TEMNÝ WALES 2018

Rok 2018 bohužel nepřál delším cestám. Takže podle známého „urvi, co se dá“ jsme se na konci září vnutili děcku do Anglie.  I přesto, že má John Lennon Airport skoro za dvorkem, letěli jsme tradičně z Ostravy do Stanstedu, kde nás vyzvednul a projeli jsme skoro celou Anglií napříč do Liverpoolu. Ale protože i cesta je cíl, bylo to super. Hlavně proto, že angláni jezdí slušně a číst anglické nápisy podél cest mi činí nepředstavitelné potěšení – zejména pak značky „žádné tvrdé rameno“  :-).

Po příjezdu uprostřed noci jsme dostali pokyn dlouho spát a nebudit, což jsme pochopitelně nemohli dodržet, neboť pro spánek na výletech není místo. Takže jsme už brzy ráno vyrazili na obhlídku okolních ulic  Speke – úžasného předměstí Liverpoolu. Každou chvíli nám těsně nad hlavami proletělo přistávající letadlo, neboť letiště je v těsném sousedství. Kupodivu to není nijak rušivé, spíš zajímavé. Po návratu jsme jeli do centra na obhlídku starých známých míst – přístav, doky, focení s Johnem Lennonem. 

Dokonce jsme se připletli i mezi demonstranty proti brexitu. Bohužel jsme nenašli sousoší Beatles, které jsem nutně potřebovala vidět. Ale protože jsem mezitím zase viděla nějaké dokumenty o Mersey a katedrále, musím tam stejně znova, takže příště. 

Na zpáteční cestě jsme si jeli vyzvednout auto do půjčovny, kde nám po lehkých komplikacích byl předán zářivě modrý Hyundai. Rosťa absolvoval  cestou zpět rychlokurz levostranného řízení a kruháčového řazení se do patřičných pruhů. Děcko nám připravilo úžasný bramborový salát s řízkama, takže jsme v pozdním odpoledni přejedení vyjížděli směr Wales, neboť cílem byl průzkum národního parku Snowdonia. Na autě jsme měli nalepené P, které mělo kolemjedoucí řidiče před námi varovat, ale bohužel nám uletělo už na prvním mostě. Mimochodem na úžasném 2200 m dlouhém Mersey Gateway Bridge, který  je funkční už od roku 2017, ale teprve v říjnu 2018 ho oficiálně otvírala královna s Meghan.

Pak už jsme se vydali na západ po M56 do Holyheadu, kde jsem zabookovala ubytko. Což mimochodem na konci září nebylo úplně jednoduché, očekávala jsem, že už je po sezóně, ale volných kapacit moc nebylo (tedy cenově přijatelných -  v Hiltonu by nebyl problém :-)).  Cesta po dálnici byla v pohodě, i když navigace měla tendenci nás vést jinudy, měli jsme ale i mapu, takže jsme se řídili podle ní. A opět – i cesta je cíl – tahle navíc vedla nádhernou krajinou, místy kolem moře – Colwyn Bay, Llandudno – a brzy se začaly objevovat i kopce Snowdonie. Po přejezdu na ostrov Anglesey jsme nemohli minout vesničku s nejdelším názvem v Evropě Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch (Kostel Panny Marie v roklině bílých lísek poblíž prudkého víru a kostela svatého Tysilia  u červené jeskyně). Tu fotku prostě nelze nemít :-)

Pak už do Holyheadu zbýval jen kousek. Navigace se opět snažila nás zavést někam mezi ovce, ale motorest, kde jsme měli ubytko, už byl na dohled, takže marná snaha. Motorest Roadking je kousek od přístavu -  významného lodního uzlu, a je v něm i vyhlášená restaurace s údajně nejlepšími anglickými snídaněmi široko daleko. Aspoň to tvrdí na svém webu https://www.rktruckstops.co.uk/. Británii mám spojenou s fish and chips, takže po ubytování jsme si je ihned dali – nic moc, z friťáku, ve kterém asi dělají všechno. Zbytek dne jsme strávili na pobřeží –  na Penrhos beach, kde divoké vlny dávaly tušit, že podzim už je za humny. Přístavní terminál je v noci osvětlený a nasvícený a vypadá tajuplně jako intergalaktická základna.

Ráno jsme natěšeni šli na vyhlášenou snídani. No, řekněme, že žádný kulinářský zázrak se nekonal, normální vydatná mastná klasika, kterou jsme si dopřáli před náročným dnem. 

V plánu bylo zdolat nejvyšší horu Walesu - 1085 m vysoký Snowdon – welšsky Yr Wyddfa. To jsme však museli zpět přes Anglesey na pevninu a pak uzoučkou okreskou do výchozího místa Pen-Y-Pass Carpark. Cesta je nejenom úzká, ale ještě ohraničená obrubníky, které Rosta občas přibíral – levostranné řízení je přece jen trošku nezvyk. Počasí nám přálo, bylo krásně modro i teplo na to, že byl konec září. Parkoviště bylo plné – taky poněkud nečekané ve všední den, takže nám nezbylo nic jiného, než jet asi o 3 km dál, kde na dalším odstavném plácku ještě pár míst zbývalo.

Pen-y-Pass je výchozí místo, odkud vedou dvě stezky. Pro cestu nahoru jsme zvolili tu těžší – Pyg Track, která začíná celkem svižným výstupem přes vysoké přírodní schody. Pak dá trochu vydechnout, ale závěrečný cik-cak výstup po téměř kolmém chodníku byl docela náročný, zejména, když jsme letos neměli našlapáno. Nicméně jsme to zvládli v obvyklém časovém průměru. 

Na vrchol jezdí z opačného konce kopce z Llanberis  lokálka – tak hluboko bychom však rozhodně neklesli (už třeba proto, že lístek je třeba rezervovat a stojí přes tisícovku na osobu). Na vrcholku je občerstvovna (zajímavá stavba z břidlice), kde jsme si dali čaj (a obsluhující mladík mi napravoval anglický přízvuk J). Krásné počasí nám dopřálo úžasné výhledy do širokého okolí. Zpátky jsme zvolili druhou – snadnější trasu Miner´s Track. Ta však začíná stejným exponovaným úsekem, který je cestou dolů skoro náročnější, než nahoru. Za deště a v zimě se nedoporučuje tudy chodit. Pak už je to krásná procházka kolem jezer a pozůstatků hornické činnosti.  A vůbec – okolní hory jsou úžasné, určitě jsme tu nebyli naposledy.

Večer po návratu do Holyheadu  a po dalších fish and chips jsme usoudili, že nás druhý den budou bolet nohy, a Brufenu nemaje, zašli jsme do Tesca pro whisky, kterou jsme použili jako analgetikum.

Pomohlo to, ráno jsme celkem bez potíží vstali a po další vydatné anglické snídani jsme se vydali tentokrát na důkladnou obhlídku Holy Islandu. Hned u přístavu vybíhá daleko do moře Holyhead Breakwater – nejdelší vlnolam v Británii dlouhý 2,7 km, na jehož konci je 19 m vysoký maják. To jsme si rozhodně nemohli nechat ujít. Je to super pocit, zajít tak daleko do moře – i na aplikaci Endomondo to vypadalo úchvatně :-). 

Střed Holy Islandu je vápencový, hornatý, byl vidět vrcholek, na který jsem si dělala zálusk, ale Rosťa tvrdil, že po včerejšku má vrcholků tak akorát.

Pak jsme se přesunuli na opačný konec ostrova, k dalšímu majáku na South Stack.

Na západní straně ostrova jsou 100-150 metrů vysoké útesy, okolo kterých vedou ve vřesovištích úžasné pobřežní stezky, které jsme samozřejmě museli projít. Zavedly nás až na druhou stranu ostrova,  a zejména pak na nejvyšší horu Holyhead Mountain vysoká 220 m.  Takže vrchol byl stejně dobyt. Na dnešní den byl předpovídán mohutný vítr – což se splnilo. Ten jsem si moc přála – do sytosti jsme si ho užili, místy nás chtěl sfouknout z útesů. Byl ale docela teplý na tuhle roční dobu. Akorát rozčesat pak vlasy byl dost problém, stálo mě jich to plnou hrst. 

Po občerstvení  ve visitor´s centru jsme se přesunuli o kus dál – do Treaddur Bay, na jedny z nejkrásnějších zdejších pláží se žlutým pískem. Mezitím se trochu zhoršilo počasí, byli jsme tam jen my a jeden paddle boardista bojující s velkými vlnami. 

Protože jsme trochu prochladli, zašli jsme na čaj do krásné designové restaurace Black Seal přímo na pláži. Dostali jsme k němu mlíko, přesto, že jsem ho nechtěla. O citron jsme si ani nedovolili říct, bo angláni mají zvláštní návyky. 

Fish and chips jsme si chtěli tentokrát dát někde jinde, takže jsme prošli celé městečko Holyhead a našli jen jednu fishárnu – ale bohužel zrušenou.

Další den jsem měla v plánu nějaké vodopády – v severním Walesu je jich cca 10, dalo by se jich za den stihnout víc, ale protože to vždy pojímáme jako túru po okolní přírodě, vzhledem k časovým možnostem jsme zvolili Aber Falls. Vede k němu upravená stezka údolím, krásnou přírodou s výhledy na okolní kopce a ve společnosti stád ovcí. Vodopád byl docela vysoký a značně fotogenický. 

Po dostatečném pokochání se okolím jsme se rozhodli navštívit některé z malebných pobřežních městeček – zvítězilo Conwy. Ten den asi vyhrálo u více návštěvníků, neboť než jsme našli místo na zaparkování, museli jsme ho asi 3x obkroužit. Conwy je malebné městečko se zříceninou hradu z 13 století, je skoro celé obehnáno hradbami a prostě krásné. Mimo jiné se pyšní nejmenším domkem v Británii :-). Prošli jsme, co se dalo a konečně ochutnali i dokonalé fish and chips.

Cestou jsme si ještě chtěli dát kávičku na pláži. Minuli jsme ale odbočku na krásné městečko Colwyn Bay, takže jsme zajeli do vedlejšího Abergele. Tam to však bylo jako ve městě duchů, nakonec jsme si dali cofee to go v jakémsi ušmudlaném bistru a vydali se s ní intuitivně k pláži. Ale to byl problém – podél pláže vede železnice a museli jsme najít nadchod, po kterém se dala přejít :-(. Pláž byla nic moc – štěrková,  moře špinavé, okolí nepěkné, takže jsme se moc nezdržovali a vyrazili zpět k Liverpoolu.

P.S.

Wales vůbec nebyl temný. Vypůjčila jsem si jen český název seriálu Hinterland, který se odehrává nedaleko města Aberystwyth. To ostatně bylo také v plánu, ale bo času málo, tak snad příště.

P.P.S.

Welšanky nevypadají jako Katherine Zeta Jones, spíše jako hlavní hrdinka z výše uvedeného seriálu. Zato většina chlapů, které jsme potkali, připomínali mladého Anthony Hopkinse – malí, divocí Hannibalové :-)