokonce jsme se museli evakuovat, protože nám pod stan zateklo – dali jsme totiž pod něj plachtu, což se ukázalo jako chyba, protože voda nemohla vsakovat do písečného terénu. Takže jsme ji vytáhli,  vytřeli  zateklou vodu a čekali na ráno.

 

3.den

Ráno jsme se však probudili do sluníčka, po kalužích  nebyla ani stopa – písek všechno vsáknul. Takže jsme dali sušit plachtu a protože počasí vypadalo nestabilně a některé mraky se jevily jako dešťové, rozhodli jsme se pro neplánovaný lodní výlet na ostrov Læsø v Baltském moři.

Trajekt vyplouval z nedalekého Frederikshavenu – jen jednou denně, kupodivu jsme se trefili zrovna do odjezdu. S pokladní jsem se nebyla schopna domluvit, zda je lístek one way nebo return, z lístku se to taky nedalo  poznat a z jízdního řádu už vůbec ne.  A ani ostatní lidi v řadě to nevěděli. Myslela jsem si, že Dánové jsou na tom s angličtinou lépe... Nakonec jsem prostě zaplatila, co chtěla a nechali jsme to vyvrbit se samo. Dvouhodinová plavba byla příjemná, trajekt byl skoro plný. Vylodili jsme se v přístavu a plánovali, co podnikneme. Ostatní spoluplavci mezitím navštívili půjčovny kol a rozjeli se po okolí na různých  kouscích - nejčastěji se vyskytoval typ "Ukrajina" :-). My jsme se nejdřív vydali za něčím na posilněnou – v místní hospůdce jsme si dali úžasné krevetové bagety a první dánské pivo – Tuborg – jak  jinak taky.


 

Majitel, který nás obsluhoval ,nás potěšil tím, že jsme  první  Češi, kteří ostrov navštívili – aspoň pokud on ví. Při obědě jsme prostudovali letáček o ostrově a vydali jsme se na výlet do místní rarity – skanzenu solivaru. Sůl se tady už ve středověku kupodivu nezískávala z moře, ale čerpáním z vrtů ze slanisek. Dnes slouží solivar jako turistická atrakce. Moc pěkné.

 

 

Jinak je ostrov typická dánská placka a pochopili jsme, proč si ostatní půjčovali ta kola – my jsme se docela  dost prošli. Většina domů je krásně zrestaurovaná a skoro všechny mají doškové střechy. Při zpáteční cestě nás párkrát přepadly divoké minideštíky a nakonec jsme se před poněkud  větším deštěm schovali v budově bývalého kostela, který je přebudován na solné lázně (moc dobrý nápad) – dala se tu koupit místní sůl, stáčená solanka na domácí koupele i slaná mýdla. Léčí se tu kožní choroby.

Pak nastal poněkud problémek při snaze o zakoupení zpátečního lístku – na molu byla pokladna zavřená a žádný zaměstnanec nebyl v dohledu. Ostatní spoluplavci opět nevěděli, o co nám jde. Už to vypadalo, že se ten den z ostrova nedostaneme.  Rozhodli jsme se tedy nalodit a zkusit lístek koupit přímo na trajektu. No přece, když to jde ve vlaku, tak  na trajektu to půjde taky. Už jsem si chystala proslov, jak to těm Dánům objasním :-). Ukázalo se však, že  náš lodní lístek byl „return“,  jednalo se prostě o jednodenní  letní výletní záležitost. Ještě, že jsem ho nevyhodila :-)

Po návratu do kempu jsme zjistili, že je vše suché, takže jsme zalehli a těšili se na další den.

 

4. den

Jako malá jsem měla knížku starogermánských pohádek, a nejradši jsem měla tu o pasáčkovi vepřů, kterého trápili zlí démoni přicházející ze Skagerraku a Kattegatu – ty úžasné názvy mě už v dětství okouzlily a později, když jsem je objevila na mapě, se octly na seznamu mých snů. Zvláště pak mys Grenen, kde se tyto dva průlivy, resp. Severní a Baltské moře  setkávají .  A to byl máš dnešní cíl.  Nebylo to od kempu daleko. Zaparkovali jsme u majáku ve Skagenu a vydali jsme se po pláži ke špičce mysu Grenen.  Bohužel , stejný  záměr  měla  i  spousta dalších turistů.  Kličkovali jsme mezi spoustou lidí i vyplavených medúz.Část pohodlných turistů jela plážovým vlakem připojeným za  traktor :-) - bylo to od parkoviště asi 1,5 km.

 

Na zážitek, kdy stojíme jednou nohou v Severním  moři  a druhou nohou v Baltiku jsme  si málem  museli vystát frontu.  Ale  stálo  to zato, styk obou moří je opravdu viditelný – vlny jdou proti sobě a vytvářejí pěkný hřebínek. Mají i odlišnou barvu – je to fakt působivé. Moře kolem mysu  Grenen je nebezpečné, je tu zákaz koupání.Pláž ze strany Severního moře je ale nádherná a opuštěná, k pikniku a relaxu tedy jako stvořená. Na zpáteční cestě jsme si ještě vylezli na maják ve Skagenu a kochali se úžasným výhledem.

 

 

 

Při návratu do kempu jsme nemohli vynechat minipoušť  Råbjerg mile, obrovskou písečnou dunu, která pohlcuje okolní vřesoviště.  Díky krásnému slunečnému dni s úplně modrou oblohou jsme si chvilkami připadali jako na Sahaře....

 

Večer jsme si pak opět i s autem udělali piknik na pláži a pozorovali západ slunce nad Skagerrakem s Zweigeltrebe ze Znovína, vydařeným ročníkem 2007.

5.den

Dnešní den jsme věnovali průzkumu další obří písečné duny Rubjerg Knude.  Písek tady v celé oblasti severozápadního Jutska nelítostně pohlcuje, co se mu postaví do cesty. Tentokrát na to doplatil maják, jehož vrcholek vyčuhuje z duny a už zdálky tvoří neskutečnou scenérii.

Z parkoviště jsme se vyškrábali na písečný kopec, který je tentokrát přímo na mořském  břehu a  kochali se tím, co tady vítr dokáže. Z duny čouhá jen vrchol majáku a zdá se, že co nevidět bude pohlcen celý. Dánové se snaží zpevňovat pobřežní oblasti vysazováním speciálního druhu kleče a keřů růže divoké, které snášejí slanou písčitou půdu a jejichž kořeny brání další erozi. Proti písku, který přesunuje vítr jsou ale bezmocní.

Po návratu do kempu jsem ještě projela na in-linech okolí – dokonalé....

6.den

Prozkoumali jsme celý vrcholek Jutlandu a nastal tedy čas přesunout se o kus níže podél pobřeží Severního moře k Ringkobing Fjordu. Je to cca 200 m široká a 30 km dlouhá písečná  kosa – z jedné strany Severní moře, z druhé strany fjord – takže mezi dvěma vodami.  Lehce adrenalinová záležitost, neboť nejvyšší bod je asi 30metrový maják, takže při případné tsunami není šance :-). Vybrali jsme si kemp u majáku v místě s neodolatelným názvem Nørre Lyngvig – Severní vřesoviště. Kemp je rozlehlý, má krásná stanovací místečka  schovaná mezi dunami porostlými trávou a má luxusně vybavené zázemí. 

Je kousek od městečka Hvide Sande (Bílé písky), kde je fjord spojen s mořem úzkým průlivem překlenutým mostem. Pod mostem se z mola chytají ryby – takže Rosťa šel chytit večeři. V téhle sezóně se tam vyskytuje hlavně jehlice rohozubá (Belone belone) – takový malý kříženec  úhoře a  mečouna:-). Chytili jsme několik kousků, byla výborná na polívku i na gril. S bramborami vařenými v mořské vodě byla dokonalá......Její zvláštností je, že po tepelném  zpracování  má zeleně zabarvené kosti (od  fosforu)

Celé západní pobřeží Jutska je nádherné, s desítkami kilometrů opuštěných pláží, s letními domky ukrytými mezi dunami – a hlavně!!! – nejsou tam davy otravných turistů. Jezdí tam sice hodně Němců, ale jsou rozptýlení  na velké ploše, takže pohoda. Tady se budeme určitě vracet.

 

7.den

Další den jsme se přesunovali do Německa.  Chtěla  jsem využít příležitosti, že jsme blízko ostrova Helgoland – dalšího místa na seznamu snů.  Ráno ještě Rosťa chytil pár ryb, které jsme si vzali sebou na večeři. Cesta však měla jeden háček. Těsně před německou hranicí se rozhodl výfuk, že už toho má dost a že praskne. Výsledkem byl neskutečný rachot. V Česku se pro tyhle nenadálé situace dá na benzínkách koupit  jakási manžeta. Tady jsme však neměli štěstí. I když jsem si našla ve slovníku odborný anglický název a personál anglicky uměl – stejně to nepochopili a muselo se jim to vysvětlovat rukama, nohama. Dokonce jsme byli i ve značkovém Peugeot servisu, ale nepochodili jsme. Sice by nám to opravili, ale ne hned a hlavně za těžký prachy:-(.  Nakonec jsme víceméně náhodou narazili na jakousi zastrčenou opravnu zemědělských strojů. Ošuntělý maník, který mluvil jen dánsky,  kupodivu  pochopil,  lehnul pod myšáka, stanovil diagnózu  a byl ochoten opravit. Cenu jsem usmlouvala na tolik, kolik mi zbylo v dánských korunách v hotovosti – asi 100 DK, protože kartou se tam platit nedalo a bankomat byl daleko. Sice by ochotně přijal i eura, ale ta jsem mu zatajila:-). Takže myšák si najel nad kanál a byl úspěšně ošetřen :-). A Dán měl na to, aby se večer  opil jako Dán:-).

Takže jsme mohli pokračovat dál. Odpoledne jsme přijeli do městečka Büssum, odkud vyplouvají trajekty na Helgoland. Vybrali jsme si jeden  ze  dvou  zdejších kempů, ten hezčí – to jsme  si  tedy dali…. Správce neuměl  anglicky, ale i přesto se nám rozhodl dát lekci – asi proto, že jsme jako Češi byli podezřelí…. Nejen, že  nás  striktně a  bez připuštění jakékoliv  diskuse  ve svém golfovém vozíku zavedl na místo, kde budeme stanovat. Navíc ještě dohlédnul na to, abychom auto zaparkovali mezi dvě bílé čáry nastříkané na trávníku – fakt nás donutil couvnout a zopakovat si to, abychom tam stáli úplně přesně uprostřed. I když jsme to splnili, neměl se k odjezdu a dohlížel, jestli stavíme stan přesně na místě, které nám určil. Ani jsme si pod jeho přísným dohledem netroufli dát panáka:-). Během odpoledne nás byl ještě několikrát zkontrolovat.  Usoudili jsme, že  jako dítě musel být patrně u Hitlerjugend. Ale informaci o lodích na Helgoland jsme z něho nedostali. Naštěstí v recepci byly nějaké letáky – v němčině, kde jsme  si  přečetli  co a jak.  Když nás konečně nechal bez dozoru,  upekli  jsme  si  ryby, které jsme vezli z Dánska.   

Pak  jsme   se  vydali  do přístavu zjistit, odkud  vyplouvá  loď, případně si koupit lístky. V recepci na molu už ale bylo zavřeno.  Prošli jsme si  městečko a  když jsme se vrátili večer do kempu, měli  jsme  nové sousedy –  na první pohled "enderácký"  starší manželský pár. Právě  si  stavěli  stan , nafukovali  starodávná gumotextilní lehátka a  stavěli  kempovací stolky z 60. let  – byli vůbec celí takoví retro :-). Bylo zábavné je pozorovat.  Od dalších sousedů, Holanďanů, kteří uměli anglicky, jsme se dověděli, že  den  předtím  se kempem přehnala divoká vichřice – zas jsem o něco přišla :-(. Spát jsme šli  brzo,  abychom  druhý den nezaspali.

8.den

Ráno jsme si přivstali – přece jen jsme neměli lístky a nevěděli jsme, kolik lidí se na loď vejde - tak aby se na nás dostalo. V recepci už byli nějací lidé, takže jsme se zařadili do fronty a bez problému koupili lístky – dokonce ani s platbou  kartou  nebyl  problém.  Loď  "Lady  of Büssum"  vyplula včas – jak taky jinak ve spřádaném Německu…..Byli jsme na ní asi jediní cizinci. Hlášení bylo jen v němčině – a podle reakcí spoluplavců asi bylo zábavné, mohli jsme se jen domnívat, o čem je. Ale neřešili jsme to, kdyby k něčemu zásadnímu došlo, asi bychom si toho všimli :-). A kde jsou záchranné čluny zjišťuji vždycky hned po nalodění na každém trajektu (viděla jsem dokument o Estonii....).  Dali jsme si  kafe v hrnečcích s motivem lodi, které jsem prostě musela mít. V lodním shopu je prodavali za 4 eura. Plavba trvala asi 3,5 hodiny (ostrov je vzdálen od pevniny asi 65 km). Velké lodě nesmí přistávat u mola, takže vylodění bylo zábavné – přeskákali jsme si postupně po  10 lidech do  člunů, které nás přepravily asi 50 m na pevninu.

 

Helgoland má 1 km2, žije tu asi 1600 lidí a nesmí tu jezdit auta ani kola. Kam by taky jezdila:-). Okolo roku 1890 ho Němci vyměnilii s Angličany za Zanzibar (těžko říct, kdo na tom vydělal). Je to bezcelní zóna, takže městečko tvoří samé obchody s alkoholem, cigaretami, parfémy apod.  Šli jsme se nejdřív najíst – na moři nám vytrávilo - dali jsme si v rozkošné hospůdce místní fish&chips a pivo. Pak jsme se vydali na obchůzku ostrova. Oproti  jiným  ostrovům v Severním moři není z naplavenin, je to červená  pískovcová skála. Vedlejší ostrůvek Duna však plně odpovídá svému názvu. Vznikl z písečných nánosů na návětrné (nebo že by snad závětrné?) straně Helgolandu. Je mezi nimi asi 500 m průliv. Prolezli jsme si celý ostrov, což opravdu není žádný div vzhledem k jeho velikosti. Podél stezky jsou cedule s  různými  informacemi  o ostrově – tentokrát kupodivu i v angličtině. Vyšlapali jsme až nahoru – nejvyšší místo má 61,3 m n.m.

 

Měli jsme odtud krásný výhled na nejfotografovanější přírodní zajímavost – útes Lange Anne. Pod ostrovem jsou stovky metrů podzemních chodeb z dob 2. sv.války.


Hnízdí tady rozsáhlé kolonie ptáků mnoha druhů a na vedlejší Duně žijí i tuleni. Zdejší maják je příliš "techno", žádná romantika - asi proto, že jsme v Německu..... Museli jsme si hlídat čas, aby nám neujela loď zpátky, takže jsme poslední hodinku strávili v přístavu v duty free shopech, kde jsem nakoupila asi 4 parfémy a jakýsi ten alkohol. Před naloděním jsme se setkali s téměř zapomenutou procedurou -  důkladnou celní prohlídkou – opravdu každému kontrolovali, jestli dodržel limit zakoupených  věcí  (měla jsem poněkud víc parfémů – ale dobře schovaných:-), na druhou stranu zas  žádné cigarety….).

Pak jsme zase museli absolvovat přesun čluny na loď. To už se docela hodně zatahovalo, začal se  zvedat vichr a posádka lodi z toho byla dost nervózní:-).Na zpáteční plavbě jsme měli hodně velké vlny, perfektně to houpalo a obloha byla skoro černá.Některým slabším kouskům bylo opravdu hodně zle – my, vnitrozemci jsme si to však užívali:-).

 

Po příjezdu do kempu jsme měli zase nové sousedy – tentokrát kupodivu Čechy. Měli se správcem kempu úplně stejný zážitek  jako  my:-). Nic proti německé důkladnosti, ale Dánové a vůbec Skandinávci jsou mnohem velkorysejší a příjemnější hostitelé.

 

9.den

Ráno při odjezdu jsem chtěla platit kartou – nastal problém. Musela být povolána kočka, která to uměla, a ta zase údajně nikdy neviděla takovou kartu, jakou mám (úplně normální VISA, kterou bez problémů platím v celé Evropě). Až asi napotřetí se transakce "podařila" - myslím, že spíš chtěla, abych zaplatila cash - přece jen jsme byli podezřelí Ćeši..... :-). Já jsem to však ignorovala, takže neměla na výběr.

Zpáteční cesta přes půl Evropy byla jako obvykle dlouhá a otravná – domů se fakt nikdy netěším.....

Dánsko byla skvělá volba – není to moc daleko a i ten týden dodal nějakou tu energii. Netušila jsem, že se mi bude tolik líbit někde, kde je tak placato:-).