Takže letos došlo na Irsko. Ne, že by to bylo vytoužené, ale přece jen jsem ho měla na "seznamu snů" a poté, co bylo zrušeno Skotsko a Rosťa nechtěl do Norska dvakrát za sebou a Dolomity se zdály být krátké, to bylo východisko z nouze. Když jsme byli svatosvatě ujištěni, že se opravdu pojede, se zdálo, že nám nic jiného nezbývá. Ani jsem se moc netěšila a žádná cestovní horečka se nekonala. Samozřejmě jsem si něco na internetu našla, ale nějak mě to nebralo. Ani četba irských knížek před odjezdem mi nedodala ten správný impuls.

1. den

Nicméně den D nastal a Michal nás vezl do Orlové. Projeli jsme se tím parkovištěm u Hyperky, kde se vždycky nakládá autobus, protože jsem byla zvědavá kdo pojede a spořádaně jsme čekali na určeném místě. Čtvrthodinové zpoždění bylo nakonec ukončeno telefonátem průvodkyně, která mi volala, že odjezd je od výše zmíněného parkoviště a že pro nás přijede auto a převeze nás – asi 100 m J. Přijel Robert v Oktávce – který tam byl předtím už asi 2x a po nezbytném úvodu poté, co mě poznal – nás přivezl k autobusu s vysvětlením, že vedení sice nechce, aby klienti viděli nakládání, ale že stejně všichni během zájezdu zjistí, jak to vlastně chodí, je to zbytečné. Byli jsme usazeni na svá obvyklá místa „za řidičem“ a nastala nekonečná jízda Českem, která trvala asi 12 hodin, než jsme konečně přejeli německé hranice.

Německem jsme projížděli v noci a jediným přerušením byly přestávky na čurání na benzinkách – čurání stojí 0,30 euro a na rozdíl od minulé cesty do Skotska tu zavedli automaty na mince s turnikety jak v metru. Kromě starých známých řidičů jel kuchtík zvaný Gucio podle Vilíka z Včelky Máji, který jinak dělá v Soběšovicích v hospodě – dost líná kůže, který už během cesty českem vypil osm piv. Od vaření ho spolehlivě odradilo už malé mžení a s Maruš nebo Katkou se nedal srovnat ani náhodou. Bylo nás jen 25, takže dost místa, dvousedadlo za námi jsme měli na zavazadla společně se stařečkama. Byli to manželé 80 a 78 roků, to je tedy odvaha vydat se na takový zájezd (i když dědouš vypadal docela křepce, tak na 60).

2. den

Do Belgie jsme dorazili brzo ráno a v Bruselu jsme byli okolo půl sedmé. Nejdřív jsme projeli celé centrum, protože průvodkyně nevěděla pořádně, kde co je, tak aby se zorientovala a byli jsme vypuštěni do terénu – my jsme šli sami, ostatní jako školní výlet s dozorem. Byla jsem zvědavá, jestli se ještě zorientuju, ale zjistila jsem, že se v Bruselu vyznám lépe než v Praze. Protože ještě bylo brzo, viděli jsme, jak Belgičani uklízejí – postříkají ulice vodou z hadice vojenským stylem „co je mokré, to je čisté“ – nezapřou, že mají blízko k ležérním Francouzům. Mají i podobné popelářské vozy jako v Paříži. Prošli jsme Grote Markt a přilehlé uličky, našli jsme v pohodě Manneken Pis i Janneke Pis.V Bruselu jsem také vydělala svoje první eura, nebo spíš centy v McDonaldu, kde jsme šla čurat. Chtěli za to 30 centů, nehorázné u Maca se přece nikde v civilizovaném světě neplatí. Měla jsem pětieurovku a hajzlbába mi vydala hrst drobných. Když jsem venku spočítala, zjistila jsem, že mi vydala v drobných 5 euro a 20 centů :-).

Podle plánku, který jsme si vzali v infocentru, jsme šli do administrativních čtvrtí, kde těžce pracují úředníci EU včetně našeho Špidly. Dost depresivní místo. Nakonec jsme skončili v parku, kde jsme pozorovali běžce všech barev, vah, pohlaví i stáří. Některé kousky a styly byly fakt zábavné. Špidlu jsme bohužel neviděli, asi proto, že i úředníci mají prázdniny. Letos jsem chtěla najít tu „sochu, která drží euro“. Nevěděla jsem, kde by mohla být, takže jsme šli po čuchu a u budovy evropského parlamentu, či co to bylo, jsme ji víceméně náhodou objevili. Vyfotila jsem se s ní a se svým eurem a byla jsem spokojená.

Ještě jsme chtěli jet k Atomiu, ale protože jsme mezitím potkali průvodkyni, která nám řekla, že tam stejně pojedeme všichni, jsme si ušetřili cestu. Už jsme měli naplánováno, že tam pojedeme metrem, takže jsme byli ochuzeni o tento zážitek. Atomium bylo oproti minulejšku vyčištěné a naleštěné a tím pádem mnohem úžasnější – byl to dobrý pocit pod ním stát. Minieurope jsme letos nenavštívili, škoda, chtěla jsem zase podepřít šikmou věž v Pise:-)

Pak jsme pokračovali do Bruggy, kde jsme měli první nocleh. Byla jsem zvědavá, jestli to bude stejný hostel – byl to samozřejmě on. Spali jsme s „mlaďochama“ Patrikem, Petrou, Janou a Jirkou. Co do dneška nechápu bylo to, proč jsme neměli ten den večeři, protože podmínky tam byly dobré a časově to bylo v pohodě, protože jsme tam dorazili asi v pět odpoledne. Po ubytování jsme vyrazili do města. Tentokrát jsme si to užili mnohem víc, protože bylo víc času. Je to fakt krásné město, to jsme předloni s holkama ani netušily.

Nakonec jsme došli na náměstí, které vypadalo trochu jako zmenšenina Grote Markt a u stánku jsme si dali hranolky přímo v jejich vlasti (Belgičani je vymysleli) s omáčkou Samuraj, o které prodavač prohlásil, že je jako Viagra. No nevím, nedalo se to vyzkoušet, když jsme spali v šesti :-).

3. den

V hostelu jsme dostali snídani, naše první jídlo na cestě. Byla to klasika – 2 tousty, marmeláda, máslo, sýr a salám. Po snídani jsme se vydali směrem do Calais na trajekt. Letos jsem si konečně natočila ty duny kolem Dunkerque a dokonce i nějaký ten bunkr. V Calais jsme byli brzo (Robert jezdí všude včas), takže jsme trochu prošmejdili přístav. Pobavila nás cedule viz foto, bohužel se žádná ze znázorněných humorných scének neodehrála:-)

Jeli jsme zase trajektem P and O (je nejlevnější). Těšila jsem se na La Manche skoro víc, než na celé Irsko. Pohled na křídové útesy na obzoru se mi nikdy neomrzí a přibližující se Anglie mi spolehlivě zvedá adrenalin. Po vylodění v Doveru jsme suverénně najeli do protisměru (vždycky obdivuju, jak Robertovi naprosto nedělá problém přeorientovat se na jízdu v protisměru) a vydali se na západ. K vidění toho moc nebylo, protože tahle část Anglie podél dálnice je celkem rovinatá, takže hlavně pastviny. Akorát jsme zahlédli Windsor. Cestu zpestřoval Gucio, který dělal ksichty na anglická děcka v autech, která nás předjížděla a některé tím fakt docela děsil - ba i někteří rodiče vypadali vystašeně:-)

Zajímavé to začalo být až u Bristolu, když jsme přejížděli úžasný 4,5 km dlouhý most přes ústí řeky Severn, která tvoří hranici mezi Anglií a Walesem. Pod mostem bylo vidět zajímavé mělčiny, ale zábradlí je tak blbě udělané, že to nešlo pořádně natočit. Asi aby se řidiči věnovali řízení a nepadali z mostu, když budou sledovat krajinu:-).

Po příjezdu do Cardiffu jsme se zase odtrhli od kolektivu a šli jsme si po svých. Infocentrum bylo zavřené, takže jsme si prošli město. Tento večer tam měla v hale Millenium svůj první evropský koncert Madonna, takže všude byly davy lidí posilňujících se před koncertem.Našli jsme ulici, kde byly samé fastfoody – byla přecpaná lidma, kteří měli v ruce nějaké jídlo. Taky jsme se přidali a koupili si za 4,5 libry fish and chips v plastikové krabičce a šli jsme si je sníst v klidu na jakési schody. Totálně jsme se přežrali, protože ta porce byla obrovská. Dokonce i mi by stačila poloviční, možná třetinová. Pak jsme šli trávit do místního parku, protože hrad, který jsme chtěli navštívit zrovna zavírali. Začalo se docela slibně zatahovat a Milenium stadion, ve kterém měl být koncert, vypadal dramaticky. My jsme se ale vydali směrem na západ do Pembroke, odkud nám v půl druhé v noci odplouval trajekt do Irska. Přijeli jsme zase brzo, takže jsme se šli natáhnout a pokusit usnout do odbavovací haly. Ještě předtím jsme však byli odbaveni celníkem, který laškoval s Robertem (asi se mu líbil :-)). Ale usnout se moc nedalo, protože tam řvala televize a furt někdo chodil. Ale aspoň jsme se natáhli. A já jsem si nasbírala dost velkou várku prospektů, protože to tu bylo skvěle zásobeno. Takže uprostřed noci jsme se nalodili a šli jsme si urvat jakási místa na dospání, protože plavba tentokrát byla delší, asi 4,5 hodiny (někdy trvá i déle, když jsou velké vlny). Protože však do Irska z Pembroku tolik turistů nejezdí, tak to nebyl problém. Trajekt byl velký a protože už máme jakési zkušenosti, kde se dá zalehnout, tak jsme šli najisto a našli jsme si pohodlné pohovky a podřimovali až do rána.

4. den

Před přistáním jsme šli na palubu vyhlížet Irsko – už bylo vidět a fakt bylo zelené už zdálky. My jsme museli vykonat ještě jeden rituál, a sice obětovat Poseidonovi prázdnou flašku od Becherovky (no nebyla úplně prázdná - malý lok jsme mu tam nechali). Kdykoliv jsme ji chtěli hodit, vždycky se někdo poblíž objevil a tak to chvilku trvalo, než se povedlo. Po přistání ve Wexfordu jsme se vydali na severozápad. Naše první zastávka byla v Kilkenny, kde jsme měli rozchod než bude připravena snídaně. Bylo to fakt pěkné městečko, je to prý jedno z nejhezčích v Irsku. Vylezli jsme si ke katedrále, prošli uličky i shopy a taky okolí hradu. Snídali jsme na parkovišti na zídce – byly párky a přesto, že to bylo první juhászovské jídlo, už byl plesnivý chleba. A jako obvykle to vadilo jen málokomu (někdy opravdu žasnu, co jsou ti lidi schopni sežrat). Takže my jsme snídali párky s vánočkou – nebylo to špatná kombinace :-).

Z Kilkenny jsme se vraceli na jih do Jerpoint Abbey – zřícenin opatství z 12. století, kde se mniši údajně živili pivem, které jedli lžící – to musel být drak. Poprvé a nikoliv naposled jsme zaplatili dost nehorázné vstupné za nic moc extra (myslím, že to bylo 2,60 euro).

Pak jsme měli jet do Cashel, kde nás čekala další zřícenina Rock of Cashel což bylo zase směrem na severozápad, ale museli jsme nejdřív z Thomastownu do Waterfordu a pak na severozápad do Cashel. Ale řídil „živá GPSka“ Lumír a ten to rozjel podél pobřeží směrem na Cork, kde jsme měli mít nocleh. Kupodivu Robert, který ho vždycky hlídá, si usnul a nebýt toho, že jsme sledovali cestu a Rosťa si všimnul, že to jezero či co to je není na mapě jsme zjistili, že jedeme špatně. Poměrně dost jsme si zajeli, byli jsme už skoro v Corku. Museli jsme se vracet po úzkých okreskách – ale zas jsme viděli kus docela pěkné krajiny. Návrh, abychom v Corku vyložili kuchyň a pak pokračovali a vrátili se k hotové večeři z nepochopitelného důvodu neprošel – takže jsme přijeli k Rocku a kuchtík měl na parkovišti chystat večeři. My jsme se v krátké přeháňce vydali k hradu – to už jsme rezignovali na služby průvodkyně. Až letos jsem si uvědomila, jak hrozné a nepřipravené průvodce ten Juhász posílá na poznávací expedice, a dodatečně musím aspoň částečně ocenit Jandoru, který je sice zmatkář, ale znalosti opravdu má, i když je podává dost zmateně. Tohle letošní lehce tupé stvoření - L.O. je sice profesionální průvodkyně, ale to, co jsme se od ní dozvěděli, bylo v podstatě jen pár zmatených vět, které několikrát opakovala dokola. Jediné, co mi utkvělo v hlavě byly „ovce s černým obličejem“. V podstatě sloužila jen k tomu, aby ukázala všem kde jsou toalety, a i to bylo celkem zbytečné, protože byly vidět i bez toho. O historickém ani současném Irsku neměla ani páru a ani nevěděla, kdo je Scarlett O´Hara.

Došli jsme tedy o Rock of Cashelu a po zaplacení vstupného asi 4,5 euro jsme si ho prošli. V průběhu prohlídky nás přeháňka párkrát zahnala dovnitř budov. Po prohlídce začalo pršet docela dost, takže jsme měli možnost vyzkoušet nepromokavost našich nových bund – fungují. V dešti jsme došli k autobusu, kde jsme zjistili, že večeře pochopitelně z důvodu deště nebude, dostali jsme čaj s rumem a jelo se do Corku (už zas). Tentokrát už bez bloudění. Ale o to větší zmatek nastal při hledání hostelu – byl v úzké uličce, kde s bídou projelo osobní auto, takže poté, co jsme dvakrát objeli blok musel Robert zastavit a šlo se zjišťovat kudy kam. Mezitím dvakrát přišel k autobusu týpek z vedlejšího baráku a důrazně protestoval proti tomu, abychom tam stáli. Nakonec bylo vyhráno, ale museli jsme si vytahat věci dost daleko, protože autobus tam fakt nevlezl. Nechápu, proč při objednávání ubytování cestovka nezjišťuje možnosti vjezdu a parkování pro autobus, protože to nebylo poprvé ani naposled, co vznikly komplikace. Nicméně jsme byli ubytováni – spali jsme tentokrát s Janinou a Edou, kteří seděli v autobuse přes uličku a se kterýma jsme se zkamarádili. Před večeří jsme šli na pivo – na Guiness samozřejmě. Shledání s oblíbenou smetánkou v její domovině bylo opravdu dojemné:-). Na večeři jsme dostali bramboračku a guláš.

5.den

Snídaně byla opět hostelová. Objevili jsme zajímavé opékače topinek – toust se tam strčí, projede "chodbičkou" a vyjede opečený. Po snídani jsme se vydali na západ, na programu byl poloostrov Iveragh s vyhlídkovým okruhem Ring of Kerry. Zase jsme trochu pobloudili, ale ve srovnání s předchozím dnem jen malinko. Začali jsme návštěvou skanzenu Kerry Bog Village. V ceně vstupenky byla sleva 50 centů na irskou kávu ve vedlejší restauraci Red Fox. Prohlídli jsme si tedy skanzen, což byla v podstatě ukázka původního venkovského bydlení a taky jsem poprvé viděla hořet a vonět rašelinu, které tady byly hromady (samozřejmě jsem si kousek musela vzít) a která se pořád ještě těží a používá k topení. Byl tu taky gift shop se suvenýry - moc pěkné, podobně jako ve Skotsku nebo Norsku to nejsou vyložené kýče, ale pěkné věcičky. Líbily se nám sklenice na irskou kávu s receptem, ale byly odporně drahé – 1 ks za 12 euro:-(. Mimochodem, tu rašelinu, kterou jsem si ukradla - kousek asi 5x5 cm, tady prodávali za 2 eura....

Po prohlídce jsme šli do Red Foxe na pravou irskou kávu – na rozdíl od té naší se dělá tak, že na whisku se naleje hotová oslazená káva a navrch opravdová neušlehaná, ale strašně hustá smetana, žádná šlehačka ze spreje. Byla doooobrá a stála po uplatněné slevě 4,5 euro. Krajina kolem už byla docela jiná, na obzoru vysoké hory nejvyššího pohoří McGillicuddy´s Reeks, ve kterém se nachází i nejvyšší hora Irska Carrrantuohill, která má 1040 m.n m. Vypadalo to trochu jako skotské hory, protože i tady jsou kopce bez stromů a zelené až nahoru.

179 km dlouhým Ring of Kerry jsme projížděli celý den a zastavovali jsme na úžasných vyhlídkách. Jenomže to všechno bylo jako u japonských turistů – přestávka na focení a zase jedeme. Navštívili jsme úžasná městečka Cahirciveen, Sneem a hlavně Waterville, kde jsme se konečně dostali k Atlantiku, byla tu krásná oblázková pláž a perfektní vlny, které se mi povedlo „umělecky“ nafilmovat. Ve Watervillu se líbilo i Charlesu Chaplinovi, má tu sochu.

Dnešní nocleh byl v turistickém centru oblasti Killarney v hostelu Neptun, kde jsme strávili dvě noci. Opět se nedalo zaparkovat před ním, takže Lumír musel zastavit dopravu a udělat místo na zaparkování a po vyložení pak autobus musel odjet na parkoviště. Robert nám potom říkal, že nějaké české moreny, které tu žijí, po něm loudily tatranky. Prý se jim po nich stýská. Na pokoji jsme byli opět s „mlaďochy“, takže šest. Bylo fajn, že nás dali s nimi, protože při představě, že spíme se stařečky, kteří zalehávali hned po večeři a vstávali se slepicemi, to bych asi nerozchodila. Zase jsme se vydali na pivko před večeří. Killarney je krásné městečko a hospod tu bylo opravdu husto. Rozhodli jsme se pro něco stylového a aby tam zároveň točili náš oblíbený Guiness, nakonec jsme našli. Pak jsme se vrátili na večeři a po ní jsme se vydali zase na pivo tentokrát i s Janinou a Edou. Zavedli jsme je do „té naší“. Protože Eda kouří, mohl si vyzkoušet, jak to v tom nekuřáckém Irsku vlastně chodí. Před hospodou jsou hloučky lidí nad kbelíkem nebo jinou nádobou na nedopalky. V případě ženských to často vypadá zajímavě. Ale očividně to nikomu nevadí. Pak jsme se vydali najít nějakou živou muziku, protože v naší hospodě zrovna nehráli (to byla skoro výjimka). Nakonec jsme našli, ale protože v 11 hodin byl večerní klid, tak už skoro všude končili

6. den

Dnešní den byl na programu další poloostrov Dingle. Tentokrát s námi jel jenom Robert a měli jsme slíbenou trasu, která sice není vhodná pro autobusy, ale že to zkusíme. První zastávku jsme měli v rybářském městečku Dingle, které jsme si celé prolezli. Bylo krásně, svítilo sluníčko a zdálo se, že to tak vydrží celý den – vydrželo :-). Dingle je známý kromě toho, že je to nejvýznamnější rybářský přístav v Irsku také tím, že ve zdejší zátoce už přes 15 let žije přátelský delfín Fungi, který má rád lidi a sám je vyhledává. Jezdí se k němu na výlety na lodi. To jsme ale neabsolvovali.

Pak jsme pokračovali dál a na jedné pláži jsme měli čas na koupání, který jsme si museli vynutit, protože nám nám průvodkyně chtěla dát zas jen chvilku. Zpočátku to vypadalo, že do moře nevlezeme, protože sice bylo krásně, ale hrozně foukalo. Ale 80letý profesor tam úplně v pohodě vlezl a pár dalších lidí taky. My jsme si našli krásnou závětrnou dunu, na které jsme si chtěli udělat piknik. V tom závětří a při pohledu na Atlantik jsme si řekli, že to přece zvládneme, že nejsme zbabělci a bleskurychle jsme se převlíkli do plavek a ještě rychleji jsme skočili do vody, která měla asi tak 14 stupňů. To muselo být fakt rychlé. Ale když člověk plaval a hýbal se, tak to nebylo takové hrozné. Vzájemně jsme se nafilmovali, abychom tomu sami uvěřili. Voda byla krásně čistá a dno písčité. Sice jsem se dodatečně otřepávala, když mi Janina řekla, že viděli ve vodě medúzu. My jsme viděli taky jednu, ale mrtvou na břehu. Po koupání jsme si udělali nádherný piknik na naší duně. Po návratu jsme si pořádně vytřepali písek, abychom nedostali černý puntík, ale Robert nás opět překvapil. Nafasovali jsme kartáč a museli jsme se dočistit – on opravdu nemá chybu,vojenskou minulost fakt nezapře:-).

Pokračovali jsme v objížďce poloostrova, kolem krásných útesů a pláží opět stylem Japonců, takže u nádherné pláže, kde se natáčela Ryanova dcera jsme měli 20 minut – to nešlo ani slézt dolů. To už remcalo víc lidí, ale dle průvodkyně, která vzhledem ke svým barokním proporcím zřejmě neušla nikdy víc než pár kroků, bychom to nezvládli. Prostě to letos vypadalo tak, že chtěla mít čím jak nejdřív „odpracováno“ a volno. Přitom to byl nejkrásnější kus Irska a navíc bylo skvělé počasí, které se tu málokdy vydaří, protože tu díky Golfskému proudu skoro denně prší. Aspoň, že ten Robert projel i cesty, které nejsou určeny pro autobus, normálně se na ně najímá mikrobus a taky jsme je nemuseli vůbec vidět. Párkrát jsme donutili couvat osobáky a stali se tak svědky docela komických situací a taky jednomu chlapovi Robert málem ujel nohy, které měl natažené do cesty, včas je ale stáhnul. Navštívili jsme taky významnou památku Gallarus Oratory, svatyni zbudovanou v 8. století z nasucho kladených kamenů, při pohledu z vnějšku připomínající převrácený člun. Ani po 1200 letech dovnitř nezatéká. A zase všude kolem „skotské hory“ a spousta políček ohrazených kamennými zídkami. A odstínů zeleně, kterých tu má být okolo 40 bylo určitě ještě víc. Kolem uzoučkých cest byly živé ploty z právě kvetoucích červených fuchsií a všude plno yucca palem. Chvilkami to nevypadalo jako v Irsku, ale někde na jihu. A spousta dalších květin a rostlin, které správně patří do středomoří, ale díky Golfskému proudu rostou a bují i tady. A taky jsem poprvé viděla těžbu (no spíš rytí) rašeliny na topení.

Pořádkumilovný Robert využíval každou vhodnou zastávku k očiště svého milovaného autobusu - bohužel, jak už jsem psala jinde, objednávky na vánoční úklid přijímá až na r. 2013:-)

A v téhle přírodě byla sem tam městečka, kde každý domek měl jinou barvu – všechny pestré, fialové, modré růžové atd. To, co u nás vypadá jako Disneyland, tady do té zelené krajiny úžasně zapadá. Irové si tím chtějí zpříjemnit jinak většinou pochmurné mlhavé prostředí. A mezitím každou chvíli nějaká kamenná zřícenina, keltské kříže, polozbořená opatství, kamenné zídky a spousta ovcí s černými hlavami a krav, které vypadaly velmi chutně. Na některých místech se tu čas opravdu zastavil. Někde je ale zase vidět, že je Irsko opravdu Keltský tygr – fabričky na počítače a věci kolem nich, satelitní městečka s luxusními domky, všude se něco staví a hospodářský růst je viditelný na první pohled. A cedule s informacemi o tom, že to financuje EU – povinná publicita mě pronásledovala i tady.... Západní poloostrovy byly asi to nejkrásnější, co jsme viděli a to, že nám vyšlo počasí bylo taky malý zázrak, protože tu prší skoro stejně jako v Bergenu. Při návratu do Killarney jsme ještě velmi krátce navštívili Ross Castle – další zříceninu. Robert, který se ten den špatně vyspal, měl ten den asi velkou chuť někomu ublížit, protože najednou zničehonic vyjel do protisměru, kde se procházel jakýsi pták. S jásotem jsme očekávali masakr, ale pták samozřejmě uletěl. Své jednání zdůvodnil tím, že chtěl dát ptákovi za vyučenou, aby ho vyplašil a ten už nikdy neseděl na cestě, kde mu hrozí nebezpečí :-) Dnešní večer jsme strávili opět v hospodě, tentokrát s živou irskou muzikou. K večeři byl vývar a vepřový plátek s bramborami.

7. den

Po snídani jsme vyrazili na sever. Jako první jsme navštívili městečko Adare, kde je hlavní atrakcí ulička s původními irskými domky (nebo spíš jejich umně vytvořenými replikami) s doškovými střechami. Jsou krásné a dnes slouží jako luxusní obchůdky a restaurace. Protože jsme přijeli brzo po osmé hodině, bylo ještě všechno zavřeno. V infocentru jsem neodolala a koupila si keltský křížek na krk ze stříbra.

Pokračovali jsme dál na sever do Limericku. Tam měli domluvenou návštěvu kamarádky Petra s Patrickem a my jsme nuceně museli absolvovat dvě hodiny prohlídku města, mimochodem dost škaredého s mimořádně hnusným hradem, ke kterému jsou přistavěné nějaké hangáry. A samozřejmě zase jednu katedrálu s nehorázným vstupným, takže jsme tam nikdo nešli. A pokud jde o mně, já už žádnou katedrálu nikdy vidět nemusím, jsou všechny stejné.

Další zastávkou byl hrad Bunratty Castle s přilehlou replikou vesnice velmi podobné Kerry Bog, Tuto návštěvu jsme taky oželeli a udělali jsme si skvostný piknik v parčíku, který byl pro tento účel přímo zřízený. V hradním gift shopu jsme nakoupili historickou mapu Irska za 14 euro a dva kalendáře po 7 euro.

Dál jsme pokračovali na sever okolo Galway na Moherské útesy. Cestou jsme kromě spousty pastvin a taky golfových hřišť zahlédli i šukající osly:-). Mohery - ty jsem považovala za zlatý hřeb zájezdu, ale poté, co jsme přijeli k parkovišti a uviděla jsem ty davy lidí a spoustu betonu kolem, tak mě přešla chuť. Podle všech fotek to vypadalo na opuštěné místo, ale skutečnost byla úplně jiná. Vypadalo to, že všichni turisté v Irsku se sešli právě tady. Dost dlouho trvalo, než jsme se vymotali z davu a prošli se opravdu po okrajích útesů. No žádný zázrak to nebyl, pro mě to bylo docela zklamání, protože je to totálně komerční záležitost s mraky lidí a kolem se staví cosi strašného betonového. Přitom to tam vypadá stejně jak ve Skotsku na severu u John O´Groats – tam je to ale absolutní idylka. Zase jsme neměli dost času, abychom si to prošli celé – útesy mají asi osm kilometrů.

Vraceli jsme se stejnou cestou do Ennis, kde byl dnešní nocleh v Abbey Tourist Hostelu. Chlapi pomohli vyložit kuchyň a během čekání na ubytování jsem zjistila informace, které se později ukázaly důležité. Ubytováni jsme byli zase s mlaďochy na sedmilůžkovém pokoji. Sedmá, tedy neobsazená postel byla Patrikem okamžitě přejmenována na „gauč-semenáč“. Tentokrát jsme měli vlastní záchod s umyvadlem, ale taky s rozkošnou plísní na stropě. Před večeří jsme šli na poznávací vycházku k fontáně, ve které jsme při příjezdu viděli strašnou pěnu, jak by tam někdo vylil jar a to se muselo prozkoumat zblízka.

Poblíž taky rostl v jedné zahrádce kopr, který byl vysoký asi 2,5 metrů. Po večeři (fazolová polévka, kuřecí plátek, těstoviny) jsme šli s Janinou a Edou na pivo do nejstarší hospody ve městě z roku 1658. Když jsme se vraceli okolo jedenácti z hospody, na dvorku hostelu jsme potkali bezradného Roberta, který se nás ptal, jestli náhodou nevíme, ve kterém pokoji bydlí. Do té doby totiž uklízel autobus a telefonoval bráchovi do Ameriky a mezitím Lumír šel spát a on ho nechtěl mobilem budit. Takže jsem využila příležitosti poučit „pana dokonalého“ a poradila jsem mu to, co jsem si přečetla při čekání na recepci, kde bylo třeba zvonit na recepční a zjistit co a jak. Po delším zkoumání, protože to neměla poznačeno a musela použít vylučovací metodu, to zjistila a pak už zbylo jen Roberta odvést na místo, protože hostel byl postavený takovým zvláštním stylem, že to bylo bludiště a on nevypadal, že to zvládne sám. Ta jeho naprostá bezradnost byla tak dokonalá a překvapivá, ve srovnání s jeho běžnou suverenitou, že jsme se z toho mohli počůrat. A tahle osoba se ještě odpoledne posmívala mému údajnému zlidštění a vybočení z dokonalosti, když jsem se musela vracet do autobusu pro zapomenutý foťák a ještě mě chtěl přivřet dveřmi autobusu. Eda a Janina s ním byli v Norsku, takže ho měli taky přečteného a do konce zájezdu jsme se tím bavili. A to jsme si ještě včas nevzpomněli, že jsme mu mohli nabídnout na přespání náš gauč semenáč :-).

8. den

Dne s nás čekala planina Burren a její hlavní atrakce dolmen Poulnabrone. Byla jsem na něho natěšená z fotek na internetu. Nikde ale nebylo napsáno, že měří jen 180 cm, na fotkách to vypadalo jako několikametrový kolos. Však taky Robert dopředu vtipkoval, že budeme opravdu ohromeni – to jsme teda byli. Dolmen pochází z let 1500-2000 před Kristem. Vrchní kámen váží 1,5 tuny. Dolmeny jsou megalitické památky přežívající v krajině po tisíce let především díky své mohutnosti a neuvěřitelné hmotnosti obřích kamenů, ze kterých jsou postaveny. Dolmen, který jsme navštívili, patří k tzv. portálovým dolmenům. To znamená že sloužil jako portál, čili vchod a to do hrobky. Konkrétně zde pod Poulnabrone při vykopávkách nalezli ostatky 16 lidí. Jenže v době, kdy se tu pohřbívalo, byla celá kamenná konstrukce zasypaná zeminou. Připomínala tedy kopeček, do nějž se vstupovalo chodbou tvořenou plochými kameny. Tím je jasné, proč všechny portálové dolmeny připomínají stůl. Nebýt té vodorovné desky nahoře, tak se jim ta hrobka přece zasype. Ale i tak to bylo super, i ten zvláštní vápencový terén okolo s dírami dobrými na zlomení nohou, ze kterých vyrůstají neobvyklé skalničky. Jinak planina je úchvatná, působí děsivě i za slunce, natož pak v šeru nebo pod mrakem (jen kdyby tam nebyli ti lidi). Prý v ní jsou ještě neprozkoumané jeskyně a taky nějaké ty lezecké stěny.

Pak jsme pokračovali dost nudnou krajinou na východ. V městečku Kilbeggan jsme navštívili distilerku Locke´s s odborným výkladem, no nuda. Na závěr probíhala tradiční soutěž, které se zúčastnili Gucio a starý profesor a měli uhodnout tři druhy whisky. Oba uhodli a vyhráli malou flaštičku Locke´s. I my jsme na závěr dostali ochutnat. Bylo to otravné tím spíš, že distilerka není funkční, takže jsme viděli vlastně jen muzeum :-(.

Dalším cílem dnešního dne byl klášterní komplex Clonmacnoise na břehu řeky Shannon, asi 20 km jižně od města Athlone. Založil jej sv. Ciarán v r. 548 a přinejmenším tisíc let patřil k nejvýznamnějším duchovním centrům země. Jsou zde pohřbeni mnozí z nejvyšších irských králů.
Clonmacnoise byl mnohokrát vyloupen, stavby popleněny, ale duch místa zůstal. Nejtěžší poškození přišlo v r. 1552, kdy anglická vojska klášter kompletně vyrabovala. Vojáci odnesli, co se odnést dalo a poničili vše, na co jejich síly stačily. Nachází se tu největší zachovalý keltský kříž – je schovaný uvnitř v muzeu, aby vydržel. Kolem ruin kláštera je krásný kamenný hřbitov. Naše skvělá průvodkyně opět informovala asi dvěma větami a tak lidi využili toho, že tam zrovna byla nějaká další česká výprava, která měla průvodkyni naopak velmi zběhlou a vyslechli si její podrobný výklad.

Tento den jsme si také vyrobili největší zážitek zájezdu. Nocleh jsme měli změněný oproti plánu místo v Kellsu v Newgrange. Tam se nachází absolutní jednička pokud jde o památky Irska – asi 5000 let stará megalitická hrobka, kde o zimním slunovratu dopadá paprsek přesně na jeden kámen a nikdo neví proč. Takové záhady mě vždycky lákaly. Návštěvy jsou jen pro omezený počet návštěvníků a na den zimního slunovratu jsou pořadníky několik let dopředu. Návštěva nebyla v plánu zájezdu, ale když jsme jeli na nocleh a uviděla jsem ji na obzoru – je to docela velký pahorek na kopci, a když jsme dorazili do hostelu Newgrange Lodge, věděla jsem, že plán na tento večer je jasný. Po ubytování jsme s Rosťou a Janinou a několika nadšenými mlaďochy vyrazili. Bylo to složité, protože návštěvnické centrum, přes které se musí projít už bylo zavřené a jiná cesta údajně nevedla a bylo třeba dostat se na most přes řeku. Po marném hledání cesty jsme objevili cestu pro personál (se zákazem vstupu pochopitelně). Šli jsme dost dlouho mezi farmami a pastvinami, kdy jsme se míjeli i s kravami hnanými z pastvy jsme došli k ceduli, na které bylo napsáno Newgrange Farm a pod tím informace, že tato cesta nevede k hrobce. Zdálo se nám to divné, protože už musela být blízko. Naštěstí přijíždělo auto a poté, co jsem ho stopla a ptala se na cestu nám řidič řekl, ať tam klidně jdeme, že je to nejrychlejší. Tak jsme po několika kilometrech konečně došli k cíli – ale jen zdánlivě. Mlaďoši zatím odpadli, takže jsme se my tři octli před dvoumetrovým pichlavým živým plotem z trnek, který byl ještě jištěný normálním pletivem a který celý megalit obklopoval. To nás teda hrozně naštvalo, protože jsme si chtěli „šáhnout“ a načerpat energii. My s Janinou jsme si vylezly na vedlejší pahorek a čerpaly energii tam a Rosťa šel na průzkum. Objevil slabé místo, kde se po rozmotání pletiva a ulámání několika větví dalo proplazit do areálu. Takže bylo vyhráno – „šáhli“ jsme si a stejnou cestou jsme se plazili zpět a do toho jsme viděli blížící se auto, které vypadalo jako policejní (Garda) . Rosťa rychle zahlazoval stopy a já jsem si už připravovala různé omluvné anglické fráze a historky, kterými přesvědčím o našich ušlechtilých úmyslech. Naštěstí nejeli pro nás. Při návratu jsme museli překonat další drátěnou ohradu pro dobytek, protože jsme si krátili cestu přes pastviny. Nakonec jsme se zpocení ale šťastní dostali zpět do hostelu. Přišli jsme pozdě na večeři, naštěstí nám nechali – byla houbová polévka, čína a rýže. Po večeři jsme mlaďochům promítli na kameře, o co přišli. Průvodkyně se opět nezmínila , kde se vlastně nacházíme. I když hrobka je starší než egyptské pyramidy a patří myslím mezi památky UNESCO. Dověděli jsme se, že někteří chtěli změnu programu a Newgrange navštívit místo Tary, kterou jsme měli mít zítra, ale nebylo jim to umožněno.

Ještě k dnešnímu ubytování – Newgrange Lodge je nový luxusní hostel, to jsme opravdu nečekali. Bylo nás sice na pokoji osm, ale měli jsme svoji sprchu i WC a pokoj měl i terasu. Společné prostory byly fakt luxusní, včetně plazmové TV, krbu a spousty dalších vymožeností.

9. den

Po hostelové snídani jsme vyrazili. Lidi si domluvili, že alespoň zastavíme na cestě v místě, kde bylo na Newgrange z dálky vidět, aby si mohli udělat fotky. Hned po vyjetí kuchtík zjistil, že zapomněl v lednici maso, takže lidi byli vyloženi a autobus se musel vrátit. Pak už jsme pokračovali k Hill of Tara, na to jsem se fakt těšila, už kvůli Scarlett. Krajina hrabství Meath není nic moc, sama rovina a pastviny a pole, ale nachází se tu nejvýznamnější irské památky, kromě Tary a Newgrange ještě další megalitické hrobky Dowth a Knowth. Všechny vznikly v době ještě daleko před Kelty a nikdo neví, kdo je v nich vlastně pohřbený. Taru jsme si prošli dost důkladně, ono je to vlastně normální louka s kopečkem. Teprve z leteckého snímku jsou vidět zajímavé kruhy a tvary. Na kopečku je pověstný sloupek zajímavého tvaru, ze kterého staří irští králové, kteří na tomto místě byli jmenování, čerpali energii. Tož jsme si zase trochu načerpali. Kolem se naprosto volně a bez jakékoliv úcty k posvátnému místu pasou ovce a tím pádem je tu spousta jejich shitu. Je vidět, že Robert tu asi nikdy nebyl, protože by nás jinak určitě nezapomněl upozornit, ať mu ho nenanosíme do autobusu. Vůbec se divím, že ti řidiči nikam nechodí a furt jenom čekají v autobuse, že je to baví. V gift shopu jsem konečně objevila stříbrné náušničky ve tvaru keltských křížů, které jsem sháněla celou dobu a které navíc byly ve výhodné slevě 19,95 eurošů.

Pak jsme pokračovali na jih do Wicklow Mountains. První zastávka byla u Powerscourt Waterfall, nejvyššího vodopádu v Irsku, který měří asi 120 m. Platí se tam vstupné !!!! 3 eura. Takových vodopádů jsme v Norsku viděli naprosto volně na každém kopci několik. Vodopád je v chráněném údolí a mnohem zajímavější než on byly pro mě obrovské sekvoje (asi první a poslední, které uvidím) a můj oblíbený blahočet, kterému se tady říká monkey puzzle. Z něho jsme si taky s Janinou ulouply revík, ale asi se nám to neujme. Vůbec jich tady mají spoustu i kolem baráků, ve všech stádiích růstu – vždycky ale vypadá strašidelně. Pod vodopádem byla spousta aut a lidí, kteří si tady dělali piknik. Irové vůbec jezdí se svými auty kdekoliv, klidně zajeli až na úžasné pláže na Dingle.

Při odjezdu od vodopádu jsme zažili komickou příhodku na uzoučké cestě, kde v protisměru jelo auto, které řídila paní, která neuměla couvat. Po delší debatě, ve které padlo i velmi neslušné slovo (řekl ho Robík Lumírovi - viz motto), musela stejně zacouvat, v té hrůze se to fakt rychle naučila. Robert to komentoval na mikrofon svým typickým způsobem humoru a vysvětlil nám taky, že tudy už víckrát nepojede. Vybral cestu, která zase nebyla vhodná pro autobus, díky tomu jsme ještě několikrát způsobili dopravní potíže - ale viděli jsme zas úchvatnou krajinu, o kterou bychom jinak přišli:-)

Projížděli jsme Wicklouw Mountains do dnešního cíle – údolí Glendalough. Hory kolem byly porostlé vřesem, který začínal kvést, takže byly do fialova a krajina vypadala zase jako ve Skotsku (ale tak nějak mírumilovněji).

Při příjezdu do Glendalough jsme opět donutili couvat další auto, které tentokrát řídil jakýsi Arab, kterému to taky nešlo, takže další komická vložka. Pak ještě Lumír, který měl tendenci každého navigovat, radil Robertovi, jak má odbočit a konečně jsme byli na místě.

Po ubytování (zase naše tradiční šestka) jsme se vydali před večeří s Janinou a Edou na procházku do údolí, kde je jedna z nejznámějších památek Irska, klášter, kde pobýval po Patrickovi další nejznámější irský svatý – Kevin. Zbytky kláštera jsou obklopeny tradičně kamenným hřbitovem. Prošli jsme se kolem obou jezer Upper Lake a Lower Lake a přitom jsme narazili i na pár Čechů a Slováků. Na večeři jsme přišli už skoro tradičně pozdě a málem na nás nezůstalo – byla polévka z fazolových lusků, kaše a maso a salát. Po večeři jsme šli ven sednout s fernetem a pak už jen připravit se na poslední den.

10. den

Hned zrána jsme si vychutnali řidičské umění Roberta při couvání mezi sloupky, vytočil kola skoro do protisměru. Ahááá - tak proto projížděl zatáčky na Cestě trollů na jedenkrát :-).

Celý dnešní den jsme měli na Dublin. Po snídani jsme se tedy vydali zpět na sever a po asi 50 kilometrech jsme tam dorazili. Zaparkovali jsme na nábřeží Liffey a tam se měli sejít na poslední večeři před naloděním na trajekt. Začalo pršet a celý den střídavě mžilo anebo bylo aspoň zataženo. Takže to bylo dost depresivní. Vyšli jsme si opět sami a protože jsem v hostelu v Glendalough sebrala poslední plán Dublinu nebyl problém se zorientovat. Pověstná „jehla“ je suprovní, nevím proč se spoustě lidí nelíbí.

Protože jsme měli spoustu času, navštívili jsme i místa, která bychom jinak asi minuli. Třeba dublinský hrad – no nic moc, ale poté, co jsme víceméně znuděně vlezli do gift shopu, narazili jsme na úžasnou věc. Byla tam otevřená hrubá kniha a instrukce, jestli si najdeme v knize své jméno, že si můžeme objednat certifikát s původem. Tož jsme se našli a v gift shopu jsem vyplnila objednávku, zaplatila 20 eurošů a se slibem prodavačky, že za dva týdny to máme doma jsme se vydali dál (došlo to v termínu). Nedaleko hradu jsme se rozhodli poobědvat opět fish and chips a zrovna nedaleko byl fastfood, kde nás prodavač varoval, že fishe jsou fakt velké. Preventivně jsme si dali jen jednu porci napůl, byla stejně obrovská. Šli jsme si ji sníst k nedalekému chrámu z roku 1090, kde byly lavičky. Věřící se na nás sice dívali trochu nevraživě, ale to nám chuť nevzalo. Posilnění jsme se vydali dál a prošli ještě Halfpenny bridge, U2 wall, Merrion square, kde jsou každé dveře jiné barvy a byl čas jít k autobusu. Původně měla být večeře, ale byla jenom polévka a tatranka, protože zase drobně mžilo….Během konzumace se u nás zastavil maník na kole, ze kterého se vyklubal Čech, který už tam třetí rok žije. Dostal dvě tatranky, byl rád. Není prý problém sehnat jakákoliv polská kokina, protože Poláků je tam asi sto tisíc, ale tatranky jsou vzácné:-) Pak už jsme se vydali na trajekt, který odjížděl v devět večer. Zase jsme si zaujali místa, tentokrát se nedalo spát, protože tam byla herna a spousta malých děcek, které řvaly a lítaly. Ale aspoň jsme si poleželi a natáhli nohy před přejezdem Anglie.

11. den

Přistáli jsme tentokrát v Holyheadu na waleském ostrově Anglesey. Projížděli jsme zas celou jižní Anglií až do Canterbury, kde byla pauza před naloděním na trajekt. Canterbury je známé hlavně svojí katedrálou, ale jak už jsem psala, katedrál už mám plné zuby. Navíc chtěli vstupné 6 liber !!! takže jsme se vydali na prohlídku města. Šli jsme po hradbách, které obkružují celé centrum a jsou postaveny ze zvláštních kamenů – pazourků. Objevili jsme taky pěknou zříceninu hradu, kolem které rostly cesmínové keře – konečně jsem je viděla na vlastní oči.

Z parkoviště byla cesta dobře značená cedulkami, takže zabloudit bylo fakt umění. I přesto se to několika babám povedlo – pražačkám samozřejmě. Na jedny jsme museli čekat 40 minut, na další víc než hodinu. Nebýt toho, mohli jsme stihnout dřívější trajekt, ale z Doveru to jezdí skoro každou hodinu. Při naloďování se mezi auty motali pěší rackové, zase mohli dostat od Roberta za vyučenou a tentokrát by asi doopravdy dostali, ale vytahovat je pak z toho vzorku michelinek, na kterých si tak zakládal, by asi byl pěkný maras. Cesta zpět do Evropy je samozřejmě depka, a francouzské břehy jsem fakt nevyhlížela tak nadšeně, ale zase jsme si hodili penci do moře a to znamená jasný návrat.

Dnes jsme měli poslední nocleh v Liege u německých hranic ve Formuli 1. Pokoje byly po třech a naše skvělá průvodkyně to měla naplánováno tak, že manželské páry budou rozděleny a muži a ženy budu spát zvlášť (jako bychom celou dobu nespali míchaně). No samozřejmě jsme udělali kravál. Vůbec jí nedošlo, že manželé mají společná zavazadla a to byla navíc poslední noc a bylo třeba pobalit věci z autobusu. Zkoušela to ještě tak, že budeme v pokojích vedle sebe – jako by to něco řešilo, ale prosadili jsme si svou. Takže manželé zůstali spolu a dostali k sobě individualisty. My jsme nafasovali tu Pražačku s příšerným přízvukem (pražským samozřejmě). Taky jsme dodatečně dostali večeři, která měla být včera v Dublinu – tortellini s kečupem. Po večeři jsme dorazili zbytek ferneta.

12. den

Dnešní den už bylo jen Německo a Česko. Otrava, jako obvykle. Zase jsme zastavovali v tom hnusném motorestu u Rokycan na jídlo :-(. Letos jsme vyhráli neoficiální soutěž o největší konzum v autobuse – tj. kávičky a vodičky. Utratili jsme asi 900 Kč a dostali jsme půldecovku Locke´s, to je co říct, Robert se plácnul přes kapsu protože jindy se vyhrávaly jen max. 2 plechovky pivy. Domů jsme dorazili k večeru, vysadili nás pod kopcem.

Najeli jsme zas asi 6000 km. I když to nakonec nebylo takové zklamání, už do Irska nepojedu. Autobusem je to fakt daleko a ty prostoje v Anglii a Walesu jsou otravné.

Jinak musím konstatovat, že úroveň všeho tak nějak upadla, nebylo už to tak dokonalé jako kdysi – nebo je to tím, že do toho lépe vidím. Je za tím taková nějaká provozní slepota. A dokonce ani Robertovi nevadily některé věci, na které kdysi dohlížel. A vztahy mezi ním a Lumírem se jaksi obrátily, dříve pořád Lumíra napomínal a teď to bylo skoro naopak:-) A taky se mi zdá, že už nejezdí tak úžasně hladce jako kdysi.

A Lumír, co ten letos předváděl, to už zacházelo do extrému. Poté, co jsem tradičně měla výhrady k plesnivému chlebu mi řekl, že je na mě třeba hladu. A vůbec, jsme my mladí všichni moc rozežraní a prý nám má stačit suchý chleba a na umytí kýbl s vodou a kupka sena na přespání. Tak jsem mu řekla, že vzhledem k ceně zájezdu mi to opravdu nestačí a tyhle řeči nebudu poslouchat. Pak se ještě stejně obul do dalších holek, kterým se plesnivý chleba taky nezamlouval. Ale na druhou stranu tam byla skupinka starších ženských, které byly neskutečně vděčné za to, že dostaly najíst a na plesnivý chleba se vrhaly, průvodkyni poníženě děkovaly, že je někam zavedla, že je ubytovala a tak. Jako by si to nezaplatily. Vůbec, pokud jde o cenu, letos to fakt bylo mnohem dražší, i když byl zájezd kratší. Ale když jsem asi před dvěma měsíci mluvila s J., ten mi řekl, že se netají tím, že mu tyhle expedice pomáhají vydělávat na jeho rekreační středisko u přehrady, což je jeho priorita. Takže musím říct, že jsem mu letos dala vydělat naposledy.

A stejně, Norsko nebylo překonáno – a sotva někdy bude.

Irsko 2006

Menu

Vyhledávání

Kontakt